Nejslavnější léta duceho impéria: Itálie v Mussoliniho područí jako německý spojenec a pád režimu

Benito Mussolini (1883–1945) projevoval dlouhodobě nespokojenost s mezinárodním uspořádáním daném Versailleskou smlouvou. Jako představitel vítězné mocnosti z první světové války požadoval více kolonií, ale ostatní státy mu nechtěly ustoupit.

Dlouho nechoval zvláštní sympatie ani k Německu, kde se v roce 1933 dostal k moci Adolf Hitler. Mussolini se považoval za nadřazeného nad říšským kancléřem, což se projevilo i při nepříliš povedeném prvním setkání obou diktátorů v Benátkách v červnu 1934.

Ve středoevropské politice se duce snažil o vytvoření bloku Itálie s Maďarskem a Rakouskem. Když se nacisté v červenci 1934 pokusili v alpské zemi, kde tehdy vládl katolicko-autoritativní režim, o převrat a zabili při tom předsedu vlády Engelberta Dollfusse, reagoval Mussolini rázně. Poslal k severní hranici několik divizí a hrozil Hitlerovi válkou, pokud Němci vpadnou do Rakouska. 

V jiném koutě světa zahájil duce válečné dobrodružství a 3. října 1935 napadl Habeš (dnešní Etiopie). Italové disponovali mnohem početnější a lépe vyzbrojenou armádou, narazili však na houževnatý odpor ze strany Afričanů a k dobytí hlavního města Adis Abeby došlo až 4. května 1936. Společnost národů sice označila fašistickou zemi za agresora a uvalila na ni hospodářské sankce, jinak ale nepodnikla žádné výraznější kroky.

Krátce po obsazení Habeše 9. května 1936 duce během projevu v Římě vyhlásil vznik italského impéria a král Viktor Emanuel III. při této příležitosti obdržel titul habešského císaře. Následně se Mussolini snažil vystupovat jako ochránce muslimů a Arabů, ačkoliv těmito skupinami vždy pohrdal, a pokoušel se je získat na svou stranu protibritskými postoji. Rovněž podporoval arabské guerillové jednotky v Palestině v jejich boji proti mandátní správě Spojeného království.

Osa Berlín-Řím

Vztahy fašistického diktátora se západními mocnostmi se po obsazení Habeše a jejím začlenění do Italské východní Afriky začaly postupně zhoršovat. Rozhodl se proto více přiblížit Hitlerovi. Führer sice remilitarizací Porýní v březnu 1936 porušil Rýnský garanční pakt, ale jevil se jako perspektivní partner pro plánované italské expanze.

V říjnu téhož roku uzavřely obě země spojeneckou smlouvu, kterou Mussolini nazval „Osa Berlín–Řím“. Posléze se k ní přidalo také Japonsko a po zahájení války i několik menších zemí. Jedním z prvních důkazů italsko-německé spolupráce se stala společná intervence na straně povstalců ve španělské občanské válce (1936–1939). 

Mussolini přednesl 5. února 1939 před Velkou fašistickou radou projev, ve kterém objasnil své strategické priority. Zdůraznil, že Itálii nelze považovat za plně nezávislý stát, protože na rozdíl od jiných zemí nedisponuje volným přístupem k oceánům. Duce označil jihoevropskou monarchii za vězeňkyni Středozemního moře, přičemž za hlavní strážce tohoto „vězení“ považoval Gibraltar a Suez. Obával se, že Řecko, Turecko a Egypt spolu s Velkou Británií vytvoří řetěz, který by mohl jeho zemi vojensky a politicky izolovat.

Mussoliniho hlavním cílem proto bylo získat volný přístup k Indickému nebo Atlantskému oceánu. Jelikož ale očekával, že v této záležitosti narazí na anglo-francouzský odpor, potřeboval „chránit záda“ na kontinentu, k čemuž měla sloužit právě osa Berlín–Řím. 

Ocelový pakt

V evropské politice proto fašistický diktátor podporoval Hitlera. Na rozdíl od roku 1934 akceptoval v březnu 1938 anšlus Rakouska a v září 1938 jako jeden ze čtyř signatářů podepsal mnichovskou dohodu. O několik měsíců později pak hájil führera, když Německo obsadilo zbytek Čech, Moravy a Slezska a zřídilo na jejich území protektorát.

V dubnu 1939 duceho vojska po krátkém boji dobyla Albánii a učinila z ní součást Italského království. Vzájemné spojenectví stvrdily obě říše 22. května 1939 takzvaným Ocelovým paktem, který je zavazoval k vzájemné pomoci v případě konfliktu se třetí mocností, a to i tehdy, pokud by šlo o útočnou válku vedenou na souši, na moři a ve vzduchu. Smlouva platila na deset let a později se k ní připojilo ještě Rumunsko.

Mussolini však pouhých osm dní po podpisu sdělil führerovi, že jeho země nebude na útočnou válku připravena dříve jak koncem roku 1942. Invaze do Habeše a vydatná podpora Frankova povstaleckého Španělska se na stavu fašistických ozbrojených sil a hospodářství silně podepsala.

Proto, když Hitler napadl v září 1939 Polsko a následně Francie a Velká Británie vyhlásily Německu válku, zůstala Itálie stranou konfliktu. Duce se zpočátku nechtěl dostal do příliš brzkého ozbrojeného střetu se svými soupeři ve Středomoří. V závodech ve zbrojení, které se ve světě koncem 30. let rozhořely, musela jihoevropská monarchie dohánět vyspělejší státy a do války vstupovala jako jedna z nejhůře připravených zemí. Přísnější měřítka sneslo snad jen Královské námořnictvo (Regia Marina).

Vstup do války

Když však Mussolini viděl, jak si Hitlerova vojska razí cestu Evropou, rozhodl se přidat na stranu „vítěze“ a 10. června 1940 vyhlásil válku Francii a Velké Británii. Následná invaze do jižní Francie ale měla spíše symbolický charakter a jen minimálně ovlivnila celkový výsledek západního tažení. Italům se v bojích příliš nedařilo a po uzavření příměří obsadili jen malou okupační zónu na jihovýchodě země, více si duce nedokázal prosadit.

Ponížený fašistický diktátor se snažil napravit si reputaci vysláním leteckého expedičního sboru (Corpo Aereo Italiano, CAI) do bitvy o Británii na podzim 1940. Vzhledem k nízkým početním stavům a zastaralé technice i taktice nedokázal však italský kontingent výrazněji ovlivnit průběh střetnutí ve prospěch Osy. 

Vojenské úspěchy se nedostavily ani na bojištích černého kontinentu, kde fašisté již v červnu přišli nešťastnou náhodou o schopného velitele Itala Balbu. Invaze z Italské východní Afriky do okolních držav Spojeného království sice vedla v srpnu 1940 k dočasnému obsazení Britského Somálska, nicméně následná spojenecká ofenziva na počátku roku 1941 znamenala pro Mussoliniho ztrátu celého koloniálního panství v oblasti Afrického rohu.

Cesta k pádu

K zásadním událostem došlo mezitím na Balkáně a ve Středomoří. Koncem října 1940 napadla fašistická vojska Řecko. Duce očekával rychlé vítězství, ale italská armáda narazila na houževnatý odpor a nakonec byla zatlačena zpět do Albánie. Na jaře 1941 mu trn z paty vytrhl Hitler, jehož vojskům se podařilo obsadit Jugoslávii i Řecko včetně Kréty. Královské loďstvo však koncem března 1941 utrpěla porážku v námořní bitvě u Matapanu.

Následně italské námořní síly zaujaly defenzivní pozice a nevyužily tak svého potenciálu k rozhodujícímu narušení britských zásobovacích tras ve Středozemním moři. Admirálové Regina Marina se báli mnohem slabších britských svazů, jejichž velitelé je takticky převyšovali.

Jediným větším úspěchem se stalo poškození několika plavidel Royal Navy v Alexandrii po nájezdu takzvaných žabích mužů z 10. lehké flotily (Decima Flottiglia MAS). Jednalo se sice o citelný, nikoliv však rozhodující zásah. Italské ponorky operovaly v letech 1940–1943 zejména v Atlantiku, nedosahovaly tam však žádných oslnivých úspěchů, a navíc jich bylo mnohem více potřeba ve Středomoří. Zcela iluzorní pak zůstaly plány na průnik italského loďstva do Indického oceánu a spolupráci s Japonci. 

Britům se navzdory tlaku leteckých sil Osy podařilo udržet Maltua kvůli neochotě španělského diktátora Francisca Franka nedošlo ani k obsazení Gibraltaru. To vše vedlo spolu se spojeneckou operací Pochodeň (Torch) k porážce italsko-německých vojsk v severní Africe v květnu 1943.

Když v červenci 1943 zahájila britská a americká armáda invazi na Sicílii, sešla se Velká fašistická rada a 25. července rozhodla o Mussoliniho sesazení. Fašistického diktátora následně na rozkaz krále zatkli, uvěznili a nově jmenovaná vláda maršála Pietra Badoglia sjednala se Spojenci příměří.

Zoufalci u jezera

Dějiny fašistické Itálie tím však ani zdaleka nekončily. Němci o připravované kapitulaci věděli a dokázali většinu země obsadit. Padákoví myslivci vedeni Haraldem Morsem 12. října 1943 při výsadkové operaci Dub (Eiche) osvobodili Mussoliniho a Hitler mu „zařídil“ vznik Italské sociální republiky. Fakticky se ale jednalo o loutkový stát s velmi omezenou mocí, jehož čelní představitelé sídlili v Salò u jezera Lago di Garda. 

Führer chtěl udržet alespoň část fanatických italských fašistů na straně Osy a odlehčit tak vlastním vojákům. Do ozbrojených sil RSI vstoupil i nemalý počet italských zajatců, uvězněných po zhroucení duceho režimu. Pro nacisty bylo přínosnou funkční vojenskou složkou především Národní republikánské letectvo (Aeronautica Nazionale Repubblicana), zatímco v protipartyzánském boji vynikli svou brutalitou poslední členové z MVSN. Partyzáni jim však nezůstávali nic dlužní a opláceli příslušníkům milicí stejnou mincí.

V tomto smyslu je příznačný i osud Benita Mussoliniho, kterého italští odbojáři na konci války chladnokrevně zastřelili a jeho tělo spolu s mrtvolami dalších fašistů pověsili za nohy na náměstí Piazzale Loreto v Miláně.