Expanze regenta Miklóse Horthyho: Maďarská armáda za druhé světové války
Budapešť měla před vypuknutím druhé světové války celou řadu územních nároků vůči svým sousedům, zároveň však nedisponovala dostatečnou vojenskou silou na jejich prosazení. Přesto se jí nakonec podařilo různými cestami většinu svých cílů naplnit.
Maďarsko jako jeden z poražených států první světové války bylo vázáno Trianonskou smlouvou, která omezovala jeho ozbrojené síly na 35 000 vojáků a přísně regulovala výzbroj. Změna nastala až ve druhé polovině 30. let, kdy v měnící se politické situaci v Evropě začali Maďaři chápat, že stanovená omezení nebude nikdo vynucovat. V roce 1938 se proto rozběhla rozsáhlá modernizace a rozšiřování maďarských ozbrojených složek v rámci programu Győr, jenž však přes své ambiciózní cíle nikdy nebyl zcela naplněn.
Invaze na Podkarpatskou Rus
Po mnichovské dohodě, která přinutila Československo postoupit část svého území nacistickému Německu, začalo své nároky prosazovat také Polsko a Maďarsko. Druhý zmíněný stát pak pro dosažení svých záměrů zahájil vysílání polovojenských jednotek na jižní Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde tyto útvary útočily na československé ozbrojené složky, a výsledné střety Budapešť následně prezentovala jako důkaz údajného útlaku maďarské menšiny. Výsledkem tlaku na oslabené Československo se stalo podepsání vídeňské arbitráže v listopadu 1938, která přiřkla Maďarsku rozsáhlé oblasti jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Režim v čele s regentem admirálem Miklósem Horthym však usiloval i o další území. Jeho tlak vyvrcholil 14. března 1939, kdy maďarská armáda zahájila útok na Podkarpatskou Rus, kde však narazila na odpor československých jednotek. Ty sice zpočátku postup Maďarů zadržely, ale vzhledem k vývoji událostí v českých zemích, které obsadili Němci, byly do 21. března 1939 nuceny Podkarpatskou Rus opustit. Celé území tak padlo pod maďarskou kontrolu.
Další nepřátelé
Krátce poté Budapešť zahájila konflikt s osamostatněným Slovenskem. V takzvané malé válce se pokoušela získat další teritorium, což se nakonec v omezené míře podařilo, ale střetnutí brzy skončilo, neboť Němci tlačili na uzavření míru. Postupným sbližováním s třetí říší získalo Maďarsko možnost rozšířit své území a zvrátit důsledky Trianonské smlouvy. Dalším cílem se stalo Rumunsko, avšak v tomto případě se jednalo především o diplomatický boj o Sedmihradsko. Pod nátlakem Berlína a Říma byla v roce 1940 v rámci druhé vídeňské arbitráže Rumunsku odňata necelá polovina Sedmihradska ve prospěch Maďarska.
Významným milníkem se stalo září 1940, kdy byl podepsán pakt tří mezi Německem, Itálií a Japonskem, ke kterému se brzy připojili jejich spojenci včetně Maďarska. Následná fáze expanze přišla v dubnu 1941, když Německo napadlo Jugoslávii. I přesto, že existovala jugoslávsko-maďarská smlouva o „věčném přátelství“, se Budapešť zapojila do invaze a po pádu Jugoslávie zabrala další území.
Brána ke zkáze
Od roku 1938 probíhala již zmíněná modernizace a přezbrojování maďarské armády, nicméně tyto snahy narážely na řadu problémů, zejména nedostatek moderní techniky. Až do konce války se tak horthyovští vojáci museli spokojit s podstatně slabším vybavením, než jakým disponovali Němci nebo jejich protivník Sovětský svaz, s nímž se dostali do křížku po zahájení operace Barbarossa.
Jelikož se totiž Horthy obával, že neúčast na invazi by mohla vést k revizi vídeňských arbitráží, připojilo se také Maďarsko k válce se SSSR. Jako záminka posloužilo bombardování Košic neoznačenými letadly 26. června 1941, po němž Budapešť vyhlásila válečný stav a vyslala na frontu Rychlý sbor Karpatské armádní skupiny. Tím začala nová kapitola zapojení Horthyho ozbrojených sil do druhé světové války, která skončila až jejich kapitulací v květnu 1945.
