V sedle proti kulometům: Soumrak kavalerie za Velké války (1)

Jízda ovládala bojiště od nepaměti, ovšem od poloviny 19. století začínalo být zřejmé, že její éra se chýlí ke konci. Kupříkladu za krymské války britská lehká kavalerie zaútočila u Balaklavy (1854) s asi 660 koňmi proti ruskému dělostřeleckému oddílu a během pouhých deseti minut zahynulo minimálně 375 zvířat. Taktéž za americké občanské války (1861–1865) hodnota jezdectva klesala kvůli nárůstu účinnosti dělostřelectva a stále dramatičtěji se ukazovalo, že nechráněné tělo koně a jezdce již nemůže být vyrovnaným soupeřem rychlopalných zbraní.

Přes tyto trendy válečné plány všech hlavních velmocí začátkem 20. století stále počítaly s aktivním a masivním zapojením kavalerie do ofenzivních operací. Jízdní eskadrony měly podnikat průzkumné mise, rychlými výpady do protivníkova týlu šířit chaos a rozšiřovat průlomy vybojované infanterií. V létě 1914 tak generálové jízdu vyslali do boje s neochvějnou vírou v její rozhodující sílu.

Královští jezdci v sedle 

V úvodních týdnech konfliktu se armády valily krajinou a jejich formace se snažily o manévrový boj. Zdálo se, že kavalerie sehraje i tentokrát stejně klíčovou roli jako za minulých válek. Avšak jakmile se západní fronta ustálila a vojáci se ukryli ve stále houstnoucím systému zákopů, využití jízdy ztratilo smysl. Zákopová válka totiž eliminovala hlavní výhodu kavalerie spočívající v rychlosti a mobilitě, což podlomilo její útočné schopnosti. Rozsáhlejší využití přetrvalo pouze na východní a balkánské frontě, případně na Blízkém východě. I tam ovšem docházelo k přerodu klasické kavalerie, kdy se voják v sedle přepravuje na místo střetu a také z něj bojuje, k takzvané v takzvanou infantry (jízdní pěchotě, jejíž příslušník užívá koně jen k přepravě a bojuje coby pěšák). Podívejme se, jak se tento trend projevil u nejvýznamnějších válčících států.

Britové přistoupili k masivnímu rozšiřování řad kavalerie zejména poté, co se za druhé búrské války (1899–1902) stali svědky účinnosti nepřátelských jízdních oddílů. Monarchie nasadila jezdce hned od úvodních okamžiků světového konfliktu – ne náhodou první britský výstřel padl 22. srpna 1914 z pušky desátníka Edwarda Thomase, příslušníka 4. pluku královských irských dragounů, během hlídky u belgického městečka Casteau. Britové nejprve užívali kavalerii v tradiční útočné roli, avšak záhy dosáhli řeky Aisne a narazili na zákopy. A tak zatímco na ostrovech velitelé výcvikových škol odtržení od reality nadále budovali jízdní divize, vojáci na kontinentu si rychle zvykali bojovat pěšky.

Nejhůře skončili koně 

I tak jízda aktivně působila po celou válku a poslední velký útok uskutečnila roku 1917 při diverzním přepadu Hindenburgovy linie u Arrasu. Polní maršál Douglas Haig rozkázal gardistům a husarům udeřit proti pozicím chráněným ostnatým drátem i kulometnými hnízdy, a jen samotní husaři z 10. pluku ztratili během nesmyslné zteče dvě třetiny vojáků.

Pohled na zmrzačené spolubojovníky i zvířata britské pěšáky šokoval: „Nepřítel spustil koncentrovanou střelbu z děl a všeho, co bylo po ruce. Nejhůře skončili koně, nějakou dobu jsme pak stříleli ubohá zvířata bezcílně se potácející na třech nohách či se v agonii splašeně řítící kolem nás, jako jeden, který měl ustřelenou celou tlamu. Se všemi mrtvými a umírajícími koňmi ležícími na sněhu ta scéna připomínala starodávné bitevní výjevy. Proč někdo považoval za vhodné poslat právě sem jízdu, vůbec netušíme.“

Poslední padlý

Posledním britským vojákem zahynuvším v důsledku činnosti nepřítele se symbolicky stal taktéž příslušník kavalerie – George Ellison z 5. pluku královských irských kopiníků, jehož 11. listopadu 1918 u Monsu srazila ze sedla kulka německého snajpra. Nepostradatelnou se britská jízda nicméně stala v Palestině, především pod velením polního maršála Edmunda Allenbyho. Většina jeho kavalerie spadala pod Pouštní jízdní sbor, který sestával z Novozélanďanů, Australanů, Indů a britských rezervistů.

Pokračování: V sedle proti kulometům: Soumrak kavalerie za Velké války (2)

Tyto oddíly se k bojišti přepravovaly na koních, aby v drtivé většině případů bojovaly až po sesednutí. V polovině roku 1918 měl Allenby k dispozici 11 000 jezdců, kteří přispěli k rozdrcení tureckých vojsk v řadě střetnutí. Vítězství kavaleristé vybojovali například během třetí bitvy o Gazu (listopad 1917) nebo bojů o Megiddo (září 1918). Někteří příznivci útočné jízdy tvrdili, že úspěšné akce potvrzují životaschopnost kavalerie i na moderním bojišti. Ve skutečnosti o britských vítězstvích rozhodla spíše početní převaha a chabý výcvik protivníka.