Mussoliniho cesta k moci: Jak se formovala osobnost fašistického diktátora

29.09.2022 - Tomáš Syrovátka

Pocházel z venkova a italská smetánka ho mohla považovat za „vidláka“. Přesto to byl právě on, kdo konkurenty „strčil do kapsy“ a stal se prvním mužem ve státě. A rozhodně přitom nejednal v rukavičkách

<p>Benito Mussolini oslovil primitivnější část populace fascinovanou násilím, okouzloval ale i intelektuály. <em>(foto: Wikimedia Commons, Chiolini, CC0)</em></p>

Benito Mussolini oslovil primitivnější část populace fascinovanou násilím, okouzloval ale i intelektuály. (foto: Wikimedia Commons, Chiolini, CC0)


Reklama

Budoucí diktátor, který dělal vše pro to, aby vypadal jako římský césar, se narodil v nevýznamné dědince. V roce 1883 přišel na svět do rodiny obyčejného kováře pod jménem Benito Amilcare Andrea Mussolini. Chlapcův otec se zajímal o politiku a inklinoval k levici, jak tehdy u dělníků začínalo být obvyklé. 

Zatímco otec probudil ve svém potomkovi politický instinkt a dalo by se říct i tendence k radikalismu, Benitova matka se postarala o intelektuální rozlet a ambice svého dítětě. Prosadila, aby se chlapec vzdělával. A on si přinejmenším osvojil vysoké mínění o svém IQ. Často se považoval málem za génia, ačkoliv tak slavné to s ním rozhodně nebylo. Ve škole míval problémy především kvůli své výbušné povaze. Došlo i na vyloučení ze školy – kvůli agresivnímu chování. Když se mu něco nelíbilo, neváhal sáhnout po opravdové zbrani. Dnes bychom řekli, že spolužáky šikanoval. Nezastavil se ani před autoritou učitele – od mládí měl zkrátka pocit, že spory se nejlépe řeší za použití násilí. 

Tak si počínal i v intimních chvílích a jeho milenky rozhodně nemohly počítat se šetrným a něžným zacházením. Sexuální apetit zdědil po otci a vydržel mu po celý život. Benito Mussolini však chtěl dobývat víc než jen klíny krásných žen. Nejprve se rozhodl, že bude velikým literátem. Po studiích se však musel potloukat coby obyčejný učitel, a to ho rozhodně neuspokojovalo.

Psychopat?

Zní to neuvěřitelně, ale muž, který později zatáhl statisíce italských vojáků na bojiště druhé světové války, se v mládí vojenské službě vyhýbal. Jak? Prostě a jednoduše odjel do Švýcarska. Díky amnestii mu později nehrozil ani žádný trest, a tak se mohl bez obav vrátit na rodnou půdu. Brzy poté předvedl jeden ze svých mnoha názorových veletočů. 

On, který se vyvlékl z povinnosti obléci uniformu, náhle vystupoval jako ctitel vojenského života. Jeho někdejší antimilitaristická prohlášení zůstala náhle ta tam. Proměnil se ve snaživého vojáka. Názorový vývoj? Ne tak docela, protože i později se Mussoliniho postoje doslova radikálně proměňovaly podle toho, jak se mu to hodilo. Když se blížila první světová válka, brojil proti ní, aby vzápětí horoval pro to, ať mluví zbraně. To, co mu právě mohlo pomoci k osobnímu vzestupu, bylo jediné dobré. Schovával to samozřejmě za vznešené řeči o národě.

Jeho nálady se měnily stejně často jako jeho mínění a počínal si přitom běžně způsobem, který by mohl být označen za psychopatické chování. Dochovalo se  ostatně dost svědectví. Když ho milovaná žena odmítala, neváhal sáhnout po vydírání. Vyhrožoval, že se zabije, a ohrožoval revolverem i ji. Vystupoval velmi sebevědomě a neohroženě, ale přitom podléhal i sebevražedným náladám. Nakazil se zřejmě pohlavní chorobou, ale místo aby se šel léčit, byl připraven skoncovat se životem. Projevoval značnou necitlivost k osudům druhých a naopak nezdravou lásku sám k sobě. Jeho záliba ve všemožných uniformách, které si oblékal, prozrazuje Mussolinoho narcismus.

Levičák

Jako mnoho jiných radikálů té doby, začínal budoucí fašistický předák na opačném pólu politického spektra. Smýšlel rudě, a to dokonce radikálněji než jeho soudruzi. Pohyboval se neustále na tenké hranici konfliktu se zákonem. Věřil zkrátka v revoluci, a ta vyžadovala bojovné odhodlání. To mu opravdu nechybělo, protože v jeho pracovně bychom vedle štosů papíru a psacích potřeb našli i jakýsi soukromý arzenál. Dalo by se říci, že i své psaní chápal doslova jako zbraň – a opravdovou pistoli měl pro jistotu vždy po ruce. 

Evropská politika se proměňovala a bohužel přála typu lidí, kteří uvažovali spíš jako teroristi než jako diplomaté. Barbarství nebylo pro Mussoliniho symbolem úpadku, zvrácenosti nebo primitivismu, ale opěvovaným vzorem. Ve svých úvahách se začal hlásit k temným a násilným zdrojům inspirace v historii lidstva.

Kariéra

Konečně se mu začínalo dařit. Nedosáhl ještě ani Kristových let a už získal tribunu, z níž mohl plamenně hlásat své učení, které mělo měnit svět. Dostal příležitost řídit velké levicové noviny nazvané Avanti! Jeho jméno se těšilo všeobecné známosti, a to už představovalo značný politický kapitál. Noviny pod Mussoliniho vedením si počínaly tak, aby vždy jednoduše řečeno přitápěly pod kotlem. Čím víc se politická atmosféra v zemi vyostřovala, tím lépe. Co na tom, že po pouličních událostech zůstávali na zemi mrtví! Krev nemohla Mussoliniho zastavit.

Machiavellista

Mussolini si po celý život počínal v duchu slavného Machiavelliho spisu Vladař. Ten posvěcuje nemorální nebo pokrytecké jednání jako účelný politický prostředek. Klíčový zvrat v Mussoliniho kariéře přinesla však až první světová válka. Nejprve vystupoval proti ní stejně jako socialistická strana, k níž se hlásil. Poté ale otočil, a to ho stálo místo mezi soudruhy. S levicovým smýšlením jako takovým se ale prozatím nerozešel. Hlásal, že válka otevře cestu revoluci.

To, že ho někdejší političtí druhové zavrhli, ho nezastavilo. Postavil se do čela jiných novin a pokračoval ve své cestě na vrchol. Sledoval už přitom svou vlastní politickou linii. Z někdejšího odpůrce války se stal její zastánce. Dokonce se do bojů osobně zapojil. Měl štěstí v neštěstí. Podobně jako u Hitlera, i Mussoliniho mise na válečném poli skončila zraněním, ze kterého si neodnesl vážné následky. Pokračoval ve svém zápase, ale už jen za psacím stolem. Ostrost jeho textů si ovšem nezadala s vybuchujícími šrapnely. Oproti dřívějšku však v jeho uvažování dominovalo jiné slovo: už ne dělnictvo nebo socialismus, ale na prvním místě vždy národ.

Válka skončila a Itálie si představovala, že jí jednání o novém evropském uspořádání vynesou nová území. To se však zklamala. I tato skutečnost se stala motorem, který měl v budoucnu popohánět nové dobyvatelské touhy.

Konečně moc

Někdejší socialista se postupně stával nepřítelem svých bývalých soudruhů. V roce 1919 došlo v Miláně k založení Bojových italských svazů – takzvaných Fasci. Jejich program? Mussolini si počínal jako zručný demagog a jednoduše řečeno sliboval všem všechno. Fašismus v jeho podání měl spojovat různé politické tendence. Mussolini v podstatě nepokrytě přiznával cynický pragmatismus – fašistické názory se mohou měnit podle toho, jak bude třeba. Fašisté se obrátili dokonce proti listu, který jejich předák dříve vedl. Výsledek? Zfanatizovaní útočníci redakci Avanti! vypálili. Mussolini se samozřejmě tvářil jako neviňátko, jako by násilí bylo jen vůlí národa. V té době už věděl, že nový program mu přináší úspěch. S poslaneckým křeslem získal vedle médií další prostor, jak ovlivňovat dění.

Ačkoliv ambiciózním a horkokrevným fašistou často cloumal vztek, dokázal se v zájmu získání moci domlouvat takřka s kýmkoliv kromě komunistů. Ti byli teď jeho úhlavním nepřítelem. Dohodou s ostatními si však mohl získat širší podporu. Mussolini, který býval hlasitým odpůrcem církve a monarchie, pochopil, že katolíky i krále potřebuje. A jeho zase potřeboval král. Raději než pád monarchie volil fašismus. Mussolini se zdál jako muž, který dokáže v rozbouřené Itálii obnovit pořádek. Co na tom, že k třeskuté atmosféře sám přispíval lví měrou?

Mussolini hladový po moci chtěl všechno, nebo nic. Ve vzduchu visela fašistická revoluce – černé košile se chystaly na pochod na Řím. Karty byly rozdány tak, že pokud by Mussolini nedostal legální cestou to, co chtěl, byl připraven vzít si Itálii násilím. Sám přitom zůstával na severu. Patrně proto, že v případě nezdaru akce mohl rychle opustit zemi. Ke střetu ale nedošlo. Král Viktor Ema­nuel III. nesouhlasil s vyhlášením výjimečného stavu. Místo toho nabídl Mussolinimu jednání. Ten si ovšem kladl podmínky. Sestaví vládu, jinak se na schůzku nedostaví. Král ustoupil a italskému fašismu už nestálo nic v cestě. Získat Itálii bylo tak prosté – stačilo si o ni říct. Od prvního dne, kdy uchvátil moc, koncentroval Mussolini vládu nad zemí do svých rukou. 

Idol Evropy

Podobně jako Hitler se Mussolini zhlížel v odkazu starého Říma a plánoval italská města přestavět podle vlastních představ. Přes všechno velikášství a bohatství však zůstal neotesancem z venkova. Vyjadřoval se vulgárně, nosil propocené košile a místo aby se umyl, raději na sebe vyšplíchal hodně voňavky. Přestože nám svými vlastnostmi a groteskní mimikou při projevech může připadat jako karikatura vůdce, dokázal využít atmosféry doby a stát se jejím mluvčím. Demokracie, která s sebou přinášela spoustu politických krizí, se zdála vyčerpanou, zatímco diktaura vypadala jako akceschopné zřízení vyhovující zrychlenému tempu moderní civilizace. Ne náhodou bychom našli fašisty například mezi přívrženci futurismu, tedy uměleckého směru okouzleného nastupujícím světem techniky a strojů.

TIP: Recept na válku: Čím oslovoval Adolf Hitler své voliče a co jim sliboval?

Mussolini dokázal oslovit nejen primitivnější část společnosti, které vyhovovala politika násilných bojůvek, ale okouzloval i intelektuály. Když po nástupu k moci předpovídal Evropě fašistickou budoucnost, museli s ním s obavami souhlasit i jeho odpůrci. Italský duce se stal příkladem pro následovníky ve Španělsku i v Německu.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V aréně římského Kolosea bojovali vedle exotických zvířat také jezevčíci. (foto: Unsplash, Katie BernotskyCC0)

Věda

Portrét Pabla Picassa z roku 1908. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Obří satelit BlueWalker 3 funguje na oběžné dráze od letošního září. Kvůli své vysoké odrazivosti se stal jedním z nejjasnějších objektů na noční obloze. (foto: Leaf SpaceCC0)

Vesmír
Příroda

Stepan Bandera v exilu spolupracoval s několika zpravodajskými službami, například s CIA, Brity i Západním Německem v pozici konzultanta na země za železnou oponou. Zemřel v roce 1959 v Mnichově po útoku kyanidem. Příkaz k jeho zavraždění vydal tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu Nikita Chruščov. (foto: Wikimedia Commons, CC0 - kolorováno)

Historie

Florencie, kolébka renesance

Země: Itálie
Počet obyvatel: 366 tisíc
Vzdálenost z Prahy: 742 kilometrů (vzdušnou čarou); autem: 9 h 47 min (1 028 km)

Jméno metropole malebného Toskánska, založené římskými vojáky, znamená „Kvetoucí“. Největší rozkvět města nastal v období renesance, z nějž pochází i typická kupole nejikoničtější stavby Florencie: katedrály Santa Maria del Fiore. Stavba samotné budovy začala na konci 13. století, dokončení se však protáhlo. Nečekaným technickým problémem se ukázala výstavba obří kupole, s níž si dokázal poradit až Filippo Brunelleschi – kupole byla dokončena roku 1434. Florencií protéká řeka Arno, na níž stojí i jeden z nejslavnějších mostů světa, Ponte Vecchio. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907