Bratrstvo neohrožených: Výcvik a klíčové operace amerických paragánů z Easy Company
Rota E z 2. praporu 506. výsadkového pěšího pluku 101. výsadkové divize se za druhé světové války stala jedním z nejznámějších útvarů US Army. Její popularitu podtrhl seriál Bratrstvo neohrožených, který realisticky popsal bojovou cestu elitních paragánů. Čím Easy Company vynikala nad ostatními jednotky „strýčka Sama“?
Vznik roty E se datuje do července 1942, kdy americká armáda začala chystat své svazky na předpokládanou invazi do Evropy. V rámci příprav se zrodil i 506. regiment – experimentální výsadkový pluk, jehož příslušníci měli seskakovat za nepřátelskými liniemi, aby narušili protivníkovu obranu a podpořili řadové pozemní jednotky.
Takový způsob nasazení hraničil se sebeobětováním, a proto Easy Company vznikla jako dobrovolnická jednotka: každý z jejích příslušníků se k parašutistickému výcviku přihlásil z vlastní vůle, neboť ho lákala příležitost zažít něco neobvyklého a stát se součástí elity.
Vzhledem k těmto okolnostem pocházeli členové roty z různého společenského prostředí. Navzdory rozdílnému původu se ale mladíci při náročném výcviku rychle sblížili a vytvořili si kamarádské vztahy, které jim pak v boji přišly velmi vhod.
Nenáviděný kapitán Sobel
Intenzivní dril se odehrával v georgijském táboře Toccoa na úpatí pohoří Blue Ridge. K jeho nejobávanějším aspektům patřily seskoky z výšek 1 200–1 500 m, někdy za úplné tmy, při nichž měli muži dopadnout v určené zóně s nepoškozenou výstrojí a výzbrojí. Další náročný prvek představoval nácvik bojových útoků, při nichž se vojáci po přistání okamžitě zapojovali do simulovaných bitev. Taková cvičení pomáhala prověřit schopnost týmové spolupráce i samostatného myšlení ve vypjatých situacích. Budoucí paragáni se také museli umět pohybovat v neznámém terénu a nalézt cestu k cíli, aniž by na sebe připoutali nepřátelskou pozornost.
Prvním velitelem Easy Company byl kapitán Herbert Sobel, jenž si za osobní cíl vytyčil udělat z jednotky nejlepší rotu US Army. Podřídil tomu vše a sdíral z podřízených kůži takovým způsobem, že se brzo stal nejnenáviděnější osobou v celém širokém okolí. Kromě extrémně přísné disciplíny se zaměřil na fyzickou kondici a ve výcvikovém plánu hrála důležitou roli hora Currahee, na jejíž vrchol vedla strmá a klikatá stezka. Název vyvýšeniny v indiánském jazyce znamená „stojí sám“, což vystihuje nejen samotnou horu, ale i osud vojáků, kteří na ní trénovali.
Na kopec a zpátky
Pro příslušníky Easy Company představovala Currahee symbol síly a odhodlání. Při běhu charakterizovaném slovy „tři míle nahoru, tři míle dolů“ museli vojáci snášet intenzivní fyzickou bolest. Vyvýšeninu zdolávali pravidelně třikrát nebo čtyřikrát týdně a zanedlouho dokázali urazit deset kilometrů za 50 minut, kromě toho absolvovali náročné překážkové tratě a cvičili kliky, shyby a sedy lehy. Sobel jim „ordinoval“ též noční pochody s plnou polní – první měřil 18 km a každý následující byl vždy přinejmenším o kilometr delší. Tyto marše absolvovali bez přestávky a vody – na konci kapitán vždy kontroloval, zda mají polní láhve stále plné.
Muži si „odpočinuli“ pouze v posluchárnách, kde se učili používat mapu s kompasem a osvojovali si taktiku, šifry, signalizaci, polní telefony a demoliční techniky. Když poprvé vyfasovali pušky, dostali poučení, aby se zbraní zacházeli jako se ženou. Měla patřit jen jim a stát se jejich důvěrnou společnicí. Nakonec každý uměl pušku rozebrat a složit i se zavázanýma očima.
Do boje bez Sobela
Ti, kteří výcvikem prošli úspěšně, to dokázali jen díky osobnímu odhodlání a touze patřit mezi nejlepší. Po absolvování tvrdého drilu obdrželi novopečení parašutisté stříbrná křídla, která nosili připnutá na levé náprsní kapse blůzy, dále označení pluku umístěné na levém rameni a na čepici typu lodička. Současně získali právo nosit výsadkářské kanady a „po paragánsku“ si do nich zastrkávat kalhoty, na což byli obzvláště hrdí.
Nutno dodat, že Sobel se posléze ukázal jako neschopný velet v boji a jeho nadřízení jej přeřadili do výcvikové školy. Veteráni roty E se ale i po desítkách let, navzdory veškeré nenávisti k němu, shodovali, že právě on z nich zformoval vysoce kvalifikovanou a disciplinovanou bojovou sílu.
Po dokončení výcviku na jaře 1944 mohli příslušníci Easy Company začít plnit své poslání: patřit mezi první americké vojáky, kteří během operace Overlord stanou na evropském kontinentě. V noci 5. června 1944 nastoupili parašutisté do transportních letounů Douglas C-47 Skytrain na základně Upottery v Devonu ve východní Anglii. Na jejich palubách překonali La Manche a seskočili za nepřátelské linie v Normandii, aby následujícího rána podpořili pěchotu vyloďující se na plážích.
Útok jako z učebnice
Během příletu k pobřeží se však douglasy dostaly do protiletadlové palby, formace se roztrhala a nastal zmatek. Někteří nezkušení piloti dali výsadkářům předčasně povel k seskoku, takže jen mizivý počet příslušníků roty E dopadl v naplánovaných zónách. Jednotku navíc hned v úvodu jejího křtu ohněm postihla těžká rána – stroj s velitelem Easy Company nadporučíkem Thomasem Meehanem po zásahu havaroval a nikdo na palubě nepřežil.
Během noci se skupinky výsadkářů snažily zjistit, kde se vlastně nacházejí. Paragáni se postupně spojovali do větších houfů, přepadali německé hlídky a postupovali směrem ke shromaždištím. Ještě před rozedněním tak splnili část svých úkolů a zrána převzal velení roty nadporučík Richard Winters, který se stal také její nejznámější postavou. Po přeskupení se Winters nedaleko obce Le Grand Chemin postavil do čela dvanáctičlenného oddílu, který dostal velmi mlhavý rozkaz: „Podél živého plotu střílejí na vyloďující se kluky, běž tam a vyřeš to.“
Nadporučík zjistil, že pláž Utah – na niž právě vyskakovali z člunů příslušníci 4. divize – ostřeluje baterie čtyř 105mm kanonů chráněná 60 vojáky. Rozhodl se na nic nečekat a naplánoval bleskový útok, při němž se systematicky postupujícím výsadkářům podařilo zmocnit děl a zlikvidovat je vhozením granátů či náloží do hlavně. Tato akce u statku Brécourt vstoupila do historie a dodnes se na Vojenské akademii Spojených států ve West Pointu vyučuje coby učebnicová ukázka přepadu opevněné pozice.
Proti elitě
Jen o několik dní později se Easy Company zapojila do prudkých bojů o město Carentan u paty poloostrova Cotentin. Spojenci potřebovali sídlo i okolní terén dobýt, aby mohli propojit předmostí pláží Utah a Omaha a vytvořit souvislou obrannou linii. Ze VII. sboru operovala nejblíže 101. výsadková divize, a tak černý Petr připadl právě paragánům.
Náhoda tomu chtěla, že i německou defenzivu zajišťovali parašutisté – konkrétně dva prapory 6. paradesantního pluku 2. výsadkové divize pod velením podplukovníka Friedricha von der Heydteho. Ráno 8. června Američané udeřili na Carentan, obrana se rychle zhroutila a padákoví myslivci ustoupili na jih. Místo útěku se však přeskupili a následovalo několik dnů tuhých střetů.
Kritický moment nastal 13. června, kdy von der Heydte obdržel posily v podobě 17. divize pancéřových granátníků SS. Zformoval své muže k protiútoku na boky americké sestavy, načež roty D a F z 506. pluku pod tlakem ustoupily a čelo německé ofenzivy se v poledne přiblížilo ke Carentanu. Jen rotě E se na pravém křídle podařilo udržet pozice a po posílení 2. praporem 502. pluku zpomalila nepřítele do doby, než přijely shermany a protivníka zahnaly.
Winters o bitvě po letech prohlásil: „Během války se 2. prapor podílel na mnoha bitvách, ale nejtvrdším bojem byl bezpochyby německý protiútok 13. června. Pluk byl nepřítelem odražen a téměř poražen. […] Tento den znamenal pro rotu E nejtěžší zkoušku.“
Zase v obklíčení
V září 1944 zahájili Spojenci operaci Market Garden – ambiciózní vzdušný výsadek s cílem dobýt klíčové mosty přes Rýn v Nizozemsku. Generálové doufali, že odvážná akce umožní angloamerickým vojskům obejít linie Wehrmachtu a rychleji postoupit do nitra Říše. Rotě E připadl úkol podporovat britské síly v okolí Eindhovenu a bránit silnice i mosty, jež by královským obrněncům dovolily postoupit do Arnhemu.
Wintersovi muži seskočili severozápadně od Sonu a probili se do Eindhovenu, aby začátkem října stanuli v oblasti severně od Nijmegenu. Operace Market Garden už v této době krachovala, nicméně Easy Company se v její poslední fázi podařil husarský kousek: spolu s jednou četou z roty F a podporou Královského dělostřelectva (Royal Artillery) rozprášila 5. října 1944 dvě elitní kompanie Waffen-SS.
Když německé ozbrojené síly zahájily v polovině prosince 1944 ofenzivu v Ardenách, nacházela se 101. výsadková divize ve Francii. K zalepení děr v řídké obraně potřebovali Spojenci každý bojeschopný útvar a rota E nepředstavovala výjimku. Rozkaz ji zavedl na strategicky významnou pozici u města Bastogne, kam se parašutisté tentokrát museli přepravit na korbách nákladních aut. Vše nasvědčovalo tomu, že se brzo dostanou do obklíčení. Když na to jeden z pěšáků přijíždějícího Winterse upozornil, velitel roty jen odvětil: „My jsme výsadkáři. Obklíčení je náš denní chleba.“
Následující týdny prověřily morálku paragánů až na dřeň, neboť drželi linii v zasněžených lesích a neustále se stávali terčem dělostřeleckého bombardování – bez zimního oblečení a s omezenými příděly proviantu i munice. Ztráty a únava narůstaly, ovšem výsadkáři vytrvali až do doby, než se Abramsovým tankům ze 4. obrněné divize podařilo německé linie kolem Bastogne prolomit a znovu otevřít zásobovací trasy.
Po vystřídání se parašutisté z 2. praporu zapojili 9. ledna 1945 do útoku proti vesnici Foy v Belgii. V té době už Winters působil na pozici zastupujícího velitele batalionu a v čele roty stál poručík Norman Dike. Ten však při zteči zpanikařil a zhroutil se, navíc utrpěl zranění, takže jej Winters přímo během útoku nahradil nadporučíkem Ronaldem Speirsem z roty I.
Peklem i rájem
Nový velitel musel co nejrychleji zrušit předchozí Dikova nařízení, avšak neměl k dispozici vysílačku. Popadl samopal, sám proběhl vesnicí skrz německé linie, našel vojáky roty I a předal jim nový rozkaz. Následně se vrátil zpátky stejnou cestou, přičemž jeden z jeho spolubojovníků, Carwood Lipton později prohlásil: „Němci byli tak šokováni, když viděli amerického vojáka běžet skrz své pozice, že na něj úplně zapomněli střílet!“ Speirse následně přeřadili k Easy Company a zůstal jejím velitelem až do konce války.
Přestože bojové operace pokračovaly i po bitvě v Ardenách, rota E měla to nejhorší za sebou. Začátkem března nadřízení přesunuli 2. prapor do Haguenau v Alsasku a v samém závěru konfliktu získala jednotka privilegium obsadit Berchtesgaden, kde se nacházela horská chata Adolfa Hitlera známá jako Orlí hnízdo. Výsadkáři führerovo sídlo dobyli bez jediného výstřelu a mezi alpskými štíty je zastihl i 8. květen 1945, který oslavili proudem alkoholu z prémiových láhví „zabavených“ z diktátorovy osobní sbírky. Mezi příslušníky roty se začalo hovořit o tom, že se 101. výsadková divize brzo přesune na pacifické bojiště, aby se zapojila do invaze na japonské ostrovy.
Tento scénář se nakonec nenaplnil, a když v Tichomoří 2. září 1945 konečně zavládl mír, příslušníci Easy Company se začali věnovat okupační službě v Rakousku. O intenzitě nasazení elitních parašutistů svědčí jejich vysoké ztráty. Při odjezdu z tábora Toccoa tvořilo původní rotu E přesně 140 mužů, přičemž celkem v ní do konce války sloužilo 366 vojáků. Osmačtyřicet položilo na bojišti život a přes 100 jich bylo zraněno, z toho mnozí opakovaně.
Odkaz do života
Přeživší členové Easy Company si podle vlastních slov zpravidla uvědomovali, že krvavé válce obětovali nejlepší roky svého života. Jen málo z nich získalo před nástupem do armády zevrubnější vzdělání, a proto z ozbrojených sil odcházeli s odhodláním dohnat veškerý ztracený čas. Mnozí využili doplněk ústavy, jenž zajišťoval veteránům studijní stipendium. Po absolvování škol se obvykle co nejrychleji oženili, měli děti a začali si budovat vlastní život.
Statistiky dokládají, že někdejší členové „bratrstva neohrožených“ byli pozoruhodně úspěšní – zčásti právě díky disciplíně a cílevědomosti, které si z roty E odnesli. Z dětí ekonomické krize se přerodili v bojovníky největšího konfliktu dějin a následně také v tvůrce a účastníky poválečné konjunktury.
Legendární jednotka zanikla krátce po porážce Osy – stejně jako celý 506. pluk čekalo Easy Company v listopadu 1945 rozpuštění. Její někdejší příslušníci se však ještě dlouhé roky setkávali – byť se někteří uzavřeli do sebe a odmítali kontakt s lidmi, kteří jim připomínali kruté prožitky. Historie „bratrstva neohrožených“ se definitivně uzavřela v prosinci 2021, kdy v 99 letech zemřel jeho poslední člen – plukovník Edward Shames.
