Katastrofa v přístavu Seeadler: Jaké byly příčiny a následky ničivé exploze americké nákladní lodi Mount Hood?

Dne 28. září 1943 založili dělníci loděnice North Carolina Shipbuilding Co. kýl nákladní lodě Marco Polo, a sice na základě objednávky od americké Námořní komise. Už 10. listopadu došlo k přejmenování plavidla na Mount Hood podle velké sopky v americkém státě Oregon a na konci téhož měsíce proběhlo i spuštění na vodu.

V lednu 1944 si dokončenou jednotku převzalo americké námořnictvo a záhy ji u společnosti Norfolk Shipbuilding & Dry Dock Co. nechalo přestavět na muniční loď, která oficiálně vstoupila do služby k 1. červenci 1944. Velení nad ní převzal fregatní kapitán Harold Turner.

Na svou první misi vyplula Mount Hood naložená 5 000 tunami munice a výbušnin 21. srpna 1944 coby součást úkolové skupiny 29.6. Od ní se však po čase odpojila, přičemž její cílová destinace ležela v přístavu Seeadler na Manusu, který je součástí Admiralitních ostrovů. Mount Hood dorazila bezpečně na místo určení 22. září 1944, zakotvila a krátce poté zahájila vydávání munice a výbušnin posádkám lodí připravujících se na filipínskou ofenzivu. Kromě toho ale měla na palubu přebírat také nepoužitý arzenál z plavidel, která mířila z bojové zóny do domovských přístavů.

Osmnáct šťastlivců

Kolem půl deváté ráno 10. listopadu 1944 opustil palubu Mount Hood komunikační důstojník poručík Lester Wallace, jenž měl společně se 17 dalšími muži vyřídit různé povinnosti na pevnině – mimo jiné měli vyzvednout poštu, dva námořníci mířili k zubaři a další dva do místní vojenské věznice, neboť je čekal polní soud.

Jen krátce poté, co malý motorový člun přirazil k molu seeadlerského přístavu, si jeden z mužů všiml kouře, který se objevil nad jejich mateřskou lodí. Vzápětí všechny srazila k zemi tlaková vlna a o několik vteřin později se ozvala ohlušující rána. Když se pak Wallace a další námořníci znovu podívali na moře, mohli pozorovat sekundární výbuchy, jež trhaly jejich loď na kusy, a obrovský oblak dýmu, který záhy vystoupal až do výšky dvou kilometrů. Všem bylo jasné, že se právě stali svědky katastrofy.

Toho rána se na palubě Mount Hood stále nacházelo značné množství munice: 45kg a 113kg bomby, granáty ráže 130, 150, 200 a 360 mm, prachové slože, hlubinné nálože a mnoho dalšího inventáře o celkové hmotnosti přibližně 3 800 tun. Loď kotvila zhruba uprostřed přístavu, asi čtyři kilometry od pevniny, obklopena velkým počtem dalších plavidel. Několik menších člunů u ní právě provádělo nakládání či vykládání munice, zhruba o 300 metrů dál kotvila opravárenská loď Mindanao a ve vzdálenosti asi 1 000 metrů se nacházelo další servisní plavidlo Argonne.

Není koho zachraňovat

Když se poručík Wallace vzpamatoval z prvotního šoku, vydal svým mužům ihned příkaz k návratu do motorového člunu. Když ale po čtvrthodině dorazili na místo, kde měla kotvit Mount Hood, nenašli ani loď, ani své kamarády. „Okolo nebylo prostě vůbec nic, kromě trosek,“ napsal později Wallace. Velká muniční loď a její posádka jako by se vypařily.

Wallace proto zamířil se svým člunem k těžce poškozené Mindanao. V plášti trupu i nástavby se nacházely desítky větších či menších děr, které tam prorazily fragmenty a střepiny z Mount Hoodu. Wallace se později dozvěděl, že všech 26 mužů, kteří se v době výbuchu nacházeli přímo na otevřené palubě opravárenské lodi, okamžitě zemřelo. Mezi nimi byl i jeden člen posádky Mount Hoodu, jenž na Mindanau zrovna pracoval – právě on se stal jedinou obětí z muniční lodě, kterou se podařilo bezpečně identifikovat. Celkem na palubě Mindanaa zahynulo 82 námořníků. 

Poté, co Wallace pochopil, že na těžce poškozeném opravárenském plavidle nebude se svými muži nijak platný, vrátil se zpět do přístavu a vyčkával dalších rozkazů. Brzy mu nadřízení sdělili, že se nemá nikam vzdalovat a že bude předvolán jako svědek k nadcházejícímu vyšetřování. V té době ještě Wallace nevěděl, že je jediným přeživším důstojníkem z Mount Hoodu.

Přes 400 mrtvých

Mezitím začali Američané sčítat škody, které rozhodně neměly být malé. Kromě Mount Hood, z níž nezbylo nic, stejně jako z několika vyloďovacích člunů, jež v době výbuchu nakládaly či vykládaly munici a těžce poškozené Mindanao, utrpělo větší či menší šrámy každé plavidlo v okruhu zhruba dvou kilometrů od epicentra výbuchu.

Patřily mezi ně například eskortní letadlové nosiče Petrof Bay a Saginaw Bay, torpédoborec Young, eskortní torpédoborce Kyne, Lyman, Walter C. Wann a Oberrender, 16 minolovek, dále pak řada nákladních, pomocných či opravárenských lodí. Navíc šlo ke dnu nebo utrpělo vážné škody také mnoho menších člunů. Opravy poškozených plavidel si vyžádaly přibližně 100 000 člověkohodin, z čehož téměř polovina připadla na Mindanao. Ta byla k další službě připravena až 21. prosince.

O síle výbuchu svědčí mimo jiné i fakt, že když se na místo dostali potápěči a v rámci vyšetřování pátrali po troskách Mount Hoodu, nenašli na dně nic, co by se dalo nazvat vrakem. Objevili pouze několik roztroušených kusů trupu, z nichž žádný svou velikostí nepřesahoval 3×5 metrů.

Co je naopak u písčitého dna zhruba 12 metrů pod hladinou šokovalo, byl příkop o rozměrech 15×90 metrů, který tam exploze vyhloubila. Bolestné bylo také sčítání obětí na životech: celkem během katastrofy zemřelo 432 mužů, dalších 371 pak utrpělo různě těžká zranění. 

Co na to svědkové?

Brzy se rozběhlo vyšetřování, které vedla speciálně ustavená komise. Ta rychle zjistila, že přístav měl pro muniční lodě vyhrazená kotviště v západní části, ale přístavní kapitán zodpovědný za rozdělování míst jednotlivým lodím je v případě Mount Hoodu nevyužil a místo toho plavidlo umístil zhruba doprostřed svěřeného prostoru. Byla tam totiž klidná voda a tato pozice navíc usnadňovala práci malým vyloďovacím člunům, které s municí neustále „pendlovaly“ tam a zpět.

Před komisí vypovídal také poručík Wallace, který se mimo jiné vyjádřil o stavu nákladu na Mount Hoodu: „V době exploze se na palubě nacházela také částečně poškozená munice. Některé kusy byly zrezivělé a pamatuji si, že jsem sám viděl pyrotechniku s datem výroby dokonce v roce 1915.“

Mezi výpověďmi svědků se nicméně objevily i některé nepříliš důvěryhodné. Edward Ponichtera pracující na pláži poblíž Mount Hoodu například tvrdil, že viděl japonský dvoumotorový bombardér, který na muniční loď shodil dvě pumy, přičemž oběma docílil přímého zásahu. Námořník Carl Hughes, jenž sloužil na palubě nákladní lodě William H. McGuffey, zase tvrdil, že spatřil japonskou trpasličí ponorku, jak na Mount Hood vypálila dvě torpéda. 

Přesná příčina neznámá

Komise se zabývala i poměry, které na lodi panovaly, a dospěla k závěru, že posádce chyběly odborné zkušenosti v manipulaci s výbušninami, a co hůř, nedostávalo se jí ani důsledného velení ze strany 22 důstojníků. To vedlo k citelnému zhoršení disciplíny a v konečném důsledku i k hrubému a neopatrnému zacházení s municí.

V polovině prosince 1944 vyšetřovací komise zveřejnila své závěry. Mimo jiné uvedla, že byly porušovány předpisy ohledně uložení munice, posádka nebyla dostatečně instruovaná o bezpečnostních opatřeních, důstojníci nevynucovali zákaz kouření a na palubu se dostala i poškozená munice, která měla být podle platných nařízení zlikvidována svržením do hlubokého moře. Komise tak jednoznačně dospěla k závěru, že výbuch nezpůsobila žádná vnější síla, a pokud by fregatní kapitán Turner nebo jeho zástupci incident přežili, byli by za něj zřejmě hnáni k odpovědnosti. Zároveň však vyšetřovatelé museli přiznat, že přesnou příčinu exploze již nelze zjistit.

Poručík Wallace se po skončení vyšetřování vrátil domů k rodině a další operační turnus strávil v komunikačním centru letadlové lodě. Na pacifickém válčišti zůstal ještě 10 měsíců a dočkal se povýšení na fregatního kapitána. Koncem roku 1945 jej pak námořnictvo s poctami propustilo. Zemřel v roce 2012 ve věku 97 let. Nezapomnělo se ani na Mount Hood. Stejné jméno totiž v roce 1968 obdržela další muniční loď, a sice plavidlo třídy Kilauea. To úspěšně sloužilo během války ve Vietnamu i v rámci války v Zálivu. Vyřazeno bylo v roce 1999 a o čtyři léta později jej námořnictvo prodalo k sešrotování.