Tlustá Berta v akci: Německá prvoválečná houfnice M-Gerät

Se značným pokrokem v oblasti artilerie na počátku novověku započal zápas, jenž se protáhl na několik staletí. Na jedné straně v něm stáli vojenští ženijní inženýři a stavitelé pevností a na straně druhé inovátoři dělostřelectva. V této konfrontaci mezi „kamenem a železem“ měly střídavě navrch obě konkurenční skupiny, ale od 17. století začínalo hrát prim dělostřelectvo. S úspěchem ničilo kamenné a cihlové zdi opevnění, proto se ke slovu začal u pevností dostávat ke slovu beton a pancíř. A ten šel prorazit, jak jinak, jen obléhacím dělem velkého kalibru.

Jedna z nejznámějších zbraní této kategorie dostala podle zažité legendy jméno po Bertě Krupp, vnučce Alfreda Kruppa, zakladatele světově proslulých oceláren v německém Essenu. Tato šarmantní dáma byla manželkou tehdejší hlavy obřího koncernu Gustava von Bohlen und Halbach a patřila spolu s ním mezi nejvyšší společenskou smetánku vilémovského Německa, tvořenou aristokracií, bankéři, finančníky a velkoprůmyslníky.

Půl tuny na 10 kilometrů

Na konstrukci těžké obléhací houfnice, jež by si poradila i s těmi nejsilnějšími pevnostmi nepřítele, pracovali Kruppovi nejschopnější inženýři od počátku 20. století. V roce 1900 opustil Kruppovu konstrukční kancelář návrh zbraně ráže 305 mm, jež dokázala dopravit granát o hmotnosti téměř 400 kg na vzdálenost přes deset kilometrů.

O osm let později začal tým profesora Fritze Rausenbergera na žádost nejvyššího velení císařské branné moci pracovat na vylepšené verzi, kterou dokončil v září 1911. Tato obří houfnice nesla pojmenování Gamma-Gerät a představovala skutečné monstrum. Transport zbraně o hmotnosti přes 170 tun do bojových pozic se dal uskutečnit pouze po částech v deseti železničních vagonech. Nejtěžší z těchto dílčích částí vážila 26 tun. Následná zdlouhavá a náročná montáž zabrala celých 36 hodin. Tyto parametry a s nimi spojená zjevná nepraktičnost superděla německé generály poněkud vyděsily.

Kruppovi technici tedy opět usedli k rýsovacím prknům a jejich úsilí zanedlouho vydalo své plody. V polovině července 1912 si tak armáda mohla objednat podstatně odlehčenou houfnici nazvanou M-Gerät, kteráse již dala dopravovat i po kvalitních silnicích. Zbraň získala familiární přezdívku Tlustá Berta, její oficiální název zněl L/12 42-cm Type M-Gerät 14 Kurze Marine-Kanone. Převážely ji v pěti separátních částech výkonné traktory firmy Daimler, zkonstruované speciálně pro tento účel. Rychlost přesunu po silnici dosahovala sedmi kilometrů za hodinu. 

V případě nutnosti zdolala Tlustá Berta rovněž nezpevněný terén, v čemž jí pomáhaly i specifické nášlapné desky upevněné na obou kolech, které rozložily hmotnost ocelového kolosu rovnoměrně na větší plochu. V prosinci 1913 rozšířila dělostřelecký park císařského vojska. V červnu následujícího roku ji doplnil druhý exemplář, čímž vznikla obléhací baterie, která si za několik málo týdnů připsala na konto řadu nejsilnějších belgických a francouzských fortifikací. Do Velké války vstoupila německá armáda se čtyřmi železničními Gamma-Geräty a dvěma silničními M-Geräty. V průběhu konfliktu pak sjelo z výrobních linek dalších deset Tlustých Bert s 18 náhradními hlavněmi.

Bourání fortu Lutych

Nejslavnější nasazení zažily Tlusté Berty na samém počátku války. Tehdy si, i díky propagační kampani německého velení, získaly nesmírnou popularitu.
Do historie se zapsaly destrukcí rozsáhlých pevnostních komplexů kolem měst Lutych, Namur a Antverpy. Německá branná moc motivovaná snahou obejít levé křídlo francouzské armády porušila začátkem srpna 1914 belgickou neutralitu a vpadla do země. Cestu jí blokovaly výše zmíněné fortifikace. Přes houževnatý odpor statečných Belgičanů to byly právě tlusté berty, kdo rozhodl nerovný zápas. Houfnice pálily na protivníka po balistické křivce, přičemž vysoká trajektorie letícího projektilu znásobovala při dopadu jeho již tak extrémně ničivé účinky. 

Německý major Wesener, přímý účastník tehdejších událostí, si v pozicích před Lutychem poznamenal: „Byl to vskutku pamětihodný okamžik, když 12. srpna v 17.40 vypálila houfnice první granát na nepřátelské území proti Fort Pontisse na jihovýchodě Lutychu. Stovky radostných výkřiků doprovázely skučící a vyjící projektil… Uběhlo 60 vteřin, čas nezbytný pro to, aby granát dosáhl čtyři kilometry vysoké trajektorie. Všichni napjatě očekávali telefonní hlášení velitele baterie, který se nacházel na předsunuté pozorovatelně, vzdálené jen 1,5 kilometru od bombardované pevnosti, a mohl tak z nejtěsnější blízkosti sledovat sloupec dýmu, ohně a zeminy stoupající k nebesům.“ 

Vojáci přímo v ostřelovaném objektu ovšem byli z Berty nadšení mnohem méně: „Ventilace je velmi špatná. Mužů se zmocňují bolesti břicha a žaludku, průjmy a mdloby. Nejsou schopni udržet ani moč.“ Generálporučík Leman, velitel lutyšské posádky, napsal: „Slyšeli jsme blížící se střelu. Poslouchali jsme narůstající rachot a hřmot zakončený strašlivým třeskem hromu. Fontány hlíny a kouře byly vrženy do vzduchu a půda pod nohama se otřásla.“

Tragický osud obránců

Nejtragičtější osud z 12 lutyšských fortů potkal objekt Loncin, kterému 15. srpna v 17.20 střela z Tlusté Berty prorazila 2,5 metru silný betonový strop u skladiště střelného prachu, čímž způsobila explozi 20 tun trhaviny. Výbuch část pevnosti doslova rozmetal, tlaková vlna se bleskově prohnala vnitřními prostory a okamžitě usmrtila nebo těžce zranila většinu posádky. Ze zhruba 450 mužů zahynulo asi 350, z nichž většina zůstala pod troskami. Rozstřílené pevnosti Lutych a Namur otevřely brány útočníkům ještě v průběhu srpna 1914.

V závěru září přišly na řadu rovněž Antverpy. Německý kapitán Becker, jehož baterie bombardovala fort Wavre St. Catherine, si poznamenal: „V pořadí 11. granát zasáhl přímo vršek kupole, z níž pálila nepřátelská děla. Zahlédl jsem krátký záblesk tak typický pro dopad oceli na ocel. Následovala pauza, kdy se zdálo, že kupole zůstala nepoškozena, poté došlo k ohromné explozi. Po několika minutách se dým pomalu rozptýlil a my spatřili na místě kupole obrovskou černou díru… Polovina zničené kupole stála vzpřímeně 50 m od místa výbuchu, druhá půlka ležela vedle na zemi.“ 

Navzdory zkáze největších belgických pevnostních objektů přispěla jejich statečná obrana k významnému pozdržení německého náporu na západní frontě a umožnila navíc spořádaný ústup a záchranu části vlastních jednotek.

Poslední boj

Během zbývajících válečných let Tlusté Berty s úspěchem nastoupily proti ruským fortifikacím a podílely se též na počáteční dělostřelecké přípravě velké německé ofenzivy u Verdunu v únoru 1916. Uplatnění tam nalezly rovněž obří železniční Gamma-Geräty. Několik houfnic však postupně zničila exploze vlastní závadné munice.

Po uzavření příměří v listopadu 1918 padl minimálně jeden exemplář do rukou Američanů. Ti ho poté převezli do USA, kde prošel rozličnými testy a zkouškami. Časem se z této poslední Tlusté Berty stal exponát armádního muzea pod širým nebem. Po několika desetiletích se na něm však vliv počasí podepsal tak, že v roce 1954 putoval do šrotu.

---

Čtěte také:

Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony (1)

Adolf Hitler proslul mimo jiné svým nadšením pro obrovské a bizarní zbraňové projekty. To se odrazilo i v jeho podpoře některých neobvyklých dělostřeleckých systémů, mezi něž se řadila také...