Španělská chřipka: Pandemie, která zastínila i hrůzy první světové války
V době, kdy se svět otřásal zásadními dějinnými zvraty, kdy končila první světová válka, rozpadala se rakousko-uherská monarchie a vznikala samostatná Československá republika, řádila epidemie chřipky, jejíž rozsah a dopady na lidskou populaci snesly srovnání s nechvalně proslulými středověkými morovými epidemiemi.
Až do pandemie covidu-19 znamenala pro většinu dnešních lidí chřipka poměrně neškodnou nemoc, týden strávený v peřinách s horkým čajem a aspirinem, přičemž nejvýraznějšími tělesnými projevy byla bolest hlavy a kašel. Taková každoroční poměrně běžná záležitost. Respirační onemocnění v podobně mírné formě provázela už naše předky. Ovšem jednou za čas se objevila virová mutace, která dokázala dostat do úzkých velkou část tehdejší populace. Tyto epidemie často dostáva ly pojmenování podle typického příznaku nemoci nebo podle místa, kde se předpokládal jejich zrod.
Kupříkladu už zápisy z konce středověku zmiňují chřipkovitou nemoc provázenou celkovým tělesným vyčerpáním, kašlem, horečkou a tak silnou bolestí hlavy, že si choroba ve Francii vysloužila pojmenování „tac“ (což by šlo přeložit jako „rána do hlavy“). Největší chřipkovou katastrofou 18. století se stal takzvaný ruský katar z roku 1781, stejný původ má i chřipka z roku 1889, která po celé Evropě zabila tisíce nemocných. Stále to ale nebylo nic ve srovnání se španělskou chřipkou, která v letech 1918/1919 vyhubila podle některých zdrojů až šestinu tehdejší lidské populace.
Fialový mor
Původcem španělské chřipky byl virus A/H1N1, který se ale podařilo identifikovat až ve 30. letech 20. století. Do té doby se předpokládalo, že se může jednat o bakteriální infekci, někteří soudobí lékaři zvažovali možnost, že čelí nové formě plicního moru. Se sezonní chřipkou se ta španělská shodovala kašlem, rýmou, bolestí v krku, horečkou či zimnicí. Mutace viru španělské chřipky ovšem měla jedno specifikum – na rozdíl od virů běžné chřipky se dokázal množit v plicích nakaženého člověka a vyvolávat tak těžké zápaly plic. U nemocných docházelo ke krvácení do plic (i jiných vnitřních orgánů), takže dotyčný se doslova topil ve vlastní krvi. Sekundárně ale mohlo dojít i k bakteriální (nejčastěji streptokokové) infekci, kdy se hromadil hnis pod pohrudnicí, takže nemocný trpěl nesnesitelnými bolestmi při dýchání. Často se ale příznaky zápalu plic nestihly rozvinout, protože pacient zemřel dříve na celkovou sepsi organismu.
Nejnápadnější projev této fáze choroby představovalo modrofialové zbarvení rtů a sliznic nemocných osob, které současníky děsilo a vyvolávalo v nich dojem, že se jedná o mor. Vzhledem k tomu, že v této fázi onemocnění už byl stav nemocných beznadějný, dávaly jim někdy pečovatelky ještě zaživa na nohy identifikační cedulky do márnice.
Chřipka z let 1918–1920 byla atypická tím, že na ni neumírali převážně děti a staří lidé, ale velmi často také mladí, zdraví mezi 20–40 lety. Stejně netypicky měla smrtelné následky pro lidi fyzicky zdatné a kvalitně se stravující. Úmrtnost v potravinami bohatě zásobeném a boji nezasaženém Švýcarsku byla zřetelně vyšší než ve válkou vyčerpaném Německu, stejně tak nečekaně vysokou daň si epidemie vybírala mezi mladými dobře živenými americkými rekruty ve výcvikových střediscích. Proč tomu tak bylo, se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit.
Zrození smrtícího viru
Navzdory dlouholetému bádání zůstávají některé aspekty epidemie španělské chřipky zahaleny tajemstvím. Dodnes není přesvědčivě objasněno, kdy a kde začala pouť tohoto nebezpečného viru. Podle jedné z hypotéz se A/H1N1 „toulal“ světem od roku 1915 a působil lokální epidemie, neměl ale sílu šířit se formou pandemického tažení. Tu získal mutací v průběhu roku 1917, což vyústilo v katastrofu v roce následujícím.
Podle některých teorií přišel tento zmutovaný virus z Číny. Ta se tehdy oficiálně nacházela ve válce s centrálními mocnostmi; bojových akcí se neúčastnila, ale podporovala britské jednotky vysláním až 140 000 dělníků, kteří jako Chinese Labour Corps (CLC) ve francouzských přístavech nakládali lodě. Část těchto mužů dorazila na jaře 1918 do Evropy už nemocná a v nevyhovujících táborech se virus dále šířil. Úmrtnost čínských dělníků na ni nebyla vysoká, nicméně choroba jako taková vzbuzovala obavy. Nakonec britské úřady přísun těchto pracovníků do Evropy zastavily v obavách, že by se mohlo jednat o mor.
Virus z Ameriky?
Druhá, preferovanější, hypotéza lokalizuje původ španělské chřipky do Spojených států, konkrétně do Haskell County v Kansasu. I zde, podobně jako v Asii, vládly vhodné podmínky pro vypuknutí choroby díky tomu, že v zemědělské oblasti docházelo k těsné koexistenci lidí a domácích a užitkových zvířat. Rychlému rozšíření nemoci napomohlo, že mladí farmáři z této oblasti narukovali do armády a byli ve vysokých počtech soustřeďováni ve vojenských táborech. Jako první je uváděn Camp Funston, kde se shromáždilo 56 000 mužů připravujících se na cestu na evropská válčiště.
Už začátkem března 1918 zde hlásili první rekruti záněty krku, bolesti hlavy a vysoké horečky, lékaři některým z nich diagnostikovali zápaly plic, desítky mužů zemřely. Nemoc se rychle šířila do dalších táborů a postupně zasáhla celé USA. Podle této teorie se potom chřipka s americkými vojáky dostala do Evropy, kterou si během tří měsíců prakticky celou podmanila. S touto tezí ovšem nekoresponduje fakt, že na starém kontinentě se ve vojenských zařízeních všech válčících států objevovala chřipka dlouho před vstupem Američanů do konfliktu – už v zimě 1916/1917 se výrazněji projevovala u britské armády ve Francii, v září 1917 potom v kasárnách v anglickém Hampshire.
My ne, to oni!
Ačkoliv ještě dnes není s jistotou známo, kde má španělská chřipka své kořeny, oba znepřátelené bloky stojící proti sobě ve Velké válce neváhaly novou nemoc šířící se světem propagandisticky využít a navzájem se obviňovaly ze zavinění chřipkové epidemie. Kromě Číny a USA byla ze „zrození“ choroby podezírána i rakousko-uherská monarchie, ta zase prstem ukazovala na Rusko (odkud se do Evropy několik chřipkových vln už rozšířilo). Rusové pomyslný míček nepřehodili dále, revoluce tam řádící je zaměstnala natolik, že neměli ani kapacitu na počítání obětí chřipky, takže údaje o dopadech nemoci z této země dodnes chybějí. Naopak s jistotou lze říct, že ačkoliv se o této respirační chorobě mluví jako o španělské chřipce, rozhodně na Pyrenejském poloostrově nemá své kořeny.
Obě strany záměrně šířily poplašné zprávy o tom, že by nepřítel mohl použít chřipku jako biologickou zbraň. Ve Spojených státech tak někteří státní úředníci tvrdili, že infekci ve vojenských táborech a mezi civilním obyvatelstvem roznesli němečtí agenti, jindy byly údajně viděny v amerických rybolovných oblastech ponorky při vysazování infikovaných ryb. A také prý německá firma Bayer kontaminovala aspirinové tablety původci onemocnění.
Kouřová clona
Zatímco zprávy o řádění infekce ve vlastních řadách se úzkostlivě tajily, informace o tom, jak chřipka decimuje protivníka, se často objevovaly v dobovém tisku. Zpravodajské agentury obou stran podávaly informace o zdravotním stavu nepřítele. Do Berlína tak dorazila zpráva, že americká armáda ve Francii má nápadně vysoké ztráty: na chřipku prý zemřelo třikrát víc vojáků, než padlo v boji. V červnu 1918 pak vídeňské noviny Neues Wiener Journal posměšně psaly: „Chřipka s následným smrtelným zápalem plic schvacuje americkou mládež, válečníci z druhé strany oceánu snášejí polní útrapy v evropském klimatu očividně špatně.“
Bylo to ovšem jen vypouštění kouřové clony, právě začátkem toho měsíce už nákaza zasáhla široké úseky západní fronty v departementu Aisne, přičemž nemoc, vyskytující se do té doby pouze u vojsk Dohody, začala zachvacovat i německé jednotky. Jednalo se o relativně mírný průběh onemocnění, nicméně vzhledem k tomu, že čtvrtina až třetina stavu všech císařských útvarů postupně onemocněla, představovalo to pro vedení bojových operací značnou komplikaci.
Rosa nebo yperit
V polních nemocnicích armád států zapojených do konfliktu nebylo jednoduché odlišit vysokou chřipkovou horečku od horečky způsobené infikovanými zraněními z boje, především ze začátku tak došlo omylem k několika případům zbytečných amputací končetin u relativně nezávažných zranění.
Vzhledem k rozsahu chřipky a neznalosti jejího původce nepřekvapí, že mezi vojáky kolovaly různé povídačky: člověk prý může ochořet, když na něj spícího pod širákem padá s rosou původce nemoci. Podle jiných měla chřipka představovat následek nasazení bojových plynů (vzhledem k tomu, že některé plyny, například yperit, jsou mutagenní, může stát tato teorie aspoň částečně na reálných základech). Objevily se i spekulace ohledně rozkládajících se mrtvol v zákopech či nedostatku žen na frontě, čímž údajně dochází k hromadění patogenních látek.
Z fronty se chřipka rychle šířila mezi civilní obyvatelstvo Evropy a odtud v důsledku válkou podmíněných lodních transferů dále do celého světa. Na starém kontinentě byla v létě 1918, kdy končila první vlna, chřipka vnímána jako relativně mírná (díky poměrně nízké úmrtnosti), byť výrazně omezující běžné fungování společnosti (v londýnském obchodním domě Harrods například chybělo naráz 400 zaměstnanců, v Rakousku-Uhersku byl problém zajistit fungování úřadů apod.). Šlo ale jen o zlověstné ticho před bouří.
Hrůzy podzimu
Po jarní poměrně mírné vlně nabral chřipkový virus s podzimem novou sílu. Tentokrát už s ním byly spojeny miliony obětí a žádný kout na zeměkouli nezůstal ušetřen – virus se dostal na Sibiř či na Aljašku, stejně jako na odlehlé ostrovy v Pacifiku (na mikronéském ostrově Nauru zapříčinil úmrtí 36 % obyvatel ostrova). V polovině září onemocněl britský ministerský předseda David Lloyd George, na rozdíl od desetitisíců ostatních Britů, kteří chorobě podlehli v následující týdnech, ale přežil. Dne 20. září zemřel syn švédského krále, znovu onemocněl španělský panovník Alfons XIII.
V říjnu 1918 dosahovaly počty nemocných a zemřelých rekordních hodnot. Například v Německu se v tom měsíci nakazily dvě třetiny obyvatel a lidé byli víc pod tlakem chřipky než vojenských porážek. V Berlíně denně přibývalo 1 000–3 000 nových onemocnění. Stav se stal natolik kritickým, že do nemocnice v berlínském Westendu přijímali pouze pacienty s horečkou minimálně 41 °C. Vážně ochořel také kancléř Max von Baden, jenž nebyl schopen úřadovat. Jeho nejbližší rodina také onemocněla, nicméně podařilo se jim se uzdravit. Takové štěstí neměla rodina německého státního tajemníka Matthiase Erzbergera, pověřeného podpisem příměří v Compiegne – krátce před cestou se dozvěděl, že na chřipku zemřela jeho žena a syn.
S vlastním příborem do kavárny
V hroutícím se Rakousku-Uhersku panovala ještě komplikovanější situace a úřady nedokázaly přijmout koordinovaná opatření. Také Praha chřipku těžce pocítila. Nezřídka nemocní kolabovali na ulicích. Výrazně přetížení lékaři v nemocnicích ošetřili až 200 osob denně, a přesto se nedařilo zajistit péči všem potřebným. Vzhledem k neznámému původci choroby spoléhalo se pouze na symptomatickou léčbu, přičemž nejčastěji užívaným lékem se stal aspirin (kvůli nedostatku účinných léčiv se ale někteří lékaři uchylovali i k pouštění žilou, které mělo při otoku plic ulevit srdci). Velmi oblíbený preventivněléčebný prostředek představoval alkohol. V Anglii byla od prosince 1918 na předpis whisky, v Praze se dal koupit vermut proti chřipce v sudech (při minimálním odběru 60 l).
Velkou roli ve zvládání epidemie hrála prevence. Docházelo k plošné dezinfekci ulic, ke krátkodobému zavírání škol a zábavních podniků. Lékaři doporučovali zdravý životní styl stejně jako posilování plic hlubokým dýcháním na čerstvém vzduchu, důraz kladli na hygienu. Hostům restauračních zařízení se doporučovalo nosit si vlastní příbor a sklenici. Další opatření byla podobná jako v nedávné době při epidemii covidu – tedy omezení společenských kontaktů, pravidelné větrání, mytí rukou, opatrnost při zacházení s penězi apod. Někteří zaměstnavatelé vyžadovali, aby jejich zaměstnanci v rámci prevence pravidelně užívali chinin, důrazně doporučeny byly i výplachy úst a hrdla hypermanganem či lysoformem, což je přípravek na bázi formaldehydu.
Vlna za vlnou
Ochranné roušky z gázy se ve střední Evropě používaly jen výjimečně, naopak ve Francii a Španělsku byly u zdravotnického personálu široce rozšířené. V USA se jejich používání standardně vyžadovalo ve veřejném prostoru (bez roušky lidé například nesměli nastoupit do tramvaje), nenošení roušky se trestalo pokutami i vězením. Navzdory důsledně vymáhaným opatřením mrtvých stále přibývalo (situace se stávala kritickou kvůli nedostatku rakví i osob, které by mrtvé pohřbily), až před Vánoci se zdálo, že je epidemie u konce. Opět se ale jednalo jen o falešný dojem – hned se začátkem roku 1919 nastoupila třetí vlna pandemie, opět provázená vysokou úmrtností.
Druhou vlnu výrazně ovlivnily politické zvraty – lidé se scházeli na demonstracích, velkých akcích při příležitosti ukončení války. Všechna tato setkání provázel lokální nárůst výskytu chřipky a úmrtnosti na ni. Třetí vlna potom souvisela s návratem vojáků do vlasti, kteří zákeřnou nemoc přinesli do svých domovských obcí. Jako dozvuk, ale stále ničivý, následovala v roce 1920 na mnoha místech světa ještě velmi nakažlivá čtvrtá vlna. Mezi těmito hlavními vlnami se objevovaly izolované případy chřipky a na mnoha místech propukaly lokální epidemie.
Kdo s koho
Mohli bychom rozvíjet úvahy, zda by se bez války a jí podmíněných přesunů osob chřipkový virus tak úspěšně šířil světem, či nakolik španělská chřipka ovlivnila poslední fázi války. Stručně citujme ze vzpomínek německého generála Ericha Ludendorffa: „Naše armáda trpěla. Všude kolem dokola řádila chřipka, obzvlášť těžce byla postižena skupina vojsk Korunní princ Rupprecht. Byla to pro mne vážná věc, když jsem každé ráno od velitelů slyšel o velkých počtech výpadků kvůli chřipce i jejich nářky na slabost jednotek, pokud by teď Angličan přece jen zaútočil.“
Třetího října 1918 vedl Ludendorff jednání s říšským kancléřem Maxem von Badenem, kdy jako zdůvodnění krachu německých vojenských operací uváděl masové nasazení tanků nepřítelem, nedostatek brambor a také chřipku. Choroba postihla oba znepřátelené bloky stejnou měrou, nicméně vyčerpané Německo a v posledních záchvěvech své existence se zmítající Rakousko-Uhersko byly ztrátami v důsledku chřipky zasaženy více než státy Dohody s čerstvými americkými posilami.
Každopádně pokud bychom se pokusili porovnat Velkou válku a pandemii španělské chřipky stran jejich dopadů na lidské životy, nemoc jednoznačně vítězí. Zatímco ozbrojený konflikt si za čtyři roky připsal zhruba 15 milionů obětí, španělská chřipka zabila během necelých dvou let mezi 50 až 100 miliony lidí; ukázala se tedy jako výrazně smrtonosnější než tehdejší lidské zbraně.
