Vůdce bělogvardějců Alexandr Kolčak: Zachránce národa, nebo krutý tyran?
Ruská občanská válka vnesla do historie mnoho jmen významných politiků a chvalně i nechvalně proslulých generálů, kozáckých atamanů a dobrodruhů. Mezi tyto muže bezesporu patřil admirál Alexandr Kolčak, který se do paměti vepsal jako patriot a Vládce vší Rusi, ale také jako uzurpátor a despota.
Alexandr Vasiljevič Kolčak se narodil do rodiny s moldavskými kořeny a vojenskou tradicí. Otec sloužil jako generálmajor námořního dělostřelectva a bojoval v krymské válce (1853–1856). Po něm zřejmě Alexandr zdědil silný patriotismus a smysl pro povinnost vůči vlasti. Roku 1888 nastoupil na petrohradskou námořní akademii, kterou absolvoval o šest let později, načež vstoupil do carského námořnictva. Vyznamenal se v rusko-japonské válce (1904–1905), následně jej povýšili na nadporučíka a významně se podílel na znovuvybudování zničeného loďstva.
Počátkem 20. století se taktéž proslavil jako „Kolčak Polárník“, jelikož se zúčastnil vícero arktických expedic, za které získal ocenění od Ruské akademie věd. Od roku 1912 sloužil v baltské flotile, kde jej také zastihlo vypuknutí první světové války. Na Baltu se osvědčil coby schopný velitel, který pomocí min zamezil německému loďstvu v proniknutí do ruských vod.
Za své zásluhy byl jmenován viceadmirálem a po smrti jejího velitele převzal v červnu 1916 velení nad černomořskou flotilou, s níž rovněž dosáhl značných úspěchů. Ty však zhatila únorová revoluce roku 1917, jež flotilu uvrhla do anarchie. Prozatímní vláda pak Kolčaka odvolala z jeho funkce a poslala ho do USA jako vojenského pozorovatele. Zdržel se však jen krátce a brzy se rozhodl vrátit. Během zastávky v Japonsku jej však zastihla nečekaná zpráva o bolševickém převratu.
Z Tokia do Omsku
Ačkoliv Kolčak nepatřil k největším zastáncům prozatímní vlády, její pád a nástup bolševiků ho zděsil. O to více, jakmile slyšel zvěsti o plánovaném míru mezi Moskvou a centrálními mocnostmi, který považoval za urážku na ruské cti. Ještě v Japonsku, koncem prosince 1917, nabídl své služby Britům. Ti jej ochotně přijali a na přelomu roku vyslali na mezopotámskou frontu, kde měl působit v britské vojenské misi v Bagdádu. Nestihl tam však ani dojet, když ho v březnu 1918 v Singapuru zastihly nové instrukce. Měl se sejít s ruským ambasadorem v Pekingu princem Nikolajem Kudaševem, který u Britů lobboval za to, aby Kolčak zorganizoval protibolševické síly na Dálném východě. Po schůzce s Kudaševem z 27. dubna viceadmirál svou novou úlohu s odhodláním přijal a další dva měsíce strávil cestováním po Východočínské železnici, která protínala Mandužsko a východní ruská teritoria.
Během té doby se snažil sjednotit nepřehledné množství vzájemně znesvářených skupin kozáků, caristických důstojníků a dobrodruhů. Jeho snahy se však zdály marné, jelikož především kozáčtí atamani Grigorij Semjonov a Ivan Kalmykov s ním pouze horko těžko vycházeli a spolupracovali, zřejmě i proto, že byli placeni japonskou vládou a ta měla s Dálným východem vlastní plány.
V průběhu léta se Kolčak přesvědčil, že se mu region zpacifikovat a sjednotit nepodaří, a útok na bolševiky z Mandžuska byl jen zbožným přáním. S podlomeným zdravím rezignoval a odplul do Japonska k ozdravnému pobytu. Když se však v září 1918 vrátil do Vladivostoku, tak už věděl, co spasí Rusko – vojenská diktatura.
Následně se vydal po transsibiřské magistrále na západ do Omsku, kde sídlilo takzvané Direktorium neboli Všeruská prozatímní vláda, která usilovala stát se jedinou legitimní protibolševickou politickou silou. Dorazil tam začátkem října a na počátku následujícího měsíce se stal ministrem války. V noci ze 17. na 18. listopadu padlo Direktorium za oběť převratu z řad důstojníků, nacionalistů a kozáků. Jejich zástupci se již předem dohodli na tom, který silný vůdce měl nyní sám držet otěže moci a zachránit Rusko. Ještě než nad Omskem vyšlo slunce, stal se Alexandr Vasiljevič Kolčak Nejvyšším vládcem Rusi. Ihned poté se povýšil na admirála.
Bílý teror
Přestože přijal tak velkolepý titul, Kolčak se nezabydlel v žádném honosném paláci, nýbrž si pronajal menší vilu v centru města a držel své výdaje zkrátka. Přísnost aplikoval na svou domácnost a až příliš přísným se měl ukázat pro své „poddané“. Hned po převzetí moci dal jasně najevo, co bude jeho prioritou, když prohlásil: „Hlavní cíl, který jsem si vytvořil, jest vytvoření bojeschopné armády, vítězství nad bolševismem a nastolení práva a pořádku…“
Nic z toho však nemělo být pro Nejvyššího vládce od začátku snadným úkolem. Byl sice patriot se smyslem pro povinnost, nikoliv však politik. Naopak jeho malicherná a temperamentní povaha umožnila, aby se vláda silné ruky rychle změnila na takzvaný bílý teror.
Jak už to u diktátorů bývá, aby docílili jednoty a pořádku, kromě vnějšího nepřítele si najdou ještě vnitřního. Brzy tak začala perzekuce příliš demokraticky smýšlejících Rusů, nejčastěji levicově orientovaných, ale také židovského vyznání. Už v prosinci 1918 Kolčakův kabinet revidoval články trestního zákoníku, které poté umožňovaly trest smrti za pokus o svržení vlády a o atentát na Nejvyššího vládce. V následujících měsících přicházely další články, které pod hrozbou žaláře či smrti prohlubovaly represivní vládu a utvrzovaly jeho diktátorské pravomoci. Situaci na „bílé“ Sibiři ještě přiostřovala skutečnost, že režim ve venkovských oblastech realizoval drsné a časté odvody materiálu i mužů do armády.
Faktem ale je, že oheň nevole, který na venkově mnohdy vzplanul, hasil „Polárník“ ruskou krví. Skutečné i domnělé prohřešky, neochotu spolupracovat a lokální vzpoury tvrdě trestaly kozácké oddíly, jejichž krvelačnost nebyl Kolčak schopen usměrňovat. Popravy a vypalování celých vesnic se staly realitou. Netrvalo dlouho a na Sibiři, od Jekatěrinburgu po Irkutsk, se ve jménu boje proti bolševismu a „nastolení práva a pořádku“ rozpoutal bílý teror, který se časem a nepřízní osudu pouze zvětšoval. Přesto se však alespoň od počátku zdálo, že Nejvyšší vládce měl vše pod kontrolou a i přes drakonické metody mířil k vítězství v občanské válce.
Jednou nohou v Moskvě
Poté, co Kolčak upevnil svou moc v Omsku, zaměřil pozornost na bolševiky. Jeho Sibiřská armáda koncem roku 1918 čítala okolo 100 000 mužů, kteří byli hojně zásobováni dohodovými mocnosti, zejména Francií a Británií. Po svrženém Direktoriu zdědilo velení vojska plány ofenzivy, která měla rozdělit bolševické území, umožnit spojení s bělogvardějskými silami na severozápadě země a zpřístupnit důležitý přístav Archangelsk.
Vládce zahájil útok už 27. listopadu 1918, čímž komunisty zaskočil a zatlačil je na širokém úseku fronty severně od Jekatěrinburgu a o necelý měsíc později obsadil Perm. Nemalou zásluhu na jeho dobytí měl i československý generál v ruských službách, Radola Gajda.
V lednu 1919 sice rudoarmějci přešli do protiútoku, ale neprobojovali se příliš daleko, přičemž obě strany hlásily těžké ztráty. To však Kolčaka neodradilo, jelikož od dobytí Permu byli on i jeho štáb skoro až nezdravě stále více sebejistější a věřící ve vítězství. Jarní ofenziva, která mířila až do Moskvy, tak na sebe nenechala dlouho čekat.
Začátkem března se vlaky a bodáky daly znovu do pohybu. Do konce dubna bělogvardějci postoupili zhruba o 320 km na celé frontě, dobyli Ufu a dosáhli Volhy. Takový vojenský úspěch dával Vládci opojný pocit, který se zdvojnásobil poté, co mu k nedávným vítězstvím poblahopřáli Georges Clemenceau i Winston Churchill.
Všichni na Kolčaka
Gratulace dohodových politiků se ale zdály předčasné. Bolševické vedení, zaskočené a vyplašené rychlým postupem bělogvardějců, přijalo politiku válečného komunismu, razantně rozšířilo armádu a určilo východní frontu svou prioritou. Po dobytí Ufy zněl nový bolševický slogan „Všichni na Kolčaka!“, kterého Lenin prohlásil za nepřítele číslo jedna.
V květnu 1919 byla na celé sibiřské frontě zahájena velká protiofenziva, které se zúčastnilo 80 000 rudoarmějců. Jednotky Bílé armády, příliš roztažené a situované nebezpečně daleko od zásobování, nedokázaly nenadálému tlaku odolat. Města, která bílí získali před pár měsíci či několika týdny, znovu padla do rukou bolševiků, stejně jako kilometry životně důležité transsibiřské magistrály.
Začátkem června nad Ufou znovu vlály rudé prapory a zdálo se, že postup Rudé armády už nic nezastaví. Tou samou dobou se ale před Vládcem objevila perfektní příležitost, jak celou situaci zachránit. Kontaktoval jej totiž finský regent Karl Gustav Mannerheim s návrhem vzájemné výpomoci. Ve chvíli, kdy veškerá pozornost bolševiků mířila na Sibiř, nabízel 100 000 vojáků a útok na Petrohrad výměnou za uznání finské nezávislosti. Takový návrh znamenal v daný moment pro bělogvardějce bezmála dar z nebes. Kolčak ale bez váhání odmítl. Ani v nejtěžší chvíli nehodlal přijmout oddělení jakýchkoliv území, která tvořila historickou součást ruské říše. Ambice obnovit Rusko v celé jeho velikosti paradoxně zpečetila pravý opak a jeho vlastní tragický osud.
Poslední zastávka
Po odmítnutí finské záchranné ruky tak pokračoval postup rudých, kteří do srpna 1919 dobyli Perm, Jekatěrinburg i Čeljabinsk a překročili řeku Tobol. Admirál však stále doufal, že válku obrátí a obětováním území hodlal získat čas pro svou armádu k reorganizaci a doplnění sil. Stále častěji navštěvoval frontové jednotky a snažil se zlepšit jejich morálku, ať už promlouváním k vojákům, nebo doplňováním jejich proviantu o cukr, kávu a tabák. Přestože tímto získával na popularitě, na značně nepříznivé situaci to nic neměnilo. Rudoarmějci stále postupovali a vše navíc zhoršovala těžká korupce v zázemí, což se nyní odráželo na špatné logistice a zásobování – na frontě chybělo střelivo, jídlo i zimní ošacení.
V bělogvardějských řadách se rozšiřovala dezerce i proto, že se znovu zavedly carské vojenské pořádky, které zahrnovaly bičování a bití. Stres a těžké chvíle se podepsaly i na Kolčakovi. Viditelně zeslábl, ve 44 letech zcela zešedivěl, provázela jej náchylnost k výbuchům vzteku a šuškalo se také o závislosti na morfinu. Přes psychické a fyzické vypětí ale pokračoval v boji a 1. září spustil proti ofenzivu, na kterou upínal veškerou zbylou naději. A vskutku, zpočátku se bělogvardějcům podařilo zatlačit bolševiky znovu až za řeku Tobol.
V moci legionářů
Avšak stejně jako rychle začala, tak se i rychle zastavila, a rudoarmějcům se podařilo na druhém břehu řeky vytvořit obrannou linii, ze které začátkem října sami přešli do útoku, kterému už šlo stěží zabránit. Dne 10. listopadu byl ve spěchu evakuován Omsk a Kolčak s vládou i vojskem ustupovali na východ, kde se na řece Ob zoufale snažili Rudou armádu zastavit. Ta však neúnavně postupovala přes obranu dál a situace se už Nejvyššímu vládci definitivně vymkla z rukou. Jeho jednotky ustupovaly či spíše utíkaly na celé frontě, autorita vlády zkolabovala a i Čechoslováci, kteří do té doby chránili sibiřské zázemí a magistrálu, zlomili nad Vládcem hůl a začali se stahovat do Vladivostoku.
A právě legionáři na rozkaz francouzského generála a velitele spojeneckých sil na Sibiři Maurice Janina Kolčaka koncem prosince na cestě na východ zadrželi. Věznili jej dva týdny, zatímco okolo vládl chaos a v Irkutsku, kam měl namířeno, mezitím proběhl převrat a město nyní drželi eseři s menševiky. Čtvrtého ledna nakonec na nátlak zbývajících členů vlády vydal svůj poslední dekret – rezignoval a předal moc generálu Antonu Děnikinovi. Na chvíli v něm ještě ožil dobrodruh a hodlal se s posledními dobrovolníky probojovat do Mongolska, ale když se na výpravu přihlásilo pouze deset mužů, uznal, že hra skončila, a oficiálně se vzdal do ochrany Čechoslovákům.
Dne 10. ledna s nimi vyrazil do Irkutsku, kde jej o pět dní později legionáři vydali místnímu revolučnímu výboru výměnou za bezpečný průjezd městem. Od 21. ledna byl Kolčak vyslýchán, přičemž v klidu odpovídal na otázky, snažil se obhajovat, nekompromitovat své podřízené a převzal plnou odpovědnost za činy své vlády. Jakmile do města dorazili rudoarmějci, Alexandra Kolčaka 7. února 1920 popravili.
