Reklama


V sedle proti kulometům: Soumrak kavalerie za Velké války (2)

13.01.2019 - Miroslav Mašek

Velkou válku můžeme považovat za přelomový konflikt v mnoha ohledech. Jedním z nich bylo i postupné snižování zapojení koní do bojových situací. Kulometné dávky a šrapnely granátů totiž kavalerii učinily rázem příliš zranitelnou

<p>Ruští generálové se naparovali, že jejich 36 jízdních divizí se prožene Evropou do srdce Německa.</p>

Ruští generálové se naparovali, že jejich 36 jízdních divizí se prožene Evropou do srdce Německa.


Reklama

Francouzská jízda čelila na konci 19. století na západní frontě podobným potížím jako ta britská. Jezdci země galského kohouta si  navíc vysloužili kritiku, protože se ke svým zvířatům chovali mnohdy nevhodně. Zůstávali totiž v sedle i za situace, kdy vojáci ostatních armád sesedali, aby zvířecím druhům dopřáli odpočinku, a tak mnoho francouzských koní trpělo zbytečnými bolestmi zad.

Předchozí část: V sedle proti kulometům: Soumrak kavalerie za Velké války (1)

Kontroverze se nevyhnuly ani vyšším důstojníkům ze země galského kohouta – kupříkladu velitel jízdního sboru generál Jean-François Sordet čelil roku 1914 obvinění, že nedopřeje koním přístup k vodě ani v parném létě. Už v srpnu tak nebyla šestina francouzských zvířat schopna efektivního nasazení. 

Problémy Rusů 

Carské Rusko se v okamžiku vypuknutí války mohlo pochlubit 36 jízdními divizemi, o nichž generálové prohlašovali, že se zakrátko proženou Evropou až do srdce Německa. Ačkoliv ruští jezdci skutečně na německé území vstoupili, protivník je záhy zastavil. Vilémovská vojska v srpnu 1914 rozdrtila u Tannenbergu 2. armádu a zničila oddíl donských kozáků, který její velitel generál Alexandr Samsonov používal coby osobní gardu.

Jiným ruským kavaleristům se dařilo lépe, když v září téhož roku úspěšně pronásledovali ustupující rakousko-uherské svazky. Obecně ovšem nasazení velkého množství koní neúměrně zatěžovalo již tak přetíženou ruskou logistiku, protože vzhledem ke značným vzdálenostem na východní frontě se zvířata musela přepravovat po železnici. Pro srovnání – pěší divize o 16 000 vojáků potřebovala tutéž kapacitu asi čtyřiceti vlakových souprav jako jízdní divize o 4 000 mužů. 

Německá blamáž

Potížím s transportem i selhání původně zamýšlené taktiky čelili také Němci a Rakušané. Berlín zpočátku neváhal nasazovat jezdectvo ve značném měřítku a posílal do boje i početné oddíly zastarale vyzbrojených kopiníků. V září 1914 došlo k jednomu z největších střetů jízdních jednotek, když se v návaznosti na bitvu na Marně utkala německá 4. jízdní divize s britskou 1. jízdní brigádou. Boj skončil dohodovým vítězstvím, k němuž přispělo zejména nasazení jízdní artilerie.

Němci záhy po začátku války raději stáhli většinu jízdních jednotek z první linie západní fronty, zatímco na východě plnila vilémovská kavalerie především průzkumné úkoly. Tento vývoj výmluvně ilustrují dochované statistiky. V předválečném období disponovala německá armáda 25 jízdními sbory rozdělenými do 55 brigád. Za mobilizace velení vyčlenilo brigády z mateřských svazků a z 33 zformovalo 11 jízdních divizí. Zbývajících 22 brigád se rozdělilo na jednotlivé pluky, nově přidělené k pěším divizím.

Redukce zbytečné kavalerie

Zatímco na západní frontu Berlín dislokoval čtyři kompletní sbory (každý sestával z 2–3 divizí), na východ putovala jediná divize kavalerie. Když počátkem roku 1915 zákopy vystavily jízdě stopku, dva sbory byly rozpuštěny a zbývající svazky generálové odveleli na východ. Jak válka pokračovala, význam kavaleristů stále upadal. V německém hlavním stanu nakonec padlo rozhodnutí přeznačit jízdní sbory na Generální velitelství pro zvláštní užití, přičemž v praxi tyto formace odpovídaly běžným pěchotním sborům. Koncem války zůstávalo v původní roli rychlé útočné síly pouhých deset brigád.

V rakouské armádě, jež si prošla obdobným vývojem, k omezení jízdy přispěla i nevhodně konstruovaná sedla. Ta doslova sdírala kůži ze zad nebohých zvířat a pouhých několik týdnů po vypuknutí války většina koní nedokázala nést své jezdce. Koncem roku 1917 byly již všechny jezdecké pluky habsburských vojsk s výjimkou jedné eskadrony z každého z nich sesedlány a přeměněny na pluky pěchotní (Kavallerie zu Fuss). To Turci – vzhledem k menšímu podílu ničivé moderní výzbroje na inkriminovaných bojištích – intenzivně nasazovali kavalerii po celou válku. 

Jezdci strýčka Sama

Roku 1916 se na bojišti objevily první tanky, které měly převzít hlavní funkce kavalerie. Dohoda záhy začala obrněné jednotky nasazovat společně právě s jízdou – kupříkladu v bitvě u Cambrai (listopad–prosinec 1917) dostali kavaleristé za úkol vytvářet průlomy v německých obranných liniích, na což nízká rychlost primitivních obrněnců zatím nestačila. Tento plán však nakonec ztroskotal jednak kvůli chybám ve velení a jednak pro masové nasazení vilémovských kulometů.

Američané, kteří se zatím drželi od „evropské války“ v uctivé vzdálenosti, dlouho ignorovali těžce získané zkušenosti potenciálních spojenců a do roku 1916 postavili patnáct jízdních pluků doplněných o velitelství, zásobovací oddíly a podpůrné střelecké i kulometné jednotky. Revoluce vedená Pancho Villou přiměla USA vyslat do Mexika v letech 1916–1917 právě jízdní oddíly, díky čemuž kavalerie těsně před zapojením Washingtonu do Velké války získala praktické zkušenosti. Na jaře 1917 americká armáda výrazně navýšila počty jízdních pluků, aby jejich značnou část – na základě konečně analyzovaných zkušeností Britů – o pár měsíců později potupně transformovala na dělostřelecké a minometné regimenty.

Pokračování: V sedle proti kulometům: Soumrak kavalerie za Velké války (3)

Do Evropy nakonec s pěchotou odcestovaly části čtyř jízdních pluků, jejichž příslušníci fungovali spíše coby veterináři a kováři – místo nasazení v útoku jízdní regimenty doplňovaly ztráty koní u dělostřeleckých a transportních oddílů. Do skutečného boje se americká jízda zapojila až v srpnu 1918, kdy asi čtyřsetčlenná skupina z 2. pluku sloužila v bitvě u St. Mihiel jako průzkumníci a kurýři. Jednotka zde bojovala do poloviny října, kdy ji Američané raději z fronty stáhli. Tvrdé boje přežilo pouhých 150 mužů, což jen dokreslilo nesmyslnost nasazení kavalerie v útočné roli v podmínkách roku 1918.

  • Zdroj textu:

    I. světová

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ilustrace průběhu úplného zatmění Měsíce 21. ledna 2019 znázorňuje postup měsíčního kotouče zemským polostínem (tzv. penumbra) i plným stínem (tzv. umbra). Všechny časové údaje odpovídají středoevropskému času (SEČ).

Vesmír

Když začal mramor Tádž Mahalu žloutnout, vynalezli si Indové metodu jeho čištění - stavbu pokryli říčním bahnem, které nečistoty vysálo.

Historie

Bílý kůň z Uffingtonu patří po Stonehenge k nejslavnějším pravěkým památkám v Británii. Obr z Cerne Abbas zase zosobňuje boha plodnosti. Možná jde však jen o podařený žert.

Zajímavosti

Násilí ve filmech přibývá. Naštěstí to nemá dopad do reálného světa.

Věda

Osmanská kavalerie našla během války větší uplatnění, než například jezdci na západní frontě

Válka

Rudá planeta v průzračné atmosféře a během globální prachové bouře

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907