Další kruh pekla: Vzpomínky vojáků na použití otravného plynu
Manévrové boje z prvních týdnů války rozhodnutí nepřinesly a poté, co armády zabředly do pozičního konfliktu, byli generálové bezradní. Veškeré pokusy o průlom skončily krveprolitím. Na jaře 1915 pak němečtí stratégové upjali své naděje k nové zbrani – otravnému plynu.
Když přišlo jaro 1915, mohli se muži v zákopech na západní frontě těšit, že konečně opět prohřejí zkřehlé kosti. Měli za sebou první zimu strávenou v poli a naděje na brzký konec koniktu se ztrácely v nedohlednu. V minulých měsících absolvovali mnohé beznadějné útoky proti opevněným pozicím nepřítele, zažili intenzivní bombardování, při kterém se kolem nich otřásala země. Nepochybně si většina z nich myslela, že hrůzy války už nemohou být horší. Pak ale přišel 22. duben a objevila se nová zbraň, snad ještě děsivější než ty předchozí, která nedala vojákům spát a jako strašák se nad lidstvem vznáší i dnes – otravný plyn.
Statistiky hovoří neúprosně a uvádějí tisíce mrtvých a desetitisíce raněných. Podívejme se ale na tento nový způsob zabíjení z jiné perspektivy – pohledem těch, kdo viděli kamarády umírat v hrozných mukách, zatímco jim samotných otravné látky leptaly kůži, oči, plíce.
Zelenožlutá premiéra
S různými slzotvornými či podobně účinkujícími látkami experimentovaly obě strany konfliktu už od prvních týdnů války, ale s minimálním účinkem. Například německé pokusy na východní frontě z počátku roku 1915 dopadly tak špatně, že o nich Rusové ani neinformovali své spojence. K prvnímu skutečně účinnému nasazení otravného plynu tak došlo 22. dubna téhož roku u belgických Yper. Toho dne v podvečer vypustili příslušníci vilémovského speciálního pluku chlór, který pak příznivý vítr zanesl nad dohodové zákopy. Tam naplno zasáhl vojáky francouzské 87. teritoriální a 45. koloniální divize.
Svědkem historického momentu se stal anglický chemický specialista kapitán S. Aulda: „Kdo umí popsat pocity a stav barevných (koloniálních – pozn. red.) jednotek, které vidí, jak se ze zemského povrchu vynořil ohromný mrak zeleno žlutého plynu a zvolna se pohyboval s větrem, jak se pára přilepila k zemi, vnikala do každé díry a každého vyhloubení, a jak naplnila příkopy a jámy po granátech. Nejprve úžas, potom úlek! Poté, co je zahalilo čelo oblaku a začali kašlat a zápasit ve smrtelném strachu o vzduch, nastala panika. Kdo se ještě mohl pohybovat, utrhl se a utíkal, a většinou marně zkoušel uniknout oblaku, jenž ho pronásledoval.“
Když stačí jen kapička
V prvních měsících války použili chemické látky v boji Francouzi i Němci, ale s tak malým účinkem, že si toho nepřítel mnohdy ani nevšiml. Buď se jednalo o nasazení za špatných povětrnostních podmínek, nevhodný plyn či příliš malou koncentraci. Také po „premiéře u Yper“ docházelo k podobným událostem, ale muži v zákopech si na chemický útok dávali tentokrát velký pozor. Negativní vliv na morálku i bojeschopnost jednotky tak mívalo i malé množství otravné látky, která by obránce nemohla reálně ohrozit.
Trefně to okomentoval český chemik, vědec a současně veterán z italské fronty Viktor Ettel: „Již slabá, neškodná koncentrace plynu budí v zasažené jednotce neklid, nutí k nasazení masky a tím se schopnost k boji značně snižuje. Neobvyklý účinek nové zbraně se odráží v celém chování napadeného, otřásá jeho sebedůvěrou, podlamuje jeho tělesnou i mravní odolnost.“
Shnilé hrušky
Americký vojenský polní chirurg Harvey Cushing se sice sám do přímého kontaktu s plynem nedostal, ale při své práci se musel často potýkat s jeho následky. V závěru války potkal v lazaretu mladého důstojníka a vyslechl si jeho vyprávění, které následně zapsal do vlastního deníku. V něm popsal nasazení takzvaného drtiče masek, který sice neměl na vojáky smrtící účinek, ale vyvolával kašel, dráždil je a muže nutil k sejmutí ochrany. Pokud nepřítel současně s tím nasadil i otravný plyn, zasažení bývali bezmocní.
Mladý důstojník vzpomínal: „… všichni byli dost otřeseni z téměř neutuchající dělostřelecké palby, kdy se klasické silné výbušniny střídaly s nábojnicemi napuštěnými různými druhy plynu, takže mnozí muži, kteří pokračovali v boji, měli například popáleniny od toho hořčičného. Možná vůbec nejhorší však byl plyn, kterému říkali ‚shnilá hruška‘, protože po něm kýchali, ale hlavně často zvraceli do masek, takže je pak museli odhodit a vystavovat se velkému riziku. Tento bojový plyn zasáhl více méně každého nich a měli pak velký problém s mířením, protože vyvolával i velké slzení.“
Dalším, kdo pečoval o zasažené otravným plynem, byl major britské zdravotnické služby J. McNee. Zápis v jeho deníku dokládá, že v průběhu války si lékaři museli nechat „narůst hroší kůži“, aby se z hrůzných zážitků nezbláznili. Takto věcně zaznamenal příznaky pacienta zasaženého chemickou látkou: „Vystaven účinkům yperitu v ranních hodinách 28. července 1917. Přijat na obvaziště 29. července večer, trpěl prudkým zánětem spojivek, povrchovými popáleninami obličeje, krku a šourku. Postupně se projevily dýchací potíže a smrt nastala 100 hodin po zasažení plynem.“
