Příliš cenná kořist na dně moře: Potopení a pátrání po vraku sovětské raketové ponorky K-129

Píše se 24. únor 1968. Ze sovětské ponorkové základny Petropavlovsk-Kamčatskij vyplouvá dieselelektrická raketová ponorka K-129 s trupovým číslem 722 – jde o 99 metrů dlouhý člun třídy Projekt 629A (v kódu NATO Golf II). Jejím úkolem je provést bojovou hlídku v blízkosti Havajských ostrovů.

Ponorce velí sedmatřicetiletý kapitán 1. třídy Vladimir Ivanovič Kobzar – ostřílený mořský vlk sloužící na moři již od svých 17 let. V tu chvíli nemůže tušit, že ani on, ani nikdo jiný z 86 mužů posádky se z této plavby nikdy nevrátí. 

Zmizení beze stopy

Výzbroj K-129 tvořilo šest torpédometů, pro něž kromě konvenčního střeliva nesla ponorka i několik torpéd s jadernou hlavicí. Hlavní zbraní K-129 však byla trojice balistických střel R-21 ukrytých uvnitř odpalovacích šachet ve zvětšené velitelské věži. Každá střela (v kódu NATO známá jako SS-N-5 Sark) nesla nukleární hlavici o síle jedné megatuny TNT. Pokud by během plavby vypukla jaderná válka, měl kapitán Kobzar rozkaz zaútočit na americkou základnu Pearl Harbor a přilehlé vojenské objekty.

Na moři měla K-129 strávit celkem deset týdnů a od Kobzara se očekávalo hlášení každých několik dní. To poslední odešlo 26. února s tím, že další depeši měla ponorka odvysílat v noci ze 7. na 8. března; v tu dobu se měla K-129 nacházet zhruba v půli cesty ke svému hlídkovému sektoru. Žádné hlášení však v daný den nepřišlo. Velitelství Tichomořské flotily se dva dny pokoušelo s K-129 navázat spojení, ale neúspěšně. 

Sověti proto zahájili pátrací operací, které se kromě ponorek zúčastnilo i námořní letectvo a 36 hladinových plavidel. Ačkoliv pátrání probíhalo 72 dnů, nepodařilo se najít ani ponorku, ani jakékoliv informace o jejím osudu. Dne 5. května proto byla K-129 i s celou posádkou oficiálně prohlášena za ztracenou. Šlo o největší ztrátu v dějinách sovětského ponorkového loďstva a jednu z nejhorších ponorkových katastrof vůbec. 

Neobyčejná šance

Pátrací operace pochopitelně neunikla očím amerického námořnictva. Zpravodajcům netrvalo dlouho vydedukovat, že Sověti zřejmě přišli o ponorku. Definitivní důkaz pak v květnu 1968 poskytla data organizace AFTAC, která provozovala několik hydrofonních stanic napříč Pacifikem pro monitorování sovětských jaderných testů.

Záznamy ukázaly, že přesně o půlnoci z 10. na 11. března zachytily hydrofony dvojici podmořských explozí jdoucích zhruba šest minut po sobě. Triangulací pak výzkumníci určili, že se tak stalo přibližně 2 945 km severozápadně od ostrova Oahu. 

Zde do příběhu vstupuje přísně tajný americký program Sand Dollar, jenž měl za cíl vyzvedávání vzorků technologií z mořského dna. Na něm během studené války skončilo velké množství sovětských prostředků, od vysloužilých satelitů přes námořní zbraně vypuštěné při cvičeních až po trosky vesmírných raket. Pro vytěžení tohoto zlatého dolu informací následně v roce 1965 vznikla špionážní ponorka USS Halibut neboli přestavěný raketový člun vybavený širokou paletou průzkumného a komunikačního vybavení. 

Zmíněné vybavení činilo z Halibutu ideální nástroj pro hledání ztracené ponorky, a v dubnu 1968 člun vyplul do cílové oblasti. Následující tři týdny pečlivě prohledával mořské dno a v květnu 1968 skutečně nalezl vrak ztroskotané ponorky. Bližší prozkoumání fotek následně potvrdilo, že jde o K-129, konkrétně o 40m část trupu včetně velitelské věže a jedné raketové šachty. Její poklop byl neporušen, což dodávalo naději, že uvnitř zůstala alespoň jedna balistická střela. 

I pouhý vrak raketové ponorky představoval pro Američany nesmírně cenný zdroj informací – kromě střely R-21 měla Ústřední zpravodajská služba (CIA) zájem především o šifrovací knihy a další citlivé dokumenty. Taková příležitost už se nemusela nikdy opakovat, takže v červenci 1969 padlo rozhodnutí K-129 ze dna vyzvednout a prozkoumat. Klíčová součást programu, tedy samotné vyzvednutí ponorky, následně dostalo kódové označení Project Azorian.