Šílený Jack Churchill: Britský důstojník útočil s mečem, střílel z luku a do bitev si bral dudy

John Malcolm Thorpe Fleming Churchill se narodil 16. září 1906 v tehdy ještě britském Hongkongu. V roce 1926 absolvoval Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu v jižní Anglii, načež nastoupil službu u Manchesterského pluku v Barmě, která tehdy patřila do britského koloniálního impéria. 

Po deseti letech služby ale armádu opustil. Hrát na dudy a střílet z luku tehdy uměl už dávno a právě díky tomu si zahrál vedlejší roli ve filmu Zloděj z Bagdádu (1924), a také reprezentoval Británii na mistrovství světa v lukostřelbě v roce 1939. Až do začátku druhé světové války se živil, jak se dalo, například jako reportér, a dokonce model. 

K armádě se vrátil po německém přepadení Polska na podzim 1939. Narukoval opět k Manchesterskému pluku, se kterým byl v květnu 1940 nasazen ve Francii. U města Epinette se zúčastnil přepadu německé hlídky. Signál k útoku na nepřítele vydal tím, že lukem zastřelil německého feldwebela. Stal se tak jediným známým britským vojákem, který za druhé světové války usmrtil nepřítele pomocí šípu vystřeleného z luku. Po evakuaci od Dunkerque se Churchill přihlásil ke commandos.

Zrození „šíleného Jacka“

Jako zástupce velitele Comanda No. 3 se zúčastnil operace Archery, což byl krycí název pro vylodění na norských ostrovech Vaagso a Maaloy, které proběhlo 27. prosince 1941 a jehož hlavním cílem bylo zničení továrny na zpracování rybího oleje, důležité suroviny pro produkci výbušnin. 

Během cesty k cíli Churchill hrál na dudy píseň March of the Cameron Men (Pochod Cameronových mužů), a jakmile jeho plavidlo přirazilo k břehu, vydal se v čele svých mužů do útoku s mečem v ruce. Od té doby mu jeho spolubojovníci začali přezdívat Mad Jack (šílený Jack). Za své výkony během úspěšné operace získal Vojenský kříž (Military Cross).

V červenci roku 1943, už jako velitel commanda No. 2, vedl své muže u Catanie na Sicílii. Ozbrojen byl opět širokým skotským mečem a dlouhým lukem a v podpaží svíral nezbytné dudy. Se stejnou výzbrojí se zúčastnil i vylodění u Salerna v září 1943.

Se svým oddílem úspěšně obsadil nepřátelské pozorovací stanoviště u města Molina, které kontrolovalo důležitý průsmyk, jímž vedla silnice do Salerna. Jeho jednotka zajala celkem 42 nepřátel včetně minometné čety a za tento úspěch byl Churchillovi udělen Řád za vynikající službu (Distinguished Service Order, DSO). Když se jej jeho nadřízený tehdy zeptal, proč nosí do boje meč, odpověděl: „Každý důstojník, který jde do boje bez svého meče, je špatně ozbrojen.“

Neúspěšná akce v Dalmácii

V květnu 1944 pak podplukovník Chruchill velel commandos v Dalmácii, kde měli jeho vojáci prostřednictvím překvapivých výpadů na tamní ostrovy poskytovat podporu Titovým partyzánům. Na začátku června měli zaútočit na ostrov Brač. Jeho „strakatá armáda“, složená jak z příslušníků britských speciálních jednotek, tak z asi 1 500 partyzánů, dostala za úkol přemoci německou posádku a dobýt kótu 622. Vylodění 2. června sice proběhlo hladce, ale útočníci brzy narazili na odpor nepřítele, což je přinutilo úder odložit. 

Útok commandos doprovázený obligátním hudebním doprovodem jejich velitele začal o dva dny později, ovšem bez partyzánů, kteří se jej odmítli zúčastnit. Vojáci postupovali ve dvou skupinách. Cíle se podařilo dosáhnout pouze Churchillovi a dalším několika mužům, kteří však byli následně zraněni či zabiti palbou z německých minometů, po níž přišel protiútok. Churchill tak zůstal na kótě jako jediný bojeschopný muž a snažil se přivolat pomoc tím, že hrál na dudy píseň Will ye no come back again? (Copak už se nevrátíte?). Po výbuchu granátu ztratil vědomí, z něhož se probral už jako německý zajatec. 

Zajetí a konec války

Po výsleších v Berlíně, kde se mylně domnívali, že jde o příbuzného britského ministerského předsedy, následovalo odeslání do koncentračního tábora Sachsenhausen. Nehodlal v něm však trávit zbytečně mnoho času, a tak v září 1944 společně s jedním důstojníkem RAF z tábora uprchl. Namířili si to k baltskému pobřeží, ale u Rostocku byli zadrženi. Až do jara 1945 pak Churchill zůstal v zajetí v rakouském Niederdorfu.

V dubnu jej komando SS s dalšími asi 140 prominentními vězni převezlo do jižního Tyrolska. Vězňům, kteří se obávali, že se chystá jejich fyzická likvidace, se podařilo kontaktovat důstojníky Wehrmachtu a nakonec se jich ujala jednotka pod velením Wicharda von Alvenslebena a německý kapitán je brzy propustil. Na rozdíl od ostatních zajatců, již se rozhodli počkat na příjezd spojeneckých vojáků v jižním Tyrolsku, se Churchill vydal osvoboditelům vstříc. Přešel Alpy do severní Itálie, kde narazil na americké vojáky. 

Protože se na Dálném východě stále bojovalo, byl Churchill po návratu k britské armádě vyslán do Barmy. Cestou na místo určení, právě když se v srpnu 1945 nacházel v Indii, však válka v Pacifiku skončila: Japonsko po shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki kapitulovalo. Prý to pro „šíleného Jacka“ bylo velké zklamání a traduje se, že definitivní konec největšího konfliktu dějin okomentoval: „Nebýt těch zatracených Yankeeů, mohli jsme bojovat ještě dalších deset let.“

Poválečné osudy

Rozhodl se nicméně zůstat v armádě, kde sloužil jako parašutista u pluku Seaforthských horalů. Také si opět zahrál ve filmu, tentokrát lukostřelce na hradě Warwick v historickém snímku Ivanhoe z roku 1946. 

Na jaře 1948 byl převelen do Palestiny, kde právě končil britský mandát a za dramatických okolností vznikal Stát Izrael. Jako zástupce velitele pěšího praporu se společně s 12 dalšími vojáky podílel na záchraně konvoje, který směřoval do zdravotnického centra Hadassa na jeruzalémském návrší Skopus a který převážel židovské lékaře, zdravotní sestry, studenty medicíny a další personál. Napadli jej jeruzalémští Arabové. Ti již dříve vyhrožovali, že nemocnici Hadassa vyhodí do povětří, a při jejich útoku zahynulo 78 lidí. Právě po něm Churchill se svými muži řídil evakuaci zdravotnického personálu a pacientů v celkovém počtu 700 osob z nemocnice i přilehlého kampusu Hebrejské univerzity do bezpečí.

Později působil jako instruktor výsadkářů v Austrálii. Naučil se surfovat a stal se nadšeným příznivcem tohoto sportu, s nímž se nehodlal rozloučit ani po návratu do Británie, kde na prkně vlastní výroby sjížděl přílivové vlny v ústí řeky Severn. Z armády odešel v roce 1959. 

Svých výstředností se však nevzdal a například vždy, když se vracel vlakem domů, vyhazoval z okna svou aktovku, čímž působil rozruch mezi ostatními cestujícími. Později tento svůj zvyk vysvětlil tím, že jí mířil do zahrady svého domu, aby ji nemusel nosit z nádraží. S Rosamundou Margaret Denny, se kterou se oženil v dubnu roku 1941, vychoval dva syny. Zemřel v Surrey v jihovýchodní Anglii v roce 1996.