V internaci i na bojištích: Osudy japonských Američanů během 2. světové války
Po útoku na Pearl Harbor se americké veřejné mínění obrátilo proti japonské menšině v USA. Když odezněly první bouřlivé a mnohdy nezákonné reakce, represe dostaly oficiální ráz. I za této situace se však mnoho Japonců snažilo dokázat svoji loajalitu své nové vlasti.
Někteří mladí Japonci druhé generace, kteří se v USA narodili, vychodili tam školy a měli americké občanství (běžně se označují jako nisei), se v prvních týdnech po Pearl Harboru snažili distancovat nejen od válečných akcí císařského Japonska, ale i od svých rodičů, kteří se v zemi vycházejícího slunce narodili. Ti neměli šanci získat americké občanství, i kdyby strávili v USA celý zbytek života (v Americe se jim říká issei). Mladí lidé posílali Rooseveltovi různé petice, v nichž vyjadřovali svou loajalitu Spojeným státům, ale nebylo jim to nic platné.
Rooseveltovo nařízení
O dalším osudu japonských Američanů rozhodlo Exekutivní nařízení číslo 9066, které prezident vydal 19. února 1942. Na jeho základě došlo k deportaci všech osob japonského původu ze „zakázané zóny“ (100 mil čili 161 km podél západního pobřeží a celá Aljaška) do internačních táborů ve vnitrozemí. Nařízení smazalo veškeré rozdíly mezi issei a nisei: kdo je a kdo není americkým občanem, už nebylo důležité. Podstatná byla jen rasa a barva pleti. Kdo je a kdo není Japonec.
Za spornou lze označit už definici Japonce, za něhož byl považován každý s alespoň šestnáctinou japonské krve, přičemž za jejího nositele se počítali i Korejci a Tchajwanci čili národy ze zemí okupovaných Tokiem. Roosevelt si uvědomoval, že nucené deportace amerických občanů, kteří se ničím neprovinili, nepůsobí dobrým dojmem, a proto použil zvláštní pejorativní formulace: americké Japonce dělil na cizince a ne-cizince (non-alien). Příkaz k vysídlení platil pro obě kategorie.
Internační tábory
Ihned po vydání Rooseveltova exekutivního nařízení započala příprava internačních táborů, což ovšem nebylo při tak velkém počtu osob nic jednoduchého a rychle proveditelného. Tábory zřizovalo několik organizací – civilních i vojenských. Nejpřísnější režim panoval v táborech pod správou ministerstva spravedlnosti, kde byly internovány osoby podezřelé ze sympatií k nepříteli – mimo jiné i lidé, jež FBI zatkla v noci 7. prosince 1941. Nejvíce Japonců skončilo v táborech pod správou Válečného vysídlovacího úřadu (War Relocation Authority). Jako první otevřeli Američané v březnu 1942 tábor Manzanar v jižní Kalifornii a do června 1942 následovalo devět táborů položených dál od tichomořského pobřeží.
Vysídlenci si s sebou do transportu směli vzít jen základní oblečení, lůžkoviny a nádobí. Ubytovací baráky často tvořily jen povrchně upravené bývalé koňské stáje. Internovaní si stěžovali na nekvalitní stravu a nedostatek teplého oblečení. Většinou ale strádali především psychicky: byli vytrženi z prostředí, jemuž uvykli, ztratili volnost pohybu a soukromí a mnozí těžce nesli vynucenou nečinnost.
V některých táborech byly k dispozici alespoň malé zahrádky a existovala možnost sportovat, třeba hrát basketbal. Děti měly zajištěnu školní výuku. Pro velkou část nisei, kteří se ve Spojených státech narodili a brali je jako svou vlast, byl pocit ze ztráty svobody obrovským šokem a zklamáním, které v nich vyvolaly pocity smutku a zahořklosti.
Teritorium v Pacifiku
Na Havajské ostrovy přicházeli Japonci za prací na tamních plantážích cukrové třtiny, a to hned po zahájení reforem Meidži spojených s obnovou císařské moci v roce 1868. Třicet let nato byly ostrovy anektovány Spojenými státy. Od té doby tvořily teritoriální součást USA, oficiální status amerického státu získaly až v roce 1959. Od konce 19. století počty Japonců žijících na Havajských ostrovech rychle rostly. V roce 1900 jich tam žilo 62 000, o 41 let později již 158 000 (asi 38 % obyvatelstva). Sedmdesát tři procenta mezi nimi tvořili nisei s americkým občanstvím.
Postavení tamních amerických Japonců se v roce 1941 zásadně odlišovalo od těch na kontinentě, kde představovali vcelku bezvýznamnou menšinu vzdálenou veřejnému životu, která se už dlouho před Pearl Harborem stala terčem rasové diskriminace. Na Havajských ostrovech však Japonci (vedle toho, že tvořili přes třetinu obyvatel) hráli významnou roli v místní ekonomice. Bezprostředně po napadení americké základny se sice zvažovalo, že i tady by se mohlo uplatnit Rooseveltovo nařízení, ukázalo se ale, že místní ekonomika by zakrátko zkolabovala. Havajským nisei se na rozdíl od těch na kontinentě vyhnuly jakékoli represe a do internačních táborů bylo nakonec deportováno jen asi 1 500 issei.
Američtí Japonci ve válce
V době útoku na Pearl Harbor vykonávalo více než tisíc Japonců nisei dobrovolnou službu v americké armádě. Postupně byli všichni jako nespolehliví propuštěni a převážně pak skončili v internačních táborech. Jiná situace se vytvořila opět na Havajských ostrovech. Mezi nisei tam bylo několik tisíc příslušníků Havajské národní gardy, která tvořila přímou součást armády USA. Téměř všichni chtěli ve válce bojovat za Spojené státy a velení nakonec rozhodlo, že jim umožní výcvik a využije jejich služeb na evropském válčišti. Vybraných 1 432 mužů odcestovalo v červnu 1942 do výcvikového tábora McCoy ve státě Wisconsin, kde se stali příslušníky nově vytvořeného 100. pěšího praporu. V září 1943 byli nasazeni do bojových akcí v severní Africe a pak v jižní Itálii, kde hned na počátku roku 1944 prokázali své hrdinství v jedné z nejkrutějších bitev druhé světové války o Monte Cassino.
Prezident Roosevelt po prvním roce války přehodnotil svůj názor z února 1942 a rozhodl, že Japoncům nisei, internovaným v táborech, nabídne vstup do armády. Prvního února 1943 oznámil vznik nového 442. kombinovaného bojového pluku tvořeného prakticky jen nisei, pouze důstojníci měli být Američané bílé pleti. Dne 28. března 1943 odcestovalo do výcvikového tábora Camp Shelby ve státě Mississippi asi 2 700 mužů, později ale jejich počet výrazně vzrostl.
Do bojů v Evropě zasáhl tento pluk v červnu 1944 při dobývání Říma, kde se také poprvé setkal s japonskými vojáky ze 100. pěšího praporu. Ten se pak o dva měsíce později stal – stejně jako další čistě japonský 552. polní dělostřelecký prapor – součástí 442. pluku, jenž se proslavil v mnoha bitvách v severní Itálii a v severovýchodní Francii.
Poválečný pohled
Již před rokem 1945 se objevily pokusy zpochybnit legálnost omezování osobní svobody některých skupin amerických občanů pouze na základě jejich rasy. Ve všech případech ale soudy potvrdily oprávněnost takového postupu v době války, tedy za výjimečných okolností. Po válce se toto téma stalo předmětem rozsáhlých diskusí spojených s analýzou amerických rasistických postojů. Do hry se dostala nejen újma finanční (mnozí američtí Japonci přišli o své zařízené domovy a často i o prosperující živnosti), ale také újma psychická, když tisíce osob zakusily přístup země, kterou pokládaly za svou vlast a s níž spojovaly svou životní perspektivu.
Dlouhá léta se táhlo několik soudních procesů, v nichž se Japonci snažili hájit svá práva. V roce 1983 americká vláda uznala, že její postup za války nebyl plně legální, a pět let nato získalo 60 000 japonských Američanů jednorázové odškodnění ve výši 20 000 dolarů. Zároveň se jim prezident Ronald Reagan jménem americké vlády omluvil za tehdejší jednání ovlivněné „rasismem, předsudky a válečnou hysterií“.
Problematický je i dnešní postoj Japonska vůči jeho podílu na hrůzách druhé světové války. Podle rozsáhlého veřejného průzkumu z roku 2015 plných 67 % Japonců ve věku kolem 20 let vědělo o válečných událostech prakticky jen to, že USA svrhly atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. O útoku na Pearl Harbor neměli tušení a nikdy neslyšeli ani o masakru více než 200 000 civilistů v čínském Nankingu v roce 1937, ani o dalších japonských válečných zločinech. Reálnou představu o tom všem má už dnes zřejmě jen nejstarší generace nad sedmdesát let, protože ve školách se o tom prakticky neučí.
