Generál Walton Walker: Velitel amerických obrněných sborů v Evropě a strůjce obrany Jižní Koreje proti severokorejské invazi

V předvečer Vánoc roku 1950, 23. prosince, došlo ve čtvrti Dobong v Soulu ke srážce štábního džípu americké armády s nákladním vozidlem místní jihokorejské vojenské posádky, jehož řidič ztratil kontrolu nad automobilem. Při nehodě zahynul jednašedesátiletý generálmajor americké armády Walton Harris Walker. Nečekaně se tak uzavřela životní pouť a dramatická vojenská kariéra veterána dvou světových válek.

Neklidná mexická hranice

Walker se narodil 3. prosince 1899 v texaském Beltonu jako syn čerstvých vysokoškolských absolventů. Oba jeho dědečkové během americké občanské války (1861–1865) nosili důstojnickou uniformu konfederační armády. Otec, úspěšný obchodník, Waltona v dětství naučil jezdit na koni a střílet z pušky i pistole. 

Mladík od útlého věku snil o armádní kariéře, nicméně její počátky doprovázely těžkosti. Walker sice úspěšně absolvoval přípravný Virginský vojenský institut a dočkal se přijetí na prestižní akademii ve West Pointu, tu však v říjnu 1907 po pouhých třech měsících opustil. O půl roku později se ale ke studiu vrátil a v červnu 1912 školu zdárně dokončil. Záhy po absolutoriu nastoupil v hodnosti podporučíka k posádce do Fort Sheridan v Illinois, následovala služba v dalších pevnostech v rodném Texasu. 

Již v roce 1914 tehdejší poručík Walker získal í bojové zkušenosti během expedice do Veracruz pod velením generála Fredericka Funstona. Šlo o první ze série vojenských intervencí USA v průběhu mexické občanské války, jejichž formálním důvodem se staly případy útoků mexických ozbrojenců na americké občany a později též loupeživé výpady některých bojůvek na území Texasu.

Následující dva roky Walter strávil převážně na neklidné mexické hranici, kde se spřátelil s Dwightem Eisenhowerem. Tehdejších střetů s mexickými paramilitárními oddíly se účastnil také George Patton, s nímž měl Walker během další služby úzce spolupracovat.

Cesta do generálního štábu

Na jaře 1917, pár dní před vstupem USA do první světové války, se Walton Walker dočkal povýšení do hodnosti kapitána. V dubnu následujícího roku se vylodil ve Francii jako velitel roty 5. kulometného praporu 5. divize, s níž prošel závěrečnými boji na západní frontě. Konec války o půl roku později jej již zastihl v hodnosti majora a ve funkci velitele praporu. Během bojů byl dvakrát vyznamenán za statečnost Stříbrnou hvězdou.

Po návratu do vlasti následovala převážně rutinní posádková služba v různých lokalitách Spojených států. V letech 1923–1925 se Walker vrátil do West Pointu, tentokrát coby instruktor. Výrazný kariérní posun jej potom čekal v roce 1925, kdy začal studovat na škole pro důstojníky generálního štábu ve Fort Leavenworth v Kansasu. Od září 1930 pak sloužil na pozici velitele praporu na základně Camp Burrowes v severní Číně, kterou Američané využívali v letech 1912–1947. Zde Walker strávil dva a půl roku. 

V létě 1935 dosáhl hodnosti podplukovníka, načež následovalo studium na US Army War College. Poté v letech 1936 a 1937 jako výkonný důstojník 5. pěší brigády 3. divize úzce spolupracoval s budoucím náčelníkem generálního štábu Georgem Marshallem, v té době velitelem brigády. S dalšími armádními a politickými špičkami se seznámil v plánovacím oddělení generálního štábu, kde působil od srpna 1937. 

Temperamentní Walker, navzdory menšímu vzrůstu, představoval mezi americkými důstojníky nepřehlédnutelnou figuru díly své podsadité postavě a zarputilému „buldočímu“ výrazu. Kolegové mu žertem přezdívali Johnnie Walker.

Po Pattonově boku

V dubnu 1941 Walker opustil štábní funkci, aby se ujal velení nově zřízeného 36. pěšího pluku, přičleněného k 3. obrněné divizi. Od ledna následujícího roku, již po vstupu USA do druhé světové války, se útvar začal transformovat v pluk obrněné pěchoty. V té době se Walker zařadil mezi nadšené propagátory tankového vojska, v amerických armádních koncepcích dosud spíše opomíjeného.

 Když Marshall z pozice šéfa generálního štábu pověřil George Pattona reorganizací a modernizací obrněných sil, Walker iniciativně zažádal o přeložení k Pattonovu týmu. Nová pozice s sebou zároveň nesla povýšení na brigádního generála. Z čela 3. obrněné divize Walker již v srpnu 1942 postoupil na post velitele IV. sboru (následně přejmenovaného na XX. sbor).

Až v únoru 1944 sbor, zařazený do sestavy Pattonovy 3. armády, dorazil na britské ostrovy, aby se podílel na připravovaném vylodění ve Francii. Hned úvodní boje vynesly Walkerovi další Stříbrnou hvězdu za operace u vsi Airel 7. července, kde při překračování řeky Vire řídil akce přímo z první linie. 

Přes říšskou hranici

Dalším úkolem Walkerových mužů se stala ochrana levého křídla 3. armády. Po dvou týdnech bojů XX. sbor vytvořil předmostí za řekou Aunay a postupoval na Fontainebleau. U Melunu 23. srpna Walker osobně vedl útok přes Seinu, za což obdržel Kříž za vynikající službu. 

V závěru srpna tankisté překročili řeku Marnu a dosáhli Remeše a Verdunu. Díky rychlosti přesunu si útvar vysloužil přezdívku „sbor duchů“. Úspěšný srpnový postup nakonec nezbrzdila nepřátelská obrana, ale především váznoucí zásobování pohonnými hmotami. Nastalá situace poskytla Němcům prostor k přípravě obranných linií u Met, kam se přesunula 462. divize lidových granátníků tzv. záložní armády (Ersatzheer). Ačkoliv šlo o nepříliš dobře vycvičený a vyzbrojený útvar, divize v dalších třech měsících dokázala efektivně brzdit zamýšlený postup Walkerových sil k německé hranici. Po zdlouhavých střetech tankisté dosáhli Met až 18. listopadu 1944, čímž otevřeli cestu pro další tažení na sever. Mezitím francouzská vláda vyznamenala XX. sbor Řádem čestné legie.

V příštích týdnech XX. sbor táhl dále směrem do Porýní, následovaly boje při německé ofenzivě v Ardenách v závěru roku 1944 a poté postup do Říše. Zde pak 11. dubna 1945 Walkerovi vojáci osvobodili koncentrační tábor Buchenwald, kde se v té době nacházelo asi 21 000 vězňů. Počátkem května sbor dorazil do rakouského Lince. Válka pro Walkera symbolicky skončila převzetím bezpodmínečné kapitulace velitele německé Skupiny armád Jih Lothara Rendulice 7. května.

Znovu v akci

Ještě v květnu se Walker, nově vyznamenaný Řádem záslužné legie (Legion of Merit), vrátil do USA. Na podzim 1948 pak převzal velení 8. armády, zajišťující okupační službu v poraženém Japonsku. Zde podléhal Douglasi MacArthurovi, který jej pověřil úkolem udržet jednotky během mírové služby v bojeschopném stavu pro případ nepokojů.

Po vypuknutí války v Koreji v červnu 1950 dostala 8. armáda rozkaz zasáhnout a zatlačit útočící Severokorejce zpět za 38. rovnoběžku. Walkerovy síly však čítaly pouze čtyři slabě vyzbrojené divize. Červencové vylodění se setkalo s tvrdým odporem protivníka a první útočná vlna Američanů utrpěla masivní ztráty. 

Ani po příchodu posil Walker vzhledem k trvajícímu ústupu Jihokorejců nedokázal stabilizovat frontu a zorganizovat protiútok. Zatímco velitel 8. armády v bezvýchodné situaci navrhoval ústup a přeskupení, MacArthur z Tokia nerealisticky nařídil držet frontu. Walker se proto pokusil motivovat podřízené důstojníky patetickým proslovem k udržení stávající linie, ale ani bojové odhodlání neodolalo tvrdé realitě.

Zachránce Koreje

Nezbylo tedy než ustoupit na lépe hájitelnou linii podél řeky Nakdong. Zkrácení zásobovacích tras významně přispělo ke konsolidaci obrany. Klíčovou výhodu Walkerovi poskytly také odposlechy nepřátelské komunikace, které zajistila Bezpečnostní agentura amerických ozbrojených sil (U.S. Armed Forces Security Agency). Díky takto získaným informacím dokázali Američané efektivně narušovat přesuny severokorejských sil cílenými leteckými a dělostřeleckými údery. Walkerovy jednotky se navíc brzy dočkaly posil včetně 1. provizorní brigády námořní pěchoty, vycvičené k protiútokům na ohrožených úsecích fronty. 8. armáda díky tomu s úspěchem provedla sérii dílčích výpadů. Během střetů byly prakticky zlikvidovány severokorejské tankové formace účastnící se invaze.

Walker nyní začal připravovat rozsáhlou ofenzivu na podporu chystaného MacArthurova vylodění u Inčchonu 10. září. Koordinovaný útok na dvou frontách měl sice od počátku úspěšný průběh, nepodařilo se však nepřátelské jednotky obklíčit. Většina sil se buďto stáhla zpět na sever za 38. rovnoběžku, nebo přešla na partyzánský způsob boje v týlu americké a jihokorejské armády.

Operace 8. armády během léta 1950 odvrátily kolaps jihokorejského režimu a poskytly Američanům čas na přísun posil pro pokračování odporu. Walker si záhy vysloužil pověst „zachránce Koreje“ a získal další Kříž za vynikající službu.

Poslední boj

Pod vlivem dosavadních úspěchů 8. armáda spolu s X. sborem Edwarda Almonda překročila 38. rovnoběžku s cílem svrhnout severokorejský komunistický režim a znovu sjednotit zemi. Postup od počátku znesnadňovaly složité vztahy obou velitelů. Almond měl během italského tažení za druhé světové války rozporuplné výsledky. Nyní toužil vylepšit si reputaci na korejském bojišti.

V závěru října 1950 se prvosledové útvary blížily k čínské hranici na řece Jalu, aniž se setkaly s významnějším odporem. MacArthurův štáb ujistil Walkera s Almondem, že Čína do konfliktu nezasáhne. Oba polní velitelé se proto soustředili především na pronásledování ustupujících Severokorejců a neočekávali výraznější problémy. 

Ty nastaly zpočátku v důsledku příchodu chladného počasí, na které se Američané nepřipravili. Vlivem dalekého postupu se také komplikovalo zásobování. V závěru listopadu čínské oddíly provedly nejprve sérii nočních útoků, načež hranici překročily tři čínské armády. Masivní útok Walkera s Almondem zcela zaskočil a přiměl k chvatnému ústupu.

Počátkem prosince se 8. armádě díky obratnému manévrování podařilo odpoutat od přímého kontaktu s nepřítelem a stáhnout se do prostoru kolem Pchjongjangu. Pod vlivem čínské přesily a s vědomím, že jeho muži postrádají vybavení pro nadcházející zimu, se Walker rozhodl raději přesunout zpět za 38. rovnoběžku a zde konsolidovat síly. Tím pravděpodobně zachránil většinu mužstva a vybavení 8. armády.

Krátce poté se Walton Walker stal obětí osudné dopravní nehody. Již 2. ledna 1951 byl posmrtně povýšen na armádního generála. Transport ostatků do vlasti zajistil Walkerův syn, sloužící v té době v Koreji jako důstojník pěchoty. Místem generálova posledního odpočinku se stal Arlingtonský národní hřbitov. Walkerovo jméno nese (kromě tanku M41) také několik ulic v USA, zejména v Texasu, stejně jako základna US Army v jihokorejském Daegu.