Kokodská stezka smrti: Australané v roce 1942 zastavili Japonce jen 32 kilometrů od cíle

Po pádu Singapuru a rychlém japonském postupu v Tichomoří se Austrálie ocitla pod hrozbou možné invaze, na kterou nebyla vojensky připravena. Jedním z klíčových cílů Japonců se stal Port Moresby na Nové Guineji, k němuž se rozhodli proniknout přes náročný terén pohoří Owen Stanley. Jejich postup po Kokodské stezce zpočátku narážel jen na omezený odpor, Australané však postupně přesouvali k frontě posily a snažili se nepřítele zastavit.

Po bojích o Kokodu a sérii ústupů se obě strany střetly u Isuravy, kde měl početně srovnatelný australský oddíl čelit nejen zkušeným japonským vojákům, ale také jejich dělostřelecké převaze.

Porážka u Isuravy

Ostřelování Australanů začalo 26. srpna, přičemž ti měli jen omezené možnosti, jak palbu opětovat. Přestože drželi pozice na výšinách okolo vesnice, čelili útokům z několika směrů najednou a Japoncům se často dařilo izolovat jednotlivá postavení. Několik dalších dní pak trvaly líté boje zblízka o kontrolu vesnice, během kterých obránci prokázali velkou statečnost před nepřítelem.

Mezi padlé hrdiny patřil i vojín Bruce Kingsbury. Poté, co byla jeho četa rozprášena, se bez váhání přidal do další, s níž podnikl protiútok. S kulometem Bren pálícím za běhu od pasu si prostřílel cestu nepřátelskými pozicemi, ale poté ho zastřelil odstřelovač skrytý v korunách stromů. Za svou odvahu získal posmrtně Viktoriin kříž.

Avšak i přes svou houževnatost a odhodlání tahali Australané u Isuravy za kratší provaz, hlavně vzhledem k dělostřelecké převaze protivníka. Nebyli tak schopni udržet ostřelované a těžce napadané pozice především na křídlech a 30. srpna se bojovým ústupem začali stahovat.

Zastavit, zdržet, přežít

Po bitvě se Japonci vytrvale přibližovali k Port Moresby, jehož ztráta pro Australany nepřipadala v úvahu. Začátkem září přišly rozkazy zastavit ústup a vytvořit nové defenzivní pozice. To se podařilo až 4. září, kdy došlo k odražení předvoje císařských jednotek u vesnice Myloa. 

Úkol zpevnit obranné pozice připadl brigádnímu generálovi Arnoldu Pottsovi, který své jednotky, složené ze tří praporů 7. divize, rozmístil ve třech liniích jižně od vesnice Efogi na hřebeni Mission a kopci Brigade Hill. Ty shlížely na stezku vedoucí přímo pod nimi, kde v tropickém vlhku a bahně čekali Australané na nevyhnutelný útok nepřítele.

Přišel 6. září, když byly napadeny přední linie u hřebene Mission. Pottsovi muži však neočekávali, že si Japonci proklestí cestu okolní hustou džunglí, takže zatímco soustředili svou pozornost na hřeben, vpadli jim nepřátelští vojáci z obou stran do zad. V nastalém chaosu došlo k přerušení spojení mezi jednotlivými oddíly a souvislá obranná linie se přeměnila na osamocené ostrůvky odporu. 

Mezi nimi se proplétali papuánští domorodci, přezdívaní „Fuzzy Wuzzy Angels“, a pomáhali nosit raněné obránce na nosítkách z bambusů z bojiště do bezpečí. Mnoho z nich za to zaplatilo životem, aniž by jejich oběť byla dostatečně oceněna.

Potts nakonec po několika dnech musel znovu zavelet k ústupu. Někteří z jeho vojáků, kteří zůstali odříznuti, se pak z pralesa vynořili až po několika dnech. Tomitaró Horiimu a jeho mužům se tak po těžkých bojích podařilo přiblížit na méně než 50 km od Port Moresby. Úspěch, dosažený s vypětím všech jejich sil, však japonské velení zaplatilo kritickým přetížením zásobování a vyčerpáním jednotek. Naopak Australané, i přesto že byli znovu poraženi a zatlačeni, získali svým odporem drahocenný čas pro doplnění zásob a příchod posil.

Hranice sil i zásob

Potlučené, ale stále bojeschopné australské jednotky se nejdříve začaly stahovat ke hřebeni Ioribaiwa, který před japonským předvojem bránilo od 10. do 14. září pouhých 307 vojáků. Nově příchozí 25. brigáda se však ani nestačila na hřebeni pořádně zabydlet, když na ni nepřítel v ten samý den zaútočil v plné síle, či spíše zbytky svých sil.

Více než bitva tak nastala několikadenní šarvátka, charakterizovaná menšími střety, jelikož vojáci obou stran se už ocitli na hranici fyzických i psychických možností. Japonci však útočili s odhodláním hraničícím s fanatismem a australské velení tak bylo přinuceno povolit stažení svých jednotek na poslední obrannou linii – hřeben Imita, z nějž už šlo dohlédnout na světla Port Moresby. 

Dne 25. září tak Australané zaujali na hřebeni pozice. Věděli, že Horiimu v cestě stojí už jenom oni. S odhodláním a poprvé za celou dobu kampaně i s těžkým dělostřelectvem za zády čekali na útok, který rozhodne o vládci nad ostrovem. Ten však už nepřišel. Když se o tři dny později obránci pomalu vynořili ze svých zákopů a s opatrností plynoucí z obav z léčky postoupili kupředu, zjistili, že protivník vyklidil pozice na Ioribaiwě. Důvodem byla kombinace několika faktorů. 

První z nich představovalo srpnové vylodění Američanů na Guadalcanalu, které obrátilo pozornost japonského velení na tento ostrov, o nějž se vedly tvrdé boje až do začátku února příštího roku. Zároveň na přelomu srpna a září proběhla bitva o strategicky důležitý záliv Milne na východním cípu Nové Guineje, z níž vyšla vítězně spojenecká posádka chránící tamní letiště. A konečně hlavními faktory bylo fatální vyčerpání Japonců na kokodské stezce a především to, že se dostali příliš daleko za hranici vlastní zásobovací linie. Přestože se tak ocitli pouhých 32 km od cíle, nemohli už jít dál.

Zase to letiště

Situace se obrátila a miska vah se přiklonila na stranu Australanů, kteří s doplněnými silami a novým odhodláním zahájili protiútok. Jejich postup byl vzhledem ke špatné situaci na straně nepřítele, jenž se stahoval stále více na sever, značně urychlený a už 10. října obsadili bez boje vesnice Myola. Teprve poté narazil jejich předvoj na odpor, přičemž se mezi 16. a 20. říjnem u Templetonovy křižovatky střetl s ustupujícími Japonci. Ty se podařilo zatlačit až k vesnici Eora, kde se snažili protiútok zastavit. 

Tento důležitý bod se nacházel jen 40 km od vesnice Kokoda a tamního letiště, tudíž se Japonci připravili na obranu a dobře jej opevnili. Australané museli útočit do prudkého svahu nad potokem, kde se nacházely nepřátelské zákopy, palebná pole a kulometná hnízda. Bitva, která zde proběhla, se zapsala jako jedna z nejkrvavějších z celé kampaně. Až po několika dnech těžkých bojů plných obchvatů a nočních střetů se za cenu velkých ztrát na obou stranách podařilo japonské pozice obejít a rozbít. 

Zpátky k moři

Spojenecký postup nabýval na spádu a 2. listopadu došlo ke znovuobsazení Kokody. Během jednoho dne už fungovalo tamní letiště, které mělo nevyčíslitelnou hodnotu pro australské zásobování a evakuaci raněných. Posledním místem, kde se vyčerpaní a zubožení císařští vojáci postavili na zoufalý odpor, byl prostor u vesnic Oivi a Gorari. 

Útok vedly 16. a 25. brigáda, které proti Japoncům využily jejich vlastní taktiku. Zatímco část Australanů poutala nepřítele čelními útoky a nálety u Oivi, druhá se nepozorovaně propletla džunglí a 9. listopadu udeřila v týlu na Gorari, kde ležely nepřátelské zásoby a Horiiho hlavní stan. Tento obchvatný manévr slavil značný úspěch a císařský velitel proto už 10. listopadu rozkázal k ústupu, avšak rapidně zhoršující se situace jej přeměnila v úprk. V nastalém chaosu zemřelo a utrpělo zranění přes 800 japonských vojáků, přičemž velká část z padlých se při útěku utopila v řece Kumusi. 

Drtivá porážka, během které Japonci přišli mimo jiné o velitele, 15 děl a velké množství zásob a materiálu, fakticky znamenala konec celého tažení. Australané definitivně ovládli stezku, 16. listopadu překročili Kumusi a vytlačili nepřítele k pobřeží, kde se původně před čtyřmi měsíci vylodil. 

Na Papui sice boje pokračovaly až do konce války a předmostí u vesnic Buna a Gona nějaký čas odolávala, ale od té chvíle si převahu na ostrově udrželi Spojenci. Kampaň na kokodské stezce má dnes pro Australany hluboký historický, národní a symbolický význam a je jedním z pilířů jejich vojenské historie.