Kdo se snažil ukončit druhou světovou válku předčasně? Naivní německé představy o podmínkách příměří
S pokračující válkou začínalo být stále více Němcům jasné, že vítězný konec konfliktu je jen zbožným přáním. Také mezi Hitlerovými věrnými se proto začínaly objevovat hlasy volající po konci války, narážely však na dohodu Spojenců.
Na konferenci v Casablance se západní Spojenci zavázali, že jedním z jejich hlavních cílů bude bezpodmínečná kapitulace zemí Osy. Zde Roosevelt a Churchill při pozdějším setkání na Jaltě. (foto: Wikimedia Commons, U.S. Army, PDM 1.0)
Během druhé světové války se opakovaně objevovaly pokusy ukončit boje diplomatickou cestou nebo alespoň rozbít protivníkovou koalici uzavřením separátního míru. Nejznámější epizodu představoval let Rudolfa Hesse do Velké Británie v květnu 1941, který měl podle jeho představ otevřít cestu k německo-britskému urovnání, skončil však naprostým fiaskem. Podobně nejasné a sporné zůstávají zprávy o možných kontaktech mezi Německem a Sovětským svazem v průběhu války.
Nejkonkrétnější výsledky nakonec přinesla tajná jednání se zeměmi, jejichž postavení v táboře Osy se postupně hroutilo. Typickým příkladem se stala Itálie, kde pád Mussoliniho v létě 1943 otevřel cestu k vyjednávání se Spojenci a následnému příměří. S postupující válkou tak diplomacie stále častěji odrážela slábnoucí soudržnost Hitlerova bloku a snahu jednotlivých států uniknout z konfliktu dříve, než je dostihne vojenská porážka.
Kersten a Bernadotte
Další informace o nacistických pokusech uzavřít separátní mír se západními mocnostmi uveřejnil roku 1947 Felix Kersten – fyzioterapeut a osobní masér Heinricha Himmlera. Důležitou úlohu v tom sehrála půda neutrálního Švédska, kde se prý Kersten na podzim roku 1943 sešel ve Stockholmu s americkým emisarem Abramem Hewittem vyslaným prezidentem Rooseveltem.
Oba muži diskutovali o podmínkách, které nastolili Američané. Němci se měli vzdát území dobytých od roku 1939, nacistická strana NSDAP měla být zrušena a Hitler sesazen ze své diktátorské pozice.
S Hewittem také diskutoval významný nacistický zpravodajec SS-Oberführer Walter Schellenberg. Himmler však údajně s rozhovory nesouhlasil a Schellenberg byl nakonec rád, že jej nezatkli za velezradu.
Je skutečností, že Švédsko se v průběhu války pokoušelo hrát roli prostředníka mezi oběma znepřátelenými tábory a tyto pokusy nabraly na intenzitě v době, kdy již bylo zřejmé, že Německo prohrává. Mezi diplomaty vynikal aktivitou hlavně příbuzný švédské královské rodiny hrabě Folke Bernadotte, který od roku 1943 zastával funkci místopředsedy švédského Červeného kříže. V této době se mu podařilo z nacistických koncentračních táborů a věznic zachránit asi 11 000 politických vězňů či válečných zajatců pocházejících především z Dánska a Norska. Bernadotte byl také v kontaktu s Kerstenem a mohl tedy přímo oslovit Himmlera, který nakonec souhlasil s provedením operace „Bílé autobusy“.
Ta proběhla v březnu a dubnu 1945, kdy autobusy Červeného kříže odvezly z koncentračních táborů a věznic včetně Terezína asi 21 000 vězňů a dopravily je na švédské území. Nacházeli se mezi nimi Poláci a také Židé. Jedna ze zachráněných Židovek později vzpomínala: „Švédsko si vybralo ty nejslabší a nejnemocnější. Nic od nás nevyžadovali…, oblékli nás, nakrmili vitaminy a tresčím olejem, většinu z nás převezli do nemocnic.“
Himmler si Bernadotta vážil a koncem války jej seznámil se svým „tajným plánem“, jak ukončit válku. Německo mělo okamžitě před západními Spojenci kapitulovat a poté by se společně s Američany a Brity vrhlo na Sovětský svaz. Bernadotte věděl, že je to jen utopie, ale přesto Himmlerův návrh Spojencům přednesl. Churchill i nový americký prezident Truman jej pak podle očekávání smetli ze stolu. Když se o Himmlerových pokusech dozvěděl Hitler, rozzuřil se, zbavil říšského vedoucího SS všech funkcí a nařídil jeho zatčení.
Spiklenci z 20. července 1944
V samotném Německu přibývalo se stoupajícím počtem porážek mužů, kteří uvažovali o tom, jak zemi zachránit před blížící se katastrofou. Šlo o civilisty i vojáky dlouhá léta věrné Hitlerovi, jimž se postupně otevřely oči. Porážky u Stalingradu a Kurska přinesly společně se sílícími spojeneckými nálety na německá města zlom v jejich myšlení. Mnozí se také stali svědky brutálního vyhlazování židovského obyvatelstva a odsuzovali tyto zločiny. Patřil mezi ně i plukovník hrabě Claus von Stauffenberg, který se z původního Hitlerova obdivovatele stal jeho zapřisáhlým nepřítelem.
Roztříštěné skupinky odbojářů se v průběhu roku 1943 začaly lépe organizovat a k hlavním opozičníkům patřili generálové Ludwig Beck a Henning von Tresckow. Z civilistů lze připomenout například bývalého lipského starostu Carla Goerdelera.
Opozičníci měli v plánu odstranit Hitlera a doufali, že poté uzavřou mír, především se západními velmocemi. Otázka však je, zda by se jim to v případě úspěšného převratu skutečně podařilo. Britové, Američané i Sověti měli dohodu, že nikdo z nich separátní mír s Německem neuzavře a nepřijmou jiné podmínky než bezpodmínečnou kapitulaci třetí říše.
Lze pochybovat o tom, že by případné Hitlerovo úspěšné odstranění a změna režimu v Německu představovaly pro Američany a Brity dostatečný důvod k tomu, aby porušili své spojenecké závazky. Každopádně atentát na Hitlera provedený von Stauffenbergem 20. července 1944 se nezdařil a gestapo následně rozpoutalo vlnu teroru, takže se stovky opozičníků ocitly na popravišti.
Operace Východ slunce
Pokusy o uzavření separátního míru probíhaly také v souvislosti s dalším vývojem situace v Itálii. Po událostech ze září 1943 okupoval značnou část země Wehrmacht a Mussolini založil v oblastech kolem řeky Pád pod Hitlerovou patronací loutkovou Italskou sociální republiku (Republika Salò).
Celková situace Němců se však postupně zhoršovala, z čehož vznikla myšlenka na vyjednávání s Američany a Brity, kterou podporoval bývalý šéf Himmlerova osobního štábu SS-Obergruppenführer Karl Wolff. Jeho plán spočíval v tom, že by 800 000 mužů německé skupiny armád C rozmístěných v severní Itálii ukončilo bojové operace. Se svolením západních mocností by následně prošli Brennerským průsmykem k Vídni, kterou by pak bránili proti Rudé armádě.
Neoficiální diskuse na toto téma probíhaly od druhé poloviny února 1945 ve Švýcarsku. Za americkou stranu je vedl šéf tamní pobočky Úřadu pro strategické služby (OSS) Allen Dulles a celá operace dostala název Východ slunce. Na jednání se podílel americký generál Lyman Lemnitzer a britský generál Terence Airey. Setkání pomáhal organizovat švýcarský zpravodajský důstojník Max Waibel.
Wolff poněkud naivně doufal, že západní Spojenci přijmou jeho nabídku, a to bude znamenat konec jejich spojenectví se Sovětským svazem. Dulles nesouhlasil s Wolffovými plány na průchod německých vojáků z Itálie do Rakouska, ale byl ochoten uvažovat o kapitulaci vojáků skupiny armád C s tím, že by si poté ještě mohli na nějakou dobu ponechat zbraně.
Velitelé německých sil polní maršál Albert Kesselring a generálplukovník Heinrich von Vietinghoff se však stavěli proti jakékoliv předčasné kapitulaci a jednání ve Švýcarsku vyzněla do ztracena. Zástupci německo-italských sil nakonec přece jen podepsali kapitulační akt 29. dubna 1945 v Casertě s tím, že nepřátelské akce na frontě budou ukončeny 2. května. Na jihu Evropy tak boje skutečně skončily o pět dnů dřív, než představitelé Německa podepsali bezpodmínečnou kapitulaci.
