Pýcha habsburského loďstva: Jak vznikaly a jak bojovaly bitevní lodě třídy Radetzky v první světové válce?

Za datum vzniku bitevních lodí třídy Radetzky se dá označit 15. březen 1904, kdy se vrchní velitel rakousko-uherského námořnictva admirál Hermann von Spaun sešel s předními veliteli loďstva a šéfinženýrem Siegfriedem Popperem. Měli hovořit o stavbě nových bitevních lodí, ale Spaun hned na počátku přítomné pány informoval, že na takové obrněnce nebudou v následujících třech letech peníze. Přesto Popper dostal za úkol zpracovat základní návrhy.

Jaké dělo si račte přát?

V příštích měsících se řešila především otázka hlavní výzbroje. Vrchní dělostřelecký inženýr Friedrich Jedlička preferoval ráži 280 mm, protože „jakékoli větší granáty jsou těžké a nepraktické“. Podporu získal v admirálu Juliu von Beckovi, který poukazoval na fakt, že „Němci to mají zrovna tak“. Nakonec ale byla dvojice přehlasována a přednost dostal kalibr 305 mm. Zdálo se, že se bude stavět klasická bitevní loď té doby – s dvojicí hlavních děl v pancéřových věžích na přídi a zádi, které doplní sekundární 150mm kanony v kasematách v bocích trupu.

V srpnu 1904 se ale mezi ruským a japonským loďstvem odehrála bitva ve Žlutém moři. Střet ukázal, že 305mm děla mají skutečně destruktivní účinek, ale zbraně ráže 152 mm už na moderní pancíř nestačí. Popperovi se znovu nabízely dvě možnosti. Mohl lodě vybavit všemi děly velkými, nicméně s tímto konceptem ještě neměl nikdo na světě žádné zkušenosti. Proto „jen“ zvýšil ráži pomocných kanonů na 240 mm a místo do boků je usadil rovněž do pancéřových věží. Na jeho rýsovacích prknech se tak koncem roku rýsoval semidreadnought – mezistupeň mezi predreadnoughtem (standardním obrněncem produkovaným zhruba do rusko-japonské války) a dreadnoughtem (lodí s hlavními děly ráže 280–305 mm).

Srovnání s vrstevníky

Jak admirál Spaun předpověděl, s výrobou se muselo počkat, než vláda v roce 1907 projekt finančně pokryla. Inženýři využili čas navíc k testování modelů protitorpédové ochrany a ke zdokonalení výzbroje – a udělali dobře. Zbrusu nový 305mm kanon z plzeňské Škodovky mohl pálit o 60 kg těžší granáty a dosahoval o čtyři kilometry delšího dostřelu než britské vickersy stejné ráže. 

Také sekundární 240mm děla po všech stránkách překonávala třeba i francouzskou konkurenci stejného kalibru. Výzbroj doplňovaly nové rychlopalné 100mm zbraně určené k likvidaci malých torpédových plavidel. Vše završily tři torpédomety a kanony ráží 66 a 47 mm, které později za války našly uplatnění v protiletadlové roli.

Pancéřování lodi bylo natolik silné a těžké, že žádné z plavidel nikdy nedosáhlo předpokládané rychlosti 22 uzlů (41 km/h). Obecně se ale dá říci, že bitevní lodě třídy Radetzky měly stejné nebo lepší parametry než soudobý italský typ Regina Elena či francouzský Danton. S pokročilejšími dreadnoughty se sice srovnávat nemohly, ale i tak disponovaly velmi slušnou palebnou silou a každý protivník s nimi musel počítat.

Reprezentanti císaře pána

V září 1907 v loděnicích firmy Stabilimento Tecnico Triestino na ostrově San Marco založili kýl prvního obrněnce pojmenovaného podle následníka trůnu Erzherzog Franz Ferdinand, následoval Radetzky a nakonec Zrinyi. Do služby vstoupily v letech 1910–1911 a před válkou se na nich dost svižným tempem střídali velitelé. Za všechny jmenujme olomouckého rodáka kontradmirála Franze Löflera, jenž v roce 1912 převzal můstek Radetzkého.

Ještě před válkou se podunajská monarchie chlubila novými obrněnci plavbami v rámci celého Středozemního moře. Radetzky v červnu 1911 dokonce doplul až do anglického Spitheadu, aby se zúčastnil grandiózní námořní přehlídky při příležitosti korunovace krále Jiřího V.

Poslední mírovou plavbu podnikl Zrinyi, který na konci května 1914 s bitevními loděmi Viribus Unitis a Tegetthoff zakotvil na britské základně na Maltě. A jednalo se o návštěvu spíše přátelskou než zdvořilostní. O honosné ubytování manželky velitele svazu kontradmirála Franze Löflera se osobně postaral admirál Archibald Milne. Námořníci ze Zrynyi uspořádali pro místní děti plavecké kursy, důstojníci vyráželi na výlety na moři, k čemuž dostali k dispozici malé jachty, a o zlatý hřeb se postaral fotbalový výběr Tegetthoffu. Před rekordní diváckou kulisou podlehl domácímu týmu Floriana FC 3:6 a 1:6, nicméně podle dobových novin výsledky neodpovídaly vyrovnanému průběhu zápasů. Záhy však vypukla válka.

Ochránce Kotoru

Poprvé se bitevní lodě třídy Radetzky v kompletní sestavě zúčastnily bojové plavby 6. srpna 1914, kdy v rámci velkého svazu vypluly vstříc německé Středomořské eskadře operující u Sicílie. Akce ale skončila ještě dříve, než pořádně začala. Když se seskupení nacházelo na úrovni Šibeniku, velící admirál Anton Haus obdržel zprávu, že Němci plují do Turecka, a vydal rozkaz k návratu. 

Na další operaci si námořníci museli počkat. Nad rakousko-uherským přístavem v Kotoru se tyčí horský masiv Lovčen, z něhož černohorští dělostřelci ostřelovali – třebaže nepříliš přesně – rakouskou základnu. Situaci dočasně vyřešila palba křižníků Kaiser Karl VI., Kaiser Franz Joseph I. a Szigetvár. V říjnu ale na Lovčenu zaujalo pozice osm francouzských děl ráže 150 a 120 mm a palba se znenadání zpřesnila. Proto z Puly do Kotoru připlul Radetzky a pod dozorem dělostřeleckého specialisty kapitána Ludwiga Camerlohera nepřátelské baterie rozprášil.

O šest týdnů později tatáž loď se štěstím unikla zkáze, když při návratu z cvičné plavby proplouvala přímo před torpédomety francouzské ponorky Curie. Její velitel poručík Gabriel O’Byrne ale tučným soustem pohrdl a pokusil se o průnik přímo do Puly, kde hodlal zničit jádro rakousko-uherského bitevního loďstva. Místo toho Curie neslavně uvízla v protiponorkových sítích, Francouzi skončili v zajetí a ukořistěný člun později posílil císařskou podmořskou flotilu.

Proti zrádným Italům

Když na jaře 1915 dohodové námořní síly zahájily operace proti osmanské říši, Berlín naléhal, aby Vídeň Turkům pomohla. V úvahu připadalo jen šest bitevních lodí tříd Radetzky a Tegetthoff, nicméně admirál Haus vyhodnotil rizika jako sebevražedná a německou pobídku odmítl. Místo toho se soustředil na plánování akcí proti Itálii, která sice zatím zůstávala neutrální, nicméně stále okatěji „koketovala“ s nepřátelským táborem a její vstup do konfliktu zůstával jen otázkou času. 

Došlo k tomu 23. května 1915, kdy italský vyslanec Giuseppe Avarna předal rakouskému ministru zahraničí Istvánu Buriánovi nótu o vypovězení války. Připravené námořnictvo jednalo okamžitě. Už druhý den večer většina lodí opustila přístavy a v průběhu noci se nepozorovaně přiblížila k italskému pobřeží.

Erzherzog Franz Ferdinand kapitána Kamilla von Schwarzla ve společnosti tří bitevních lodí třídy Tegetthoff ostřeloval pobřežní baterie Alfredo Savio a Montagnola u Ancony. Jen kanonů ráže 305 mm pálilo rovných 40 a po umlčení odporu srovnaly se zemí část loděnic, domky přístavní stráže a celnice, kasárna, vězení, nádraží, plynárnu, cukrovar a budovy soudu i finančního úřadu. 

Zrinyi kapitána Maximiliana Daublebského zamířil k přístavu Senigallia. Půlhodinová palba zničila nádraží, vlak s vojáky, přístavní molo, zásobník vody a signální stanici. Když dělostřelci práci na pobřeží skončili, zahnali na útěk italskou vzducholoď. 

Radetzky kapitána Vituse von Vončiny dostal za úkol zlikvidovat železniční most u Porto Recanati. První exploze však zvedly do vzduchu množství prachu, které ztěžovalo další míření. Nicméně i třináctiminutový přepad stačil na poškození hlavního cíle a zničení strážních stanovišť. 

A jaké byly celkové výsledky této noci? Kromě skvělého materiálu pro vlastní propagandu Rakušané způsobili zmatek na italských železničních tratích. Řím musel odložit pozemní ofenzivu, což habsburským jednotkám poskytlo čas k přípravě, takže následný útok utopily v krvi.

Pod čs. vlajkou?

Úspěšný nájezd na italské pobřeží v květnu 1915 prakticky završil bojovou kariéru bitevních lodí třídy Radetzky. Válka se vyvinula směrem k šarvátkám menších plavidel, velké obrněnce až do podzimu 1918 kotvily v Pule a jen protiletadloví dělostřelci zasahovali proti občasným vzdušným útokům. Když se monarchie zhroutila, přístav obsadili Italové, posádky se rozutekly a o vzrušení se postarala jen skupina několika desítek českých a chorvatských námořníků. 

Aby Radetzky a Zrinyi nepadly do rukou Italů, pod velením dnes už neznámého chorvatského kadeta pod československou vlajkou odpluly do Splitu. Tam se vylodili Američané a námořníci očekávali, že o kořist nebudou mít zájem a bitevní lodě přenechají vznikající Jugoslávii. Jakkoli Američanům nechybělo pochopení pro vznik jihoslovanského státu a jeho potřeby, na základě smlouvy ze Saint Germain-en-Laye všechny obrněnce třídy Radetzky přece jen připadly Itálii. Po odtažení do Benátek pak byly v letech 1920–1926 sešrotovány.