Přípravy na obojživelnou operaci Tiger: Nácvik na vylodění na pláži Utah provázela smůla od samého začátku

Koncem roku 1943 vybrala britská vláda pláž Slapton Sands v jižním Devonu jako cvičnou oblast pro americké uskupení Force U, v jehož čele stál kontradmirál Don Moon. Šlo o jednotky námořnictva i US Army vyčleněné k vylodění na pláži Utah a v rámci nadcházejícího cvičení Tiger je čekala zatěžkávací zkouška s nebývalým důrazem na realističnost.

Sám vrchní velitel spojeneckých sil generál Dwight Eisenhower nařídil použití ostré munice a trval na tom, aby vše vypadalo a působilo jako reálná bitva. Muži si měli zažít mořskou nemoc, mokré uniformy a obrovský tlak, který s sebou nese vyloďování pod palbou. Do akce měli jít s kompletní výstrojí i výzbrojí včetně plamenometů, bazuk, kulometů a minometů. Od křižníků a torpédoborců se očekávalo vytvoření skutečné palebné přehrady. 

Nácvik na Utah

Pláž Slapton Snads byla stejně jako Utah oblázková a za ní se nacházel pás země následovaný jezerem. Asi tři tisícovky obyvatel regionu nechaly úřady vystěhovat a do oblasti se přesunul americký personál, který vybudoval repliky betonových kulometných hnízd a další atrapy nepřátelských pozic. 

Spojenecké velení dokončilo plány operace Tiger 19. dubna 1944 s tím, že kontrolu nad cvičením bude mít US Navy. Vše se ale odehrávalo v britských vodách, a tak královští námořníci chtěli mít možnost v případě potřeby zasáhnout. Britskému admirálu Ralphu Leathamovi tak zůstala (podle jeho vlastních slov) „nadřazená kontrola, pokud by se vyskytly okolnosti, jež by pro nás učinily strategicky nezbytným cvičení zrušit nebo omezit“. Kontradmirál John Wilkes z US Navy pak dostal rozkaz všestranně zajistit připravenost personálu na cvičení. 

Američané se měli koncentrovat na simulovanou invazi, aniž by se stresovali obavami z Kriegsmarine. Proto Britové pro operaci Tiger uvolnili své torpédoborce, korvety a trawlery coby doprovod i krytí. Konvoj T-4 se samotnou pěchotou (asi 30 000 vojáků na osmi tankových výsadkových lodích LST) nicméně obdržel pouhá dvě eskortní plavidla. Ostatní bojová plavidla velitelé rozmístili dál do průlivu i Atlantiku, kde německé námořnictvo v očekávání spojenecké invaze poslední dobou zintenzivnilo činnost. 

Velkoadmirál Karl Dönitz necelé dva týdny před operací Tiger shodou okolností vyzval „každého příslušníka námořnictva, aby riskoval bez ohledu na přežití samotné lodi“. Po tomto takřka sebevražedném pokynu spoléhaly jednotky Kriegsmarine v oblasti především na rychlé torpédové čluny S-Boot se základnou v Cherbourgu, protože jejich agilita zvyšovala šanci posádek na přežití. 

Úspěšný německý průzkum

Dokonce i oficiální britská historiografie uvádí, že S-Booty činily královskému námořnictvu značné potíže. Důstojník Royal Navy a pozdější historik Stephen Roskill o nich kupříkladu napsal: „Byly obzvláště aktivní v Lamanšském průlivu a dalších pobřežních vodách. Ačkoli jich Němci nikdy neměli více než tři tucty, mohly být rychle naváděny od jednoho konvoje ke druhému. Díky tomu, že si samy vybíraly okamžik útoku, docilovaly občas nepříjemných úspěchů.“ 

Kvůli číhajícím S-Bootům trvalo americké i královské námořnictvo během cvičení Tiger na dodržování rádiového klidu, s výjimkou případů bezprostředního nebezpečí.

První fáze manévrů, která trvala od 22. do 25. dubna, se zaměřovala na seřazovací a naloďovací cvičení. Před opuštěním přístavů se vojáci na palubách LST měli důkladně přesvědčit, že nákladní automobily, tanky a další vozidla na palubách mají plné nádrže – přesně to by se od nich očekávalo i při skutečné invazi. 

Část výsadkových lodí vyplula 26. dubna z Brixhamu a na moři se setkala se zbytkem konvoje vypraveným z Plymouthu. Nazítří ráno měli převážení vojáci vyskákat na pláže u Slapton Sands, přičemž scénář cvičení jim přiřkl roli druhé vlny následující po fiktivním úvodním výsadku.

Mezitím měl konvoj T-4 směřovat k cílové oblasti a vzbuzovat co nejméně pozornosti. Ke smůle Spojenců však nepřítel nezahálel a dvojice německých průzkumných letounů zamířila 25. dubna 1944 nad La Manche právě v době, kdy přípravy operace Tiger vrcholily. 

Letcům nemohlo uniknout, že se v přístavech kolem Portsmouthu hromadí početné síly – kupříkladu ve Spitheadu napočítali přes 200 nákladních aut a spatřili též křižníky a torpédoborce. Odposlechy zpravodajských služeb tyto informace potvrdily a Němci došli k závěru, že zaznamenaná flotila dokáže přepravit a ochránit několik desítek tisíc pěšáků. 

Roztrháni na kusy

Smůla Britů a Američanů tím ale teprve začínala. Oproti plánům tvořila eskortu klíčového konvoje T-4 pouze korveta Azalea, zatímco starý torpédoborec Scimitar z první světové války nedorazil. Srazil se totiž s jedním LST a utrpěl tak vážné poškození trupu, že musel zamířit do Plymouthu k opravě. Posádky LST a britské námořní velitelství komunikovaly na rozdílných frekvencích, takže se Američané o odplutí Scimitaru ani nedozvěděli. Pochroumanou loď měl nahradit další torpédoborec Saladin, ten ale nepřiplul do cílové zátoky Lyme Bay včas. 

Další zmatky způsobilo komplikované velení konvoje. Korvetu ovládal nadporučík George Geddes z Royal Navy, zatímco transportní uskupení vedl americký komandér Bernard Skahill z paluby LST-515. Oba měli informace o hrozbě ze strany S-Bootů, přesto nechali T-4 plout k cíli přímým směrem a z neohrabaných LST tak vytvořili snadnější cíl. 

Zatím se však Němci na scéně neobjevili a 27. dubna zrána dorazil konvoj ke Slapton Sands. Hodina H byla stanovena na 7.30 a přesně 50 minut předtím měly křižníky a torpédoborce z Force U zahájit ostřelování pláží ostrou municí. Vojáci na LST si díky dělostřelecké baráži měli osvojit  pohled na svištící granáty a navnímat jejich zvuk i zápach vznikající při explozích. 

Několik výsadkových lodí se ale oproti plánu zpozdilo a kontradmirál Moon tedy rozhodl odložit začátek cvičení o 60 minut na 8.30. Kvůli zmíněným zmatkům se spojením se o tom část posádek LST nedozvěděla a vojáci zahájili výsadek v původně stanovený čas. Aniž to námořní dělostřelci tušili, spustili kanonádu přesně ve chvíli, kdy se na břehu ocitla druhá vlna pěchoty. Těžké granáty trhaly vojáky na kusy a podplukovník Edwin Wolf později vypověděl, že těla dopadala na pláž a zůstávala nehybně ležet.

Ženista Jim Cory zase vzpomínal, že muži byli „koseni jako kuželky“, a napočítal okolo 150 mrtvých. Než přišel rozkaz zastavit palbu, zaplatilo za chaos životem přinejmenším 450 pěšáků.