Avtomat Fjodorova: Nadčasová zbraň, která přežila dvě války

Mnohé výklady o historii útočných pušek začínají u německého sturmgewehru, ale některé se vracejí až do první světové války a upozorňují na zvláštní zbraň, jež se dnes obvykle označuje jako „avtomat Fjodorova“, tedy Fjodorovova automatická puška. Někdy se tak uvádí, že šlo o určitý pravzor útočných pušek, a dokonce se dá narazit i na tvrzení, že to byla v podstatě první útočná puška jako taková. To je sice dosti přehnané, nesporně se ale jednalo o nadčasovou konstrukci, což dokládá i její – byť omezené – použití během druhé světové války.

Zbraň na japonský náboj

Autorem revoluční konstrukce byl dělostřelecký důstojník Vladimir Fjodorov (1874–1966), jenž chtěl carské armádě nabídnout zbraň s lepšími parametry, než jaké měla opakovačka systému Mosin. Proto typ jeho samonabíjecí pušky prošel zkouškami už v roce 1906, ale první kontrakt na sériovou výrobu přišel až za pět let. Zpočátku se používal okrajový náboj 7,62×54 mm, ten se ale Fjodorovovi jevil jako příliš výkonný, takže záhy vytvořil i nové střelivo kalibru 6,5 mm. 

V roce 1913 předložil carské armádě zdokonalenou zbraň této ráže, jež nově nabízela také schopnost střelby dávkami. V roce 1916 zkonstruoval novou verzi, u které se na místě původní schránky objevil výměnný zásobník na 25 nábojů. Fjodorov tvrdil, že jeho konstrukce spojuje rozměry pušky a palebnou sílu bezmála na úrovni lehkého kulometu, což vojáky pochopitelně zaujalo. Odmítli však zařazení zcela nového typu náboje, takže požádali Fjodorova, aby pušku přepracoval pro již užívaný náboj 6,5×50 mm, který původně vznikl pro japonské opakovačky systému Arisaka. Jeho parametry se už dost blížily moderním nábojům střední výkonnosti, jež se standardně používají v útočných puškách, což vede některé autory k tvrzení, že Fjodorovův „avtomat“ byl první zbraní této kategorie.

Ještě přišly vhod

Mechanismus užíval pohon krátkým zákluzem hlavně a závěr byl zamykán pomocí dvojice postranních závor. Carská armáda pušku oficiálně zařadila do služby a objednala 25 000 kusů, reálně ovšem vznikl jen zlomek tohoto počtu a uplatnění na frontách první světové války bylo minimální. „Avtomat Fjodorova“ si ale záhy oblíbily některé jednotky rodící se Rudé armády, která podpořila pokračování výroby, jež se zastavila až v roce 1925 po dodání asi 3 200 kusů. Pušku užívaly vybrané elitní sovětské útvary a uvažovalo se o možnosti, že by se mohla stát standardní zbraní Rudé armády, jenže potom přišel rozkaz vyřadit všechny typy komorované na zahraniční náboje, a tudíž „avtomaty“ do roku 1928 opustily výzbroj. 

Zůstaly však ležet ve skladech, což přišlo vhod za zimní války proti Finsku (1939–1940). Rudá armáda sice měla nové samočinné pušky systémů Simonov a Tokarev, ale jenom v malém počtu, tudíž některé jednotky (například průzkumné) začaly znovu dostávat Fjodorovovy zbraně. Informace o jejich použití jsou hodně skromné, ale je známo, že určitý počet ukořistili Finové a že se několik exemplářů uplatnilo dokonce ještě v zoufalých obranných bojích proti Německu. Dnes jde o cenné sběratelské kousky, kterých se v dobrém stavu dochovalo jen malé množství.

Image

Čtěte také

Vývoj útočné pušky AK-47 (1): Kalašnikov jako vylepšený německý sturmgewehr?