Soumrak galské kavalerie: Slavná francouzská jízda v roce 1914 narazila na realitu moderní války

Jízda se (nejen) ve Francii tradičně těšila vysoké prestiži. Především za Napoleona představovala často rozhodující vojenskou sílu a v době největšího rozkvětu císařství sloužily v sedlech desetitisíce mužů. Již další války v 19. století ale ukázaly postupné zastarávání této zbraně. V konfliktu s Pruskem v 70. letech se ukázala neschopnost čelit palebné síle nepřátelských kulometů a děl. Přesto země galského kohouta disponovala v roce 1914 dosud úctyhodným jezdectvem.

Lehká a těžká

V létě 1914 měla Francie k dispozici hned několik typů jízdního vojska. Těžkou kavalerii reprezentovali kyrysníci a dragouni; tyto jednotky využívaly velká plemena normandských koní a obecně do nich rukovali větší muži – nejvyšší povolená výška u kyrysníků dosahovala 1,75 metru.

Standardní výzbroj tvořila šavle s rovnou čepelí a karabina Berthier Mle 1890 s 48 náboji, zatímco důstojníci používali revolvery. Zkušenosti z války s Pruskem pak u dragounských oddílů vedly ke znovuzavedení kopí, která se v roce 1914 vyráběla z oceli a dosahovala délky necelých tří metrů. Uniformy tvořily charakteristické špičaté helmy ozdobené žíněmi z koňského ohonu, kyrysníci si pak podrželi i tradiční pancíř chránící hrudník.

Jízdní myslivci a husaři tvořili lehkou kavalerii a mimo ně v koloniích fungovaly ještě jednotky spahiů a další domorodé formace. Ty využívaly menších arabských plemen koní. Příslušník lehké jízdy musel dosahovat výšky 1,59–1,68 metru a neměl vážit více než 65 kg. Hlavní část výzbroje tvořily opět karabiny a šavle – v tomto případě zahnuté a o něco kratší. Vojáci si však často opatřovali značnou část výzbroje sami, proto výzbroj bývala dost rozmanitá. Na začátku války se také do výzbroje lehké jízdy dostala kopí, buď ocelová či starší bambusová s kovovým hrotem.

Na koni s kulometem

Jízdní jednotky dosud představovaly v mnoha ohledech elitní společenství a mezi důstojníky se nacházelo výrazně více synků z patricijských rodin než u jakékoliv jiné zbraně. Kavalerie také dosud nabízela možnost nejrychlejšího kariérního postupu. Zároveň si velení republikové armády velmi dobře uvědomovalo, že s rostoucí palebnou silou pěchoty význam jízdy klesá. Muž na koni představoval snadný cíl a v době kulometů masivní útoky kavalerie ztrácely svůj někdejší efekt. Proto se také změnily i její způsoby boje.

Napříště měla provádět především průzkumné úkoly, zajišťovat rychlou podporu ohroženým jednotkám, krýt ústup vlastních sil a případně provádět překvapivé přepady. Útok koňmo se měl vést jen za výhodných okolností, jinak měli jezdci sesednout a bojovat jako pěchota. Za tímto účelem také každá brigáda disponovala družstvem obsluhujícím těžký kulomet St. Étienne mle 1907. Na úrovni divize pak měly jezdectvo podpořit tři dělostřelecké baterie vyzbrojené 75mm kanony.

Nejnižší organizační složkou byl peloton o 30 mužích a čtyři pelotony pak tvořily eskadronu vedenou kapitánem. Následoval pluk, brigáda a divize, přičemž každá z formací obvykle disponovala výrazně menší početní silou než její pěší ekvivalent. Pro příklad – pěší pluk francouzské armády čítal na začátku války přes 3 000 mužů, v případě jízdy se však jednalo o 600 vojáků. V roce 1913 disponovala země galského kohouta 12 pluky kyrysníků, 32 dragounů, 21 myslivců a 14 husarů. Mimo to pak ještě šesti pluky afrických myslivců a čtyřmi spahijskými.

Válka o hranice

Francouzské jízdní formace byly uvedeny do pohotovosti ještě před samotným vyhlášením mobilizace. Kavalerie měla nejen krýt problematická místa na hranici s Německem, ale také dohlížet na průběh příprav v zázemí – zvláštní kyrysnický pluk zůstal po celou dobu konfliktu v Paříži pro případ demonstrací.

Již 1. srpna, tedy ještě před oficiálním vyhlášením války, došlo k prvním šarvátkám jízdních oddílů na německo-francouzské hranici. Obě strany především „oťukávaly“ pozice nepřítele a snažily se získat zajatce. O den později došlo u Mylhúz v Alsasku ke střetu 11. dragounského pluku s německým 5. plukem jízdních myslivců. V krátké srážce padl poručík Albert Mayer a kapitán pěchoty Jules-André Peugeot – oficiálně první dva padlí na západní frontě.

Jízdní formace francouzské armády na západě se posléze sloučily do dvou sborů – 2., 6. a 10. divize utvořily sbor „Conneau“, který vyplnil mezeru mezi 1. a 2. armádou, 4. a 9. jízdní divize daly vzniknout sboru „Abo“. Mimo to působily pluky kavalerie přidělené jednotlivým pěším formacím.

Od 7. srpna spustilo velení rozsáhlou ofenzivu v Alsasku a Lotrinsku, při které měli muži v sedlech sehrát klíčovou roli při průzkumu. V Altkirchu došlo k tvrdému střetu dragounské hlídky s německou pěchotou a dělostřelectvem, který jízdní oddíl zcela zdecimoval. Po obsazení ­Mylhúz vyrážely jízdní hlídky na průzkumné operace až k Sundgau a směrem na švýcarskou Basilej. Následný německý protiúder však donutil francouzskou armádu včetně jejích jízdních složek k ústupu k pevnosti Belfort.

Z Belgie k Marně

Krátce po provedení mobilizace vznikl z nově ustavených jízdních divizí (1., 3. a 5.) sbor „Sordet“ disponující 16 000 muži, který měl krýt levé křídlo francouzské armády. Po přepadení Belgie 4. srpna formace vyrazila na pomoc kdysi neutrální zemi a překročila severní hranici. O několik dní později došlo k prvním střetům s Němci u řeky Mázy a sbor pod velkým tlakem pomáhal „hasit“ ohrožená místa fronty.

Dlouhé přesuny z jednoho místa na druhé (kavaleristé v té době průměrně urazili 40 km denně) však jezdectvo vyčerpaly. Slabší koně padali únavou a část jezdců tak musela pokračovat po svých.

V rámci francouzské 5. armády se sbor „Sordet“ zúčastnil bitev u Charleroi a Monsu, v nichž dohodová vojska utrpěla hořké porážky a musela přejít do všeobecného ústupu, který se nakonec zastavil až na Marně. Formace se nacházela na pokraji rozpadu. Některé bojeschopnější jednotky se vydaly na pomoc Britskému expedičnímu sboru, část se kvůli vyčerpání musela stáhnout do zázemí, většina plnila pomocné úkoly v rámci francouzské 6. armády. Po vítězství na Marně mělo jezdectvo pronásledovat ustupující Němce a nedovolit jim konsolidovat nové pozice. Vyčerpaná kavalerie ale už nedokázala zkoncentrovat dostatečnou sílu – přesto došlo k několika zajímavým střetům.

Devátého září dorazila skupina asi 80 dragounů pod velením poručíka Gironda na farmu Vaubéron. Tamní sedlák je upozornil na nepřátelskou základnu v nedalekých kopcích, kde se mělo nacházet také skryté letiště. Jezdci neváhali a druhý den vyrazili na místo určení s plánem zničit co nejvíce císařských letounů. Po příjezdu na místo se podařilo zapálit několik německých vozidel a pobít část strážných, ale zbytek posádky letiště se postavil na odhodlaný odpor a s pomocí kulometů způsobil Francouzům vážné ztráty.

Situace se záhy změnila a byli to dragouni, kdo chvatně opouštěl bojiště. Část včetně poručíka Gironda jednotky padla, většina se spořádaně stáhla, zbytek však byl rozprášen po okolí a tito muži se později vraceli ke svým na vlastní pěst. 

Na jiných místech se však jízdě dařilo lépe. Zhruba ve stejnou dobu rozprášila jednotka husarů nedaleko Senlis durynský pluk č. 94 a ukořistila jeho válečnou zástavu. V celkovém měřítku však pronásledování protivníka jezdectvem účel nesplnilo a již 14. září od něj Francouzi raději upustili. 

Nové úkoly pro starou zbraň

Zákopová válka možnosti nasazení kavalerie ještě více omezila. Francouzi se sice v roce 1915 ještě na několika místech pokusili o jízdní útoky proti nepřátelským pozicím, úspěchu však nedosáhli. V bitvě u Champagne 25. září vyrazila proti německým zákopům jednotka husarů s nadějí, že dokáže překonat území nikoho rychleji než pěchota. Masivní palba z kulometů a pušek však mezi muži v sedlech způsobila doslova masakr a jejich pokus utopila v krvi.

V reakci na změnu poměrů došlo k reformě jezdectva. Od června 1915 fasovali jezdci standardní modrošedé uniformy pěchoty, parádní přilby s koňskými ohony pak vystřídaly ocelové helmy typu Adrian. Kopí putovala do starého železa a namísto nich dostal každý jízdní pluk kulomet Chauchat, ruční zbraně se upravily tak, aby na ně šel přidělat bajonet. Mimo to vojáci nafasovali moderní zbraně v podobě granátometů a lehkých polních děl. Každý pak dostal dvě plynové masky – pro sebe i pro svého koně. Součástí výstroje se nově stalo pracovní nářadí jako lopaty, kleště nebo pily.

Spolu s tím se změnila i taktika, kavalerie měla jít napříště do akce až v případě úspěšného průlomu pěchoty, kdy by pomohla rozvinout útok a rychlým postupem znemožnila nepříteli vybudování nových obranných pozic. V souladu s tím se jízdním formacím stále častěji přidělovala obrněná vozidla. V obraně pak kavaleristé plnili funkci mobilní zálohy podporující problematické části fronty. Přibyly také úkoly především v zázemí, kde pomáhala četnictvu a pořádkovým jednotkám.

Zašlá sláva

Postupně se stále jasněji ukazovalo, že kavalerie nedokáže účinně konkurovat moderním zbraním, a tak ustupovala do pozadí a využívala se méně a méně. K 1. listopadu 1918 evidovala francouzská armáda na západní frontě již jen šest jízdních divizí – celkem disponovala Dohoda v té době ve Francii 209 divizemi. Ani konečný průlom nepřátelských pozic a pronásledování ustupujících Němců jezdectvo nevzkřísilo. Naproti tomu se jasně ukázaly klady motorizace a tankového vojska.

Po skončení války se jízdní vojska účastnila postupu k Rýnu a obsazení francouzských území ztracených o 40 let dříve, zatímco část kavaleristů se vrátila do vlasti potlačovat dělnické bouře. Ve 20. letech se ve službách armády stále ještě nacházelo 53 jízdních pluků, rychle však docházelo k jejich mechanizaci. Poslední velká akce, jíž se účastnily, představovala okupace Porýní v roce 1923. Jednalo se však již o labutí píseň kdysi elitní zbraně.