Když pršely střely, granáty a pumy: Jak se rodila blízká vzdušná podpora britských pozemních vojsk?

Jestliže bychom hledali nejméně probádanou oblast leteckého válčení z období let 1914–1918, zcela jistě by vykrystalizovala blízká vzdušná podpora pozemních vojsk. Je to svým způsobem pochopitelné – výsledek jejich činnosti nebyl zdaleka tak spektakulární a okamžitě hmatatelný jako sestřel letounu, a tak vyznamenání a pozornost tisku patřily především stíhačům.

Hloubkové útoky na nepřátelské pozemní jednotky představovaly vysoce riskantní záležitost a jejich výsledky se daly jen těžko ověřit. Přesto však dosahovaly takového významu, že obě strany horečně hledaly vhodnou taktiku i účinnou leteckou techniku k jejich provádění. Němci i Britové k nim navíc přistoupili diametrálně odlišně a jako první je začal ve větším měřítku v létě 1917 provádět RFC (Royal Flying Corps – Královský letecký sbor).

Zrod ideje

Ačkoliv letci se pokoušeli aktivně bojovat s nepřátelskými pozemními silami již od počátku války, až léto roku 1916 přineslo zásadní změnu. Při britské ofenzivě na Sommě dosáhl RFC nad tímto bojištěm naprosté vzdušné převahy a udržel ji 10 týdnů. Jeho stíhačky vytlačily císařské stroje do bezpečné vzdálenosti a umožnily tak vlastním letadlům řídícím dělostřeleckou palbu působit téměř nerušeně. Součástí kampaně se stalo také první rozsáhlejší letecké bombardování, kdy Britové svrhli na velitelská a řídící centra nepřítele během prvních čtyř dnů bitvy na 6 000 kg pum.

Novinku představovalo též nasazení takzvaných kontaktních leteckých hlídek – jednalo se o akce průzkumných strojů v malé výšce. Jejich osádky se snažily zpřehledňovat situaci na bojišti a mezi oblaky kouře a prachu zjišťovaly podle barev stejnokrojů nebo smluvených signálů (světlic) přesné rozmístění vlastních a nepřátelských jednotek, což bylo nezbytné k efektivnímu řízení dělostřelecké palby. Zatímco královské letouny operovaly nad německými oddíly, začaly je často napadat palubními zbraněmi. 

Ačkoliv se v té době jednalo o zcela spontánní a nekoordinovanou činnost, přinesla důležitý poznatek o zranitelnosti pozemních sil vůči takové formě útoků. Polní opevnění nemělo proti palbě shora zdaleka takovou účinnost a v ještě horší situaci se mohli ocitnout vojáci v blízkém zápolí. „Létající kulomet“ se mohl přiřítit náhle a z jakéhokoliv směru, přičemž v útvarech pěchoty pochodujících do zákopů většinou napáchal strašlivé škody. Britové se v následujícím období pokusili tuto činnost uvést do praxe v širším měřítku.

Rodí se stíhací bombardér

Na jaře 1917 se začínaly objevovat nové, mnohem výkonnější stroje, které by úspěšné provádění bitevních náletů umožňovaly. Po katastrofickém neúspěchu Nivellovy ofenzivy však v téže době Francouzi rezignovali na vedení jakýchkoli dalších útočných operací, takže tuto úlohu na západní frontě v plné míře převzal Londýn. A protože hlavní smysl nasazení bitevního letectva spočíval zejména při předútokové přípravě, je tím vysvětleno, proč Francouzi tuto složku vzdušných sil příliš nerozvíjeli, zatímco Britové tomu naopak věnovali značnou pozornost. Neměli však v úmyslu vyvíjet pro tento účel novou kategorii letadel (či spíše nechtěli čekat na dokončení vývoje takového stroje) a raději se soustředili na efektivní využití stávajících typů. 

Dvoumístné letouny RFC se však pro obdobné úkoly nehodily – šlo povětšinou o neohrabané, pomalé, avšak velmi stabilní stroje. Jako takové sice našly uplatnění při řízení dělostřelecké palby a provádění fotografického průzkumu, avšak ne při bitevních ztečích.

Britové ale disponovali velkým množstvím stíhaček, a tak tyto úkoly připadly jim. Šlo do značné míry o logický krok, protože RFC nepraktikoval ochranu vlastních dvoumístných letadel formou přímých doprovodů. Stroje naopak operovaly poměrně volně v jim svěřeném úseku, odkud měly vytlačovat nepřátelské stroje až za linii německých pozorovacích balonů (asi 6 km za frontou), a tímto způsobem umožnit vlastním průzkumným strojům nerušenou činnost. K tomu ale velení potřebovalo značné množství stíhaček, a tak se nad vilémovskými jednotkami neustále proháněly skupiny rychlých, hbitých a dobře vyzbrojených letadel. Možnost jejich využití k bitevním útokům se tak přímo nabízela. 

Sbírání zkušeností

Velení královské armády naplánovalo na období jaro–podzim 1917 celou řadu na sebe navazujících ofenziv, přičemž nejprve došlo k pokusu o průlom u Arrasu (duben), po němž následovaly operace u Messines (červen) a u Yper (červenec). U Arrasu pak Britové 9. dubna vyzkoušeli novou taktiku, když stíhačky RFC dvakrát přelétly nad vlastní útočící pěchotou a palbou z kulometů ostřelovaly německé jednotky.

Druhého června u Messines se stíhači pokoušeli o něco podobného, ale tentokrát bitevní nálety souvisely s operacemi pozemních sil jen volně. Z šesti perutí velení vyčlenilo 14 pilotů, kteří dostali značnou volnost spolu s úkolem napadat jakékoliv jednotky, dělostřelecká či kulometná postavení nebo transportní vozidla, která objeví. Současně s tím probíhaly cílené útoky na nepřátelská letiště v prostoru probíhající ofenzivy. 

Spektrum cílů bylo skutečně široké, jak dokládá výkon pilota Royal Aircraft Factory S.E.5 z 56. perutě, poručíka Leonarda Barlowa. Nejprve zaútočil na německé letiště v Bissegemu, kde z výšky šesti metrů střílel do hangárů. Následně napadl blízký vlak, ve vesnici rozprášil vojáky pohybující se po hlavní ulici, načež si vzal na mušku další soupravy na nádraží. Odtud odletěl nad letiště Rekkem, kde spotřeboval zbytek munice palbou na odstavená letadla.

Útočné akce britských stíhaček začaly při spuštění ofenzivy za úsvitu 7. června a pokračovaly v intervalech po celý den. Než padla tma, RFC ztratil dva zničené stroje a stejný počet utrpěl poškození.

Smrt z nebes

Britové uplatnili nově nabyté zkušenosti hned při další ofenzivě, která začala 31. července u Yper. Novinku představovalo nasazení jednomístných stíhaček k bombardování (zejména proti letištím) s cílem udržet nepřátelské stroje na zemi. Královští piloti měli k dispozici po čtyřech dvacetiliberních (11 kg) Cooperových leteckých pumách. Na novou zbraň ale zpočátku hleděli s nedůvěrou, neboť měli obavy ze zhoršení letových vlastností stíhaček, ale bomby záhy prokázaly svou účinnost. 

Opakovala se taktika použitá u Messines, pouze v podstatně větším měřítku. Kromě předem stanovených útoků na německá letiště Britové opět napadali náhodné cíle. „Potulovali“ se nad německým zázemím a útočili na císařskou pěchotu v zákopech, jednotky na pochodu nebo soustředěné v lesích a vesnicích, kolony automobilů a koňských potahů, kulometná postavení či pozice dělostřeleckých baterií. Piloti obvykle prováděli zteče z výšky 60–180 metrů, mnohdy však klesali jen do 30 metrů nad zemí a ti nejodvážnější i níž. 

Příklad účinnosti jejich útoků lze ilustrovat zmařením pokusu o německý protiútok 15. srpna u lesíku Dix Huit. Osádka jednoho z průzkumných strojů v něm spatřila na 1 600 nepřátelských vojáků, jak se shromažďují a připravují k akci. Velení na místo okamžitě vyslalo tři letouny, které svou palbou zabránily protivníkovi zahájit postup, a zkázu následně dokonalo těžké dělostřelectvo.