Hitlerovo Orlí hnízdo zničil požár. Příběh Alpské pevnosti ukazuje, jak nacisté dokázali oklamat spojenecké armády

Koncem roku 1944 nechal Hitler svým propagandistickým aparátem rozšířit fámu o existenci Alpské pevnosti. V září toho roku se podařilo rozvědce SD zachytit zprávu amerického agenta, ve které psal o domnělé výstavbě pevnosti v Alpách coby místa koncentrace velkého množství německých ozbrojených sil a útočiště vládnoucích špiček třetí říše.

Goebbelsův úspěch

Na německé straně se však žádné takové budování neplánovalo. Američané si s ověřováním špionových zpráv příliš hlavu nedělali a okamžitě pustili informace o údajné Alpské pevnosti bezstarostně do novin. Této skutečnosti následně využil německý ministr propagandy Joseph Goebbels, který záměrně zakázal zveřejňovat veškeré zprávy ohledně údajné „Alpenfestung“. Spojenci si z toho náhlého mlčení německých médií na toto téma vyvodili, že zřejmě odhalili existenci mohutně opevněné nedobytné pevnosti ve skalách s ukrytými továrnami a prostory pro uskladnění tajných zbraní. Vedení SS také záměrně pouštělo „tajné“ materiály ohledně parametrů a stavebních plánů jednotlivých objektů.

Když Hitler obdržel v lednu 1945 informace o tom, že mezi Spojenci panují obavy z Alpské pevnosti, přikázal dokonce zahájit v tomto prostoru fingované stavební práce, aby tak ještě více své protivníky utvrdil v přesvědčení, že se opravdu něco buduje. O existenci posledního útočiště nacistů v horách byli přesvědčeni i obyvatelé Německa. Svědčí o tom fakt, že o něm zprávy Američanům předávali dokonce i příslušníci německého protinacistického odboje.

Jediná skutečná opevnění v oblasti Alp vznikla z ryze vojenských důvodů na jihu pohoří, avšak s mohutnou skalní pevností plnou továren a skladů neměla nic společného. Navíc se v Alpách nenacházely téměř žádné jednotky Wehrmachtu. Je sice pravda, že do hor utíkali vojáci z Itálie, jejichž jednotky byly rozbity, ale nejednalo se o žádnou organizovanou záležitost.

Postup do Alp, nikoli na Berlín

Čím více se blížila vojenská porážka třetí říše, tím více se zvěsti o Alpské pevnosti s tajnými zbraněmi a silnou vojenskou posádkou šířily. Spojenci tak nabývali na přesvědčení, že těžko přístupná oblast Alp na bavorsko-rakousko-švýcarském pomezí je plná vojáků a představuje tak nebezpečný obranný uzel. Dezinformace nakonec Američany vedla k tomu, že se po dobytí průmyslové oblasti Německa v Porýní jejich síly rozdělily a jeden proud, představovaný 3. a 7. americkou armádou, zamířil do Alp. Spojenecký postup se tak zpomalil a toho přesně chtěli Němci docílit. Američané jim sedli na lep.

Přestože tyto dvě americké armády původně hodlaly postupovat na Berlín (a vše již bylo k této operaci připraveno), nakázal nakonec vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě Dwight D. Eisenhower přednostně dobytí alpského prostoru. Doslova řekl Bernardu Montgomerymu: „Toto místo (rozuměj Berlín) je pro mne jen geografický pojem a nemám na něm žádný zájem. Můj cíl je zničení ozbrojených nepřátelských sil.“ Američtí vojáci však v Alpách zjistili, že se nechali napálit. Nejenže tam nenašli žádné tajné továrny a úkryty ve skalách, ale navíc se tímto výpadem zpomalil jejich postup.

Hitlerovo oblíbené místo

Spojenci měli minimálně jeden reálný důvod se domnívat, že se v Alpách buduje nějaký tajný komplex. Hitler si totiž již ve 20. letech zamiloval lesnatá údolí v okolí městečka Berchtesgaden a prakticky až do konce války se tam rád vracel. Po vzoru vůdce NSDAP navštěvovali oblast i další funkcionáři nacistické strany a v druhé polovině dvacátých let využívali ke schůzím i rekreaci horskou chatu Wachenfeld, ležící v nadmořské výšce 1 000 m na hoře Kehlstein u obce Obersalzberg. Na místě této chaty později vznikla spodní část nového horského sídla vůdce NSDAP.

Adolf Hitler po převzetí moci roku 1933 typickou bavorskou horskou chatu Wachenfeld koupil a nechal ji s vynaložením nemalých prostředků přebudovat na své letní sídlo, jež dostalo nové jméno Berghof. Hitler zde trávil poměrně dost času, z Berghofu se postupně stalo neoficiální druhé sídlo vlády, a tak zcela logicky v Obersalzbergu a jeho okolí začala vznikat další sídla mocných. 

Na stavební činnost měl zásadní vliv Hitlerův sekretář Martin Bormann, který v obci vykoupil značné rozlohy pozemků, na nichž probíhalo budování nových stranických sídel. Vedle samotného Bormanna zde měl luxusní dům například velitel Luftwaffe Hermann Göring nebo pozdější šéf zbrojního průmyslu Albert Speer. K dalším stavbám patřil rozlehlý hotel Platterhof, určený pro funkcionáře NSDAP, kasárna strážního útvaru Waffen‑SS, jenž měl na tři sta mužů, ale také pošta, restaurace, garáže a další provozní budovy včetně mateřské školy. 

Častý pobyt Hitlera i jeho nejbližších spolupracovníků od roku 1933 však přinesl značný problém v podobě velkého množství zvědavců, kteří jako výletníci přicházeli do Obersalzbergu ve snaze své nacistické idoly spatřit na vlastní oči. Sám Hitler, který se téměř denně vydával na procházky, tím ztrácel potřebné soukromí a navíc se situace stávala stále neúnosnější i z bezpečnostního hlediska. Obersalzberg byl prohlášen za uzavřenou oblast a návštěvníci se mohli dostat nejdále do Berchtesgadenu.

Hitler svůj oblíbený komplex v Obersalzbergu využíval po celou válku podobně jako řada vrcholných funkcionářů NSDAP. V Berghofu se konaly porady a konference, Hitler zde ve volném čase relaxoval. V první půli roku 1944 tu dokonce pobýval delší dobu a z Berghofu se stal načas vůdcův stan.

Spojenci vzhledem ke koncentraci rekreačních sídel nacistických prominentů a častému Hitlerovu pobytu v Alpách mohli nabýt dojem, že se opravdu zde mohou později ukrývat a že se do těch míst mohou stáhnout bojeschopné německé jednotky a klást nadále odpor.

Nálet na Berchtesgaden

Ve snaze zamezit ústupu nepřátelských jednotek do Rakouska zahájily americké divize postup z Bavorska do tohoto prostoru. Zároveň byl naplánován rozsáhlý letecký úder proti celé obersalzberské oblasti a zdejším nacistickým horským sídlům.

Svaz bombardérů RAF, který 25. dubna 1944 nad vesnici a přilehlé stavby zamířil, byl skutečně hrozivý. Tvořilo jej totiž 359 těžkých čtyřmotorových bombardérů Lancaster a 14 dvoumotorových strojů Mosquito, jejichž osádky plnily zejména roli leteckých návodčích. Mezi lancastery se nacházelo i 33 strojů ze speciálních perutí, 9th a 617th squadron RAF. Tyto letouny byly upraveny pro nesení gigantických 5 400kg bomb Tall Boy, jež měly být při této operaci nasazeny historicky úplně naposledy. 

Přestože německé stíhací letectvo již nebylo schopno vyslat proti svazu větší počet strojů, Britové neponechali nic náhodě. Bombardéry doprovázelo 126 stíhacích strojů North American Mustang III ze stavu britské 11th Fighter Group a 98 Mustangů P-51D, které vyslala na pomoc americká 8th Air Force.

Operaci Spojenci původně naplánovali již na 21. dubna 1945, z důvodu špatného počasí však musela být o čtyři dny odložena. Svaz odstartoval z letišť v západní Evropě a zformoval se nad Paříží. Potom ohromná letecká úderná síla zamířila k Obersalzbergu, nad vesnicí se první bombardéry objevily v 9.00. I přes důkladné naplánování celého útoku došlo ke zmatkům, když část standardních bombardérů předletěla obě speciální perutě s těžkými bombami, které měly útočit jako první. Zaměřovací radary navíc mezi horskými vrcholy nefungovaly, jak měly.

Navzdory narušení plánu dokázaly osádky bombardérů ve dvou vlnách zasypat určenou oblast bombami různých kalibrů a poničit řadu cílů. Kasárna SS byla rozbořena, bomby zasáhly Berghof, Orlí hnízdo i další budovy. Vážného poškození se dočkala sídla Hermanna Göringa a Martina Bormanna. 

Oproti předpokladům se však nepodařilo zabít žádného z vedoucích funkcionářů NSDAP, zranění unikl i jeden z nejvyšších představitelů režimu Hermann Göring, který v té době na Obersalzbergu pobýval. Důvodem byl totiž prostý fakt, že naprostá většina nacistického vedení se v té době již skrývala v bunkru pod říšským kancléřstvím nebo dalších krytech v Berlíně.

Nalétávajícím bombardérům stála v cestě poměrně hustá protiletecká obrana a německý flak byl nepříjemně přesný. Dělostřelcům Luftwaffe se podařilo sestřelit dva lancastery a několik dalších letounů poškodit, vzhledem k počtu nasazených strojů však šlo o statisticky zanedbatelné číslo. Operaci ale nelze označit za neúspěšnou. Nenapravitelným fanatikům totiž jasně ukázala, že proti spojenecké moci nejsou imunní ani uprostřed odlehlých hor a další vedení války nemá ani odtud naději na úspěch.

Do Berchtesgadenu a Obersalzbergu vstoupily jako první 4. května 1945 americké a francouzské jednotky, oblast potom tvořila součást americké okupační zóny Německa. Místo se těšilo velké pozornosti spojeneckých armád, dokonce je navštívil i generál Eisenhower. Roku 1947 byly pozemky patřící NSDAP zestátněny a staly se majetkem Bavorska.