Puška, která zabila prezidenta Johna F. Kennedyho: Příběh italské opakovačky Carcano M1891

Armáda nově vzniklé jihoevropské monarchie měla ve druhé polovině 19. století ve svém arzenálu velmi pestrou směsici nejrůznějších zbraní, proto se vrchní velení italských ozbrojených sil začalo poohlížet po opakovačce moderní koncepce. 

Vývojem byl pověřen tým vedený dělostřeleckým důstojníkem a šéfinženýrem zbrojovky v Turíně Salvatorem Carcanem (1827–1903). Ten postupně prozkoumal mnoho zahraničních pušek i různých druhů střeliva a v roce 1891 představil veřejnosti zbraň nazvanou jako Model 91 (M 91), jež se záhy stala páteří pěchotní výzbroje italské královské armády.

Německorakouská konstrukce

Výše zmíněná puška byla uzpůsobena pro náboj 6,5mm Carcano (6,5 x 52mm) a její jednotlivé konstrukční uzly vycházely z osvědčených řešení jiných zbraní. Válcový odsuvný závěr disponoval v přední části dvěma symetrickými uzamykacími ozuby. Nábojová schránka, do níž se shora vkládal rámeček s šesti náboji, vycházela z kompozice rakouského inženýra Ferdinanda Mannlichera. 

Naopak spoušťový mechanismus se dvěma odpory spouště byl převzatý z konstrukce systému Mauser. Přímoběžný úderník zajišťovala proti nechtěnému vypuštění otočná pojistka, která se nacházela v zadní části závěru. 

Vzhledem k tomu, že zásobovací systém zbraně vycházel z konstrukčního řešení vyvinutého Mannlicherem, bývá často nazývána jako Mannlicher-Carcano, bez ohledu na modelové označení jednotlivých variant. Italské ozbrojené síly používaly větší množství modelů, pro jednotlivé složky vojska a nemalou část pušek z Velké války královská armáda využila i v té následující.

Pevná mířidla

Bojové zkušenosti vojáků jihoevropské monarchie v průběhu prvního celosvětového konfliktu, umocněné invazí do Habeše v roce 1935, vedly k zavedení výkonnějšího náboje 7,35 x 51 mm spolu s krátkou puškou Carcano M 91/38 (Fucile corto M 38) do výzbroje Mussoliniho ozbrojených sil. Problémem M 38 se však ukázala být pevná mířidla, jejichž hledí tvořil blok s pevným připájeným plátkem na hlavni. Kvůli tomu nemohl voják při střelbě na vzdálenost větší než 200 m mířidla nastavit.

V armádních skladech navíc ležely značné zásoby munice ráže 6,5 mm. Konstruktér M 91/38 major Roberto Boragine proto představil v roce 1940 upravený model založený na původní verzi M 91, avšak s hlavní zkrácenou o 90 mm a zařízenou na původní náboj 6,5 mm Carcano. 

Výsledná zbraň dostala označení M 91/41 a hned v následujícím roce byla zavedena do výzbroje italské armády. Jejím výrobcem se stejně jako u předchozích modelů stala zbrojovka v Terni a menší množství dodala i továrna v Cremoně, přičemž celkový počet pušek M 38 se odhaduje na 600 000–700 000 kusů.

Opakovačka pro domobranu

Na konci války se třetí říši zoufale nedostávalo zbraní pro jednotky domobrany (Volkssturm), rozhodla se proto využít výzbroj zabavenou po kapitulaci Itálie na podzim 1943. Carcana používaná Volkssturmem byla často upravená na použití standardního německého náboje (7,92 × 57 mm Mauser) pro zjednodušení logistiky. 

Po skončení konfliktu zůstaly ve skladech statisíce italských pušek, z nichž mnoho skončilo na civilním trhu. Jedna z těchto zbraní, konkrétně karabina M 38, se tak dostala do rukou veterána americké námořní pěchoty Lee Harveyho Oswalda. Ten si na ni nechal připevnit puškohled (sériově vyráběná odstřelovačská varianta této zbraně nikdy neexistovala) a 22. listopadu 1963 v Dallasu podle oficiální verze vypálil tři kulky, z nichž dvě usmrtily amerického prezidenta Johna F. Kennedyho (ve funkci 1961–1963).

Nutno ovšem dodat, že dodnes se vedou spory, zda byl střelcem skutečně Oswald a jestli byla opravdu užita puška Carcano. Střelec by totiž musel během osmi vteřin vystřelit trojici přesně mířených střel, což by představovalo extrémně obtížný úkol pro jakoukoliv opakovačku na světě. Na proslulosti zbraně to ale nic nemění; ještě v roce 2011 byly podle některých zdrojů užívány bojovníky v občanské válce v Libyi.