Od Helgolandu po Flandry: Německá pobřežní děla Krupp se osvědčila v obraně přístavů i při obléhání měst

Jestliže by na přelomu 19. a 20. století padla otázka, která firma dodává nejlepší dělostřelecké zbraně, nejčastěji by pravděpodobně zaznělo jméno Krupp. Kontroverzní, ale vždy respektovaná německá zbrojovka nesporně náležela na absolutní špičku, a to také díky zvládnutí technologie kvalitní oceli, z níž vznikaly odolné hlavně a závěry, což znamenalo excelentní parametry děl. Kruppovy zbraně velkých ráží pak měly chránit německé pobřeží proti nepřátelskému loďstvu.

Udržet krok s loděmi

Druhá polovina 19. století přinesla na poli námořního válčení obrovské změny. Z lodí zmizely plachty, začaly se užívat parní stroje, plavidla obdržela i ocelové pancéřování a standardem se stala zezadu nabíjená děla. Na tento vývoj reagovali konstruktéři zbraní pro pobřežní pevnosti, a proto rostly i ráže a výkony jejich kanonů. 

Vedle toho se etablovaly další kategorie pobřežního dělostřelectva – mimo jiné kanony menších ráží (obvykle do 15 cm), jež se měly používat pro boj proti menším nepřátelským lodím (typicky člunům či torpédoborcům) a měly rovněž vzdorovat snahám o obojživelné výsadky. Úsilí vyvinout účinné prostředky proti stále mocnějším bitevním lodím následně vedlo ke vzniku pobřežních houfnic a moždířů, tedy zbraní pro palbu horní skupinou úhlů. Jejich granáty měly dopadat shora na palubu plavidla, kde se nalézalo slabší pancéřování než na bocích.

Pevnost Helgoland

Malé pobřežní kanony se často instalovaly na běžné statické nebo kolové lafety, zatímco pro montáž těžších zbraní dlouho sloužily barbety a kasematy – už od 70. let 19. století se ale stále častěji užívaly i otáčivé pancéřové věže. Tyto trendy sledovalo i Německo, jež budovalo fortifikace k obraně pobřeží Severního a Baltského moře a vybavovalo je zbraněmi značky Krupp. 

Lze zmínit například pevnost u přístavu Kiel, jež nesla dvě 283mm děla. Největší soustava opevnění se ale nacházela na ostrově Helgoland, kde stál také objekt nesoucí 16 věží, v nichž byly umístěny kanony ráže od 209,2 do 305 mm, vesměs vytvořené jako odvozeniny výzbroje bitevních lodí a bitevních křižníků. Příkladem je právě 305mm kanon, jehož hlaveň o délce 50 násobků ráže dokázala vystřelovat protipancéřové nebo trhavé granáty o hmotnosti 405 kg na vzdálenost 37,5 km. Německé pevnosti na Helgolandu po první světové válce čekalo odzbrojení a likvidace.

Za humny i na Dálném východě

Kromě adaptace těžkých námořních kanonů se Kruppovi konstruktéři pustili také do vývoje jiných pobřežních zbraní. Proslulá německá společnost tudíž vyráběla například vynikající děla ráže 149 mm (formálně 15 cm) pro palbu na menší plavidla a produkovala i prostředky pro střelbu vysokými úhly. 

V roce 1892 tak vstoupila do služby pobřežní houfnice 28-cm Küstenhaubitze L/12, která střílela 350 kg vážícími trhavými granáty na vzdálenost 11,4 km. Tyto zbraně měla k dispozici například posádka na Helgolandu, ačkoliv tam za první světové války nevypálily na nepřítele ani jedinou ránu.

Nacházely se také například v pevnosti Čching-tao v Číně a zasáhly do její obrany proti silám Dohody včetně Japonců, kteří tehdy dosti paradoxně nasadili technicky příbuzné obléhací houfnice zkonstruované podle Kruppova vzoru.

Z pobřeží na frontu

Německo vytvořilo také vynikající pobřežní moždíř 30,5-cm schwerer Küstenmörser L/8 s krycím označením Beta-Gerät. Vstoupil do služby v roce 1908 a s granátem o hmotnosti 410 kg nabízel maximální dostřel až 8,2 km. Tyto zbraně se sice nejprve objevily v pobřežních pevnostech, ale záhy po propuknutí války se přesunuly na frontu a používaly se jako obléhací děla. Od této konstrukce vedla evoluční linie k legendární „tlusté bertě“ ráže 420 mm. 

Němci budovali nové pobřežní pevnosti i v letech 1914–1918 a nepochybně největší význam měl pás objektů na flanderském pobřeží okupované Belgie. Pokrýval celkově 68 km a sestával ze 39 statických a železničních baterií se 151 kanony ráží od 77 do 381 mm. Největší kalibr měla čtyři původně lodní děla 38-cm Schi skanone L/45 (přezdívaná též „Langer Max“), jež pálila 750kg granáty na vzdálenost přes 47 km. Tato baterie tak během války ostřelovala i francouzská města a přístavy, mezi nimi i 44 km vzdálený Dunkerk.