Klidně nás mohli chytit za límec: Jak vypadaly bitevní nálety britského letectva za první světové války?

Britové se pokoušeli podnikat bitevní nálety už od prvních měsíců války, ale trvalo dlouho, než přišel vhodný stroj a taktika. Hlášení z prvního experimentování však vypadala nadějně. Zprávy z bojiště naznačovaly demoralizující účinek leteckých útoků na německé jednotky, současně ale uváděly, že tyto akce by neměly být ponechány na uvážení jednotlivých pilotů, ale naopak řádně koordinovány s pozemními operacemi.

Pokud k nim docházelo ojediněle a nenásledoval útok pěchoty, nepřítel se z jejich účinku rychle oklepal – navíc pohled na vlastní piloty napadající protivníka poskytoval obrovskou morální vzpruhu vlastním vojákům. Generální štáb proto rozeslal všem armádám oběžník, v němž upozornil na potřebu užší spolupráce mezi RFC a pozemními silami při plánování útočných operací ve velkém měřítku. 

Bez ohledu na bezkoncepčnost bitevních náletů se z tohoto období zachovala vzpomínka jednoho německého důstojníka, která vystihuje frustraci vilémovských pěšáků z hrozby britských vzdušných útoků: „Pěchota nebyla vycvičena k tomu, aby se nízko létajícím strojům dokázala bránit. Navíc vojáci ani nevěřili, že jsou schopni tyto stroje sestřelit, jestliže se rozhodly podniknout útok. Výsledkem byl strach, který je zachvacoval a který mnohdy přerůstal téměř v paniku; strach ještě posilovaný aktivitou a agresivitou protivníkových letounů.“ 

Další pilování taktiky

Poznatky sbírané již od jara 1917 RFC vrcholným způsobem zúročil při své poslední ofenzivě roku 1917 u Cambrai. Britové do ní nasadili téměř 400 tanků a velení si od nich slibovalo prolomení zákopového patu. Tentokrát nedošlo k obvyklé dělostřelecké přípravě před útokem a úkol umlčet nepřátelské baterie částečně připadl právě letectvu.

Pro operaci na frontě široké asi 8 km velení vyčlenilo 14 perutí (289 letadel) – z toho tři měly provádět výhradně bitevní nálety. Primárně cílily na letiště a známá postavení děl. Vojáky a transporty pak měli královští letci začít napadat 45 minut po útoku pěchoty a tento tlak museli udržet dalších 75 minut podél celé fronty.

Ofenziva začala za rozbřesku 20. listopadu. Mlha ležela velmi nízko, pouhých devět metrů nad terénem, a britští stíhači museli letět pod touto pokličkou. Jeden německý pěšák vzpomínal: „… letěli tak nízko, až jsme měli pocit, že by se mohli natáhnout ze svých strojů, chytit nás za límec a odnést nás pryč.“

Když bitva začala, spolupráce letectva a pozemních sil byla vzorná. Fred Huxley, pilot letounu Airco DH 5 od 68. (australské) perutě, například zpozoroval britské jednotky „přibité“ k zemi palbou z německého opěrného bodu a bez váhání na něj zaútočil: „Několikrát jsem se na něj vrhl a vypálil 500ran a pokaždé, když jsem střemhlav klesal, pěchota postupovala.“ 

Piloti perutí vyčleněných pro bitevní útoky se opakovaně vraceli na předsunuté přistávací plochy, doplňovali bomby, benzin, munici a znovu mizeli v mlze. Při jednom z dalších vzletů Huxley zpozoroval, že postup tanků na východním okraji Bourlonského lesa zastavila dvojice nepřátelských polních děl. Pilot na ně shodil čtyři bomby Cooper a s uspokojením sledoval, jak obrněnce opět obnovují postup. 

Ve vzduchu i na zemi

Na druhou stranu piloti během takto intenzivní kampaně podstupovali značné riziko, část havarovala při nízkých průletech a další srazila k zemi intenzivní palba kulometů či ručních zbraní. Ztráty bitevních perutí dosáhly za první den více než 30 %.

Ne vždy ale muž v kokpitu zahynul a některé příběhy znějí až neuvěřitelně. Příslušníci 68. (australské) perutě Wilson a Taylor společně zaútočili na německou pěchotu, a když první z nich dokončil nálet, zahlédl dvě červené světlice, které se mihly mlhou. Slétl níž a spatřil Taylorův stroj „ležící na zemi, zničený a mezi nepřáteli“. Wilson začal Němce ostřelovat, což dalo jeho parťákovi čas ukrýt se za malým náspem, odkud na nepřítele střílel z revolveru. Díky Wilsonovu krytí se pak Taylor dostal až k britské pěchotě, kde popadl pušku a pomáhal odrážet německý protiútok. Nakonec převzal velení a řídil ústup, během něhož našel zraněného vojáka, kterého si přehodil přes rameno a odnesl do bezpečí. Večer se pak vrátil na své letiště a ráno opět odstartoval. 

Britští stíhací piloti zjistili, že nízká výška je jejich nejlepší ochranou – čím níž letí, tím kratší dobu je pozemní jednotky vidí a zkracuje se doba na reakci. Pilot Sopwithu Camel od 46. perutě Arthur Lee soudil: „Ti z nás, kteří přežili, to podle mého názoru dokázali proto, že létali velmi blízko země, dokud jsme se nedostali k cíli.“ Navzdory ztrátám šlo o nepopiratelný úspěch, když britské jednotky za 10 hodin postoupily o 8 km. Část zásluh je třeba připsat právě spolupráci vzdušných a pozemních sil.

Zastavit Huny!

Počátek roku 1918 se nesl ve znamení příprav na mohutný německý nápor. K jeho odražení přijímal opatření i RFC, který nechal zbudovat záložní letiště, sklady paliva a munice dál od fronty. Vzniklo také memorandum s názvem Nasazení RFC v obraně.

Dokument sice stále kladl důraz na plnění ofenzivních úkolů, ale po jejich splnění se měl sbor „snažit zabránit nepříteli rozvinout útok v plné síle. Prostředky, které mají být použity, uvedené v jejich poměrném pořadí důležitosti, jsou:

• a) útok na nepřátelské posily míli nebo dvě za útočnou linií nízko letícími letadly;
• b) útok na nepřátelské body soustředění vojsk po ukončení jejich přepravy, transporty na silnicích, dělostřelecké pozice a zálohy;
• c) vyslání nízko letících strojů kvůli jejich morálnímu účinku na vlastní pěchotu útokem na nepřátelské jednotky postupující na čele“.

Po zastavení německé ofenzivy a stabilizaci fronty se počítalo s vlastním protiútokem, při němž mělo být „vynaloženo veškeré úsilí k vyslání roje nízko letících letadel na pomoc pěchotě útokem na nepřátelské jednotky kulometnou palbou“. 

Pečlivě se připravovali také Němci, kteří soustředili 49 průzkumných, 27 bitevních, 35 stíhacích a čtyři bombardovací letky (Staffeln). V sektoru březnové ofenzivy se jim podařilo početně převýšit nepřítele v poměru 820 ku 645 letadlům. 

Není kde přistát

Když 21. března vilémovská vojska zaútočila na frontě široké téměř 80 km, nízká oblačnost nad bojištěm bránila až do poledne letecké podpoře. Poté německé bitevní letouny začaly napadat dohodové jednotky až do hloubky 15 km. Britští stíhači se je pokoušeli odehnat a současně postřelovali postupující nepřátelskou pěchotu.

Nad bojištěm, mnohdy těsně nad zemí, pak docházelo k leteckým soubojům. Královští piloti pak při návratu mnohdy zjišťovali, že jejich letiště už kontroluje protivník, nebo jsou bezprostředně ohrožena. V takovém případě museli zamířit na záložní základny, kde doplnili munici a palivo, a ihned znovu startovali.

Německé stíhačky dokázaly bránit pozemním útokům RFC jen dva dny a pak začal jejich odpor slábnout. Do 24. března ztratily vzdušnou převahu, což Britům umožnilo intenzivně napadat nepřátelskou pěchotu. Vilémovské letectvo se potýkalo s vážnými zásobovacími obtížemi, které se zhoršovaly úměrně s tím, jak postupovaly pozemní jednotky. Došlo také k částečnému přerušení spojení mezi velitelstvími vzdušných sil a armádními štáby. Na vině byla především skutečnost, že mnoho letek zůstalo daleko vzadu, protože se v dělostřelectvem zdevastované oblasti nenacházely vhodné přistávací plochy.

Ofenziva tak do 28. března téměř ustrnula a postup se zastavil. V kritických dnech nedokázali císařští piloti dostatečně intenzivně napadat komunikace, po nichž se stahovalo velké množství dohodových jednotek, které se tak po reorganizaci mohly rychle opět zapojit do boje. 

Mimořádně vysoká účinnost

Britští stíhači naopak působili německé pěchotě velké potíže, o čemž svědčí řada svědectví z publikovaných útvarových kronik. Záznam 2. bavorského pluku k 21. březnu uvádí, jak „se zlepšující se viditelností byli letci brzy nad námi, velmi odvážným způsobem letěli velmi nízko nad zemí a házeli bomby, což nám způsobilo značné ztráty,“ přičemž „štáb pluku byl zdecimován“.

Obdobně kronikář 76. pluku napsal: „Pod silnou dělostřeleckou a kulometnou palbou a častými akcemi leteckých perutí nemůže útok pokračovat.“  Podle jiné zprávy Angličané „získali 21. března cennou podporu od svých letadel, která útočila bez ohledu na následky. Perutě letící velmi nízko našly výhodné cíle pro bomby a kulomety v hustě koncentrovaných masách 1. a 2. gardové záložní divize. Naši vlastní letci chyběli“. 

Pěchotu měly chránit za ní postupující motorizované baterie protiletadlových děl, ty však nemohly střílet kvůli nízkým výškám, v nichž Britové operovali, aby granáty nezasáhly vlastní vojáky. Na zručnost královských pilotů vzpomínal trubač 8. granátnického pluku: „... náhle se před námi objevilo asi 20 britských letadel, která se snesla z výšky asi 100–200 metrů a poté, ve výšce 2–3 metry nad zemí, na nás zaútočila svými kulomety. (...) Několik ‚Tomíků‘ letělo tak nízko, že se kola jejich letadel dotkla země. Velitel mé roty poručík Nocke se musel vrhnout na zem, ale přesto ho do zad zasáhla kola jednoho stroje, a tak ho doslova přejela…“ 

Účinnost britských stíhacích bombardérů uznal i německý generální štáb v rozkazu vydaném armádám v červenci 1918. Dával v něm pokyny ke zlepšení ochranných opatření a ztráty vilémovských jednotek způsobené leteckými útoky během březnové ofenzivy označil za „mimořádně vysoké“.

Spolupráce s tanky

V dalším průběhu roku 1918 zahájila dohodová vojska všeobecný postup. Zatímco britská armáda úspěšně koordinující použití pásových obrněnců, dělostřelectva a letadel neúprosně postupovala, RAF (vzniklo 1. dubna 1918 sloučením RFC a RNAS) se soustředilo na stíhací hlídky, pozemní útoky na nepřátelské pozice, komunikace, mosty či letiště. 

Začátkem července pak došlo k trvalému přidělení jedné perutě (od poloviny srpna přibyla další) k tankovému sboru, aby rozvíjela součinnost mezi letadly a obrněnci, které měli piloti navíc chránit před německými protitankovými kanony. Jejich účinnost letci snižovali buď přímým napadáním, nebo kladením kouřových clon před postupující stroje.

Britské velení později výslovně uznalo, že nízko letící stíhací bombardéry se ukázaly jako vysoce efektivní při podpoře vojsk. Dále zdůraznilo potřebu nepřetržitých a častých útoků RAF během pozemních bitev, přičemž tyto akce letectva označila za „zásadní faktor v útočných vojenských operacích…“