Francouzská letadlovka Charles de Gaulle: Ikonická kráska v barvách trikolory slouží již 25 let

Po druhé světové válce získalo francouzské námořnictvo letadlové lodě britského a amerického původu, přesto admiralita už v roce 1949 začala plánovat stavbu čtveřice nosičů s výtlakem okolo 20 000 tun. Spuštění na vodu se dočkala pouze dvojice plavidel Clemenceau a Foch, jejichž maximální výtlak činil 32 800 tun, disponovala konvenčním pohonem a sloužila od první poloviny 60. let téměř do konce 20. století. 

Už 15 let po uvedení do provozu však admirálové pochopili, že časem bude třeba větší plavidlo umožňující provoz nové generace těžších a rozměrnějších letounů. Inženýři tedy začali pracovat na studii, která vycházela z požadavků na nosič poháněný obdobným reaktorem jako chystaná třída ponorek Le Triomphant.

Zpoždění i zdražení

Konkrétní požadavky se v následujících letech měnily – kupříkladu se uvažovalo o nosiči výhradně pro vrtulníky. Takový nápad ale brzo putoval do koše a začalo se hovořit o klasické letadlové lodi. 

Rozměry plánovaného plavidla rostly, s tím se zvyšovaly i náklady, a tak z původně uvažované trojice zůstal začátkem 80. let projekt dvou nosičů. Kýl byl nakonec v brestských loděnicích DCN položen teprve v listopadu 1987. Záhy poté došlo k rozpadu SSSR i konci studené války a ve společnosti se objevily hlasy volající po redukci zbrojení, kvůli nimž Francie zrušila stavbu sesterské lodi. 

Prezident François Mitterrand prosazoval pro obří plavidlo jméno Richelieu, ovšem gaullistický premiér Jacques Chirac – budoucí hlava státu – prosadil změnu na Charles de Gaulle. 

V květnu 1994 Francouzi spustili nosič na vodu – šlo o historický okamžik, protože s plným výtlakem 42 500 tun se jednalo o největší válečnou loď stavěnou v západní Evropě od zrodu HMS Ark Royal v roce 1950. 

Stavba ihned nabrala zpoždění, jelikož škrty v rozpočtu ministerstva obrany a recese ze začátku 90. let zapříčinily nedostatek peněz. Jen do roku 1995 musely být práce čtyřikrát pozastaveny, což kromě ekonomických potíží způsobovaly také chyby v konstrukci. První testy kupříkladu ukázaly, že úhlová letová paluba je příliš krátká pro turbovrtulové stroje včasné výstrahy Grumman E-2 Hawkeye, takže se musela neplánovaně prodlužovat. Projekt prodražila i aplikace nových bezpečnostních norem na odstínění reaktoru a náklady se vyšplhaly na tři miliardy tehdejších eur.

Letadla nebo vrtulníky

Veřejnost bedlivě sledovala průběh námořních zkoušek, protože fiasko s letovou palubou způsobilo negativní publicitu. Během poslední testovací plavby v listopadu 2000 navíc došlo k dalšímu incidentu. Nosič se plavil západním Atlantikem, když se nečekaně odlomila vrtule levého lodního šroubu a Charles de Gaulle se musel vrátit do domovského přístavu Toulon. Při kontrole se ukázalo, že i pravý šroub vykazuje strukturální vady a zřejmě by jej brzo čekal stejný osud. 

Původní dodavatel Atlantic Industrie nedokázal vyrobit kvalitnější náhradu, naštěstí se ve skladech našly rezervní šrouby pro lodě třídy Clemenceau, které dělníci neprodleně instalovali – byť tím rychlost klesla z 50 na 46 km/h (27 na 25 uzlů). Kuriózní problém se podařilo vyřešit až v roce 2008, kdy kolos obdržel dvacetitunové vrtule Rolls-Royce Naval Marine.

Nová loď vstoupila do služby na jaře 2001 s pětiletým zpožděním. Přes dosavadní zdrženlivý postoj dávala veřejnost náhle najevo hrdost, že země galského kohouta provozuje mohutnou loď s délkou 261,5 metru, výškou 66,5 metru a ponorem 9,4 metru. O provoz kolosu se stará posádka čítající 1 350 osob, dalších 600 mužů a žen připadá na letecký personál obsluhující 35–40 letounů a vrtulníků. Zatímco 20–25 z nich pojme hangár, zbytek parkuje na nekryté palubě. 

Skladba letového parku se odvíjí od konkrétní mise, ovšem jeho základ tvoří víceúčelové proudové stroje Dassault Rafale. Na palubě se vždy vyskytuje také minimálně jeden letoun včasné výstrahy E-2 Hawkeye a nějaký typ vrtulníku. 

K průzkumu Francouzi nejprve používali Eurocopter AS565 MA Panther, transport a protiponorkové hlídky zajišťovaly stroje Aérospatiale SA 321 Super Frelon nahrazené v roce 2005 německým NH90. Dnes Charles de Gaulle nejčastěji „vozí“ helikoptéry značky Eurocopter v čele s typy AS365 Dauphin, EC725 Caracal a AS532 Cougar.

Jaderná srdce

Srdce plavidla tvoří dva tlakovodní jaderné reaktory K15, které se pyšní přezdívkami Adyton a Xena, a stará se o ně 55 speciálně vycvičených expertů. Pára generovaná reaktory o jednotlivém výkonu 150 MW pohání dvě skupiny turbín, z nichž každou spojuje s hřídelí pravého či levého lodního šroubu redukční převod. Tato soustava umožňuje lodi dosáhnout zmíněné rychlosti 50 km/h (27 uzlů), což je o pět méně než u starších plavidel třídy Clemenceau. 

Oproti předchůdkyním však dokáže Charles de Gaulle vést operace v mnohem horších meteorologických podmínkách a s letouny těžšími o několik tun. Dalším benefitem je akční rádius a nezávislost na doplňování paliva: S jaderným pohonem může nosič teoreticky nepřetržitě plout maximálním tempem po dobu pěti let. V reálných podmínkách se samozřejmě počítá s kratšími misemi (proviant se musí doplnit po 45 dnech) a s výměnou uranových tyčí jednou za 20–25 let.

Navzdory větru i vlnám

Start letadel umožňuje dvojice amerických parních katapultů C 13-3 o délce 75 metrů – stejný typ jako u plavidel třídy Nimitz. Dovolují posádce poslat do vzduchu stroj o hmotnosti 25 tun rychlostí 270 km/h za pouhé dvě sekundy. V případě potřeby může nosič vypouštět jeden stroj každých 30 vteřin. K přistání se používají tři záchytná lana s přezdívkami Athéna, Afrodita a Andromeda. Konfigurace a tvar paluby znemožňují současně provádět starty i přistání. 

K usnadnění provozu na rozbouřeném moři osadili Francouzi nosič dvojicí stabilizačních systémů. SATRAP (Système Automatique de Tranquillisation et de Pilotage) kombinuje výkonný počítač se stabilizačními plochami pod čarou ponoru, které udržují palubu v klidu i při vlnách vysokých až čtyři metry a silném větru. 

Druhý element s názvem Cogite se skládá z několika řad kovových vozíků o celkové hmotnosti přes 240 tun, pohybujících se v tunelech kolmých k ose trupu. Tato pojízdná závaží umožňují letadlové lodi kompenzovat náklon způsobený pohybem stíhaček na palubě.

Údery na Tálibán

Hned v listopadu 2001 vyslala Paříž novou chloubu do Indického oceánu coby podporu operace Enduring Freedom proti Tálibánu ovládajícímu Afghánistán. Task Force 473 pod velením kontradmirála Françoise Cluzela zahrnovala kromě letadlové lodě i jadernou ponorku, tři fregaty, protiponorková plavidla a tanker. Vzhledem k nedostatku stíhaček Rafale, které byly na palubě jen dvě, tvořily jádro leteckého parku modernizované stroje Super Étendard. 

Francouzské seskupení vytvořilo společnou formaci s americkými nosiči Theodore Roosevelt a John C. Stennis i italskou letadlovou lodí Giuseppe Garibaldi. Piloti uskutečnili 770 průzkumných i bombardovacích misí. Neutrpěli ztráty, ovšem protivník na ně přinejmenším pětkrát odpálil střely Stinger, které museli vymanévrovat. 

Do Toulonu se loď vrátila v červenci 2002. V roce 2005 reprezentoval Charles de Gaulle svou zemi v Portsmouthu při oslavách 200. výročí bitvy u Trafalgaru a následně se vrátil do vod jihovýchodní Asie k dalším akcím souvisejícím s boji v Afghánistánu. O dva roky později podstoupil první plánované opravy a následovaly nové akce na podporu koaličních sil válčících s Tálibánem. Během jedné z nich došlo při startu k havárii stíhačky Rafale, jejíž pilot se zachránil, nicméně stroj skončil v oceánu. 

Sotva se loď vrátila do Toulonu a doplnila zásoby, čekaly ji v březnu 2011 vzdušné operace nad Libyí proti jednotkám Muammara Kaddáfího – konkrétně se měly její stroje podílet na prosazování rezoluce OSN formou dohledu nad bezletovou zónou. V rámci podpory protivládních povstalců pak rafaly a super étendardy provedly 1 380 bojových letů, z toho přes 800 bombardovacích. Po další údržbě na přelomu let 2013 a 2014 operoval nosič v Indickém oceánu, kde nacvičoval spolupráci s US Navy.

Boj s islamisty

Od února do dubna 2015 se letadlová loď z Perského zálivu zapojila do akcí proti Islámskému státu. Charles de Gaulle plující u severního pobřeží Bahrajnu mohl se svými 12 stíhačkami Rafale a devíti stroji Super Étendard dosáhnout cílů za polovinu času, než by to trvalo francouzským letounům se základnou ve Spojených arabských emirátech. Po přestávce na společné cvičení s indickou flotilou odplul nosič do Středozemního moře, aby napadal islamisty v Sýrii. Z jeho paluby operovala dosud nejpočetnější letecká skupina a Charles de Gaulle bojoval proti ISIS až do konce roku 2016.

Domů jej poslala nutnost rozsáhlé opravy včetně výměny palivových tyčí v reaktoru. Do služby se plavidlo vrátilo v květnu 2018 a na jaře příštího roku naposledy vrhlo své letouny proti islamistům, jejichž zbytky byly následně zničeny u syrského Baghúzu. Od té doby se „letadlovka“ opakovaně účastní misí zvaných Clemenceau, které kombinují cvičení se spojenci Francie a demonstraci síly v zájmových regionech. 

Pařížští admirálové dlouhodobě prosazovali stavbu druhého nosiče – aby jejich země měla jistotu provozuschopného plavidla v době, kdy se jedna loď ocitne v opravě. Na toto téma vzniklo několik projektů, které však vláda roku 2013 zastavila. 

Teprve v roce 2025 prezident Emmanuel Macron oznámil, že stavba letadlové lodi nové generace (Porte-avions de nouvelle génération neboli PANG) začne za šest let a v roce 2038 loď vstoupí do služby. Měla by mít výtlak kolem 75 000 tun a nést 32 stíhaček. Ať už se tyto termíny podaří dodržet, či nikoliv, Charles de Gaulle bude brázdit světové oceány ještě několik dekád.