Nepoddajný maršál na frontách první světové války: Józef Piłsudski ve službách centrálních mocností za nezávislé Polsko

Osud Józefa Piłsudského byl do značné míry dán poměry, ve kterých vyrůstal. Pocházel totiž z polské šlechtické rodiny, která měla silné vlastenecké kořeny a nenáviděla ruskou nadvládu.

Narodil se 5. prosince 1867 na statku Zułów (nyní Zalavas v Litvě) v oblasti, která po třetím dělení Polska roku 1795 připadla Rusku. Jeho otec Józef Wincenty Piłsudski se roku 1863 zúčastnil povstání proti ruskému impériu, které bylo tvrdě potlačeno. Poté se ruština stala pro Poláky nuceným úředním jazykem, což jen zvyšovalo jejich nenávist.

Józefova matka Marie pocházející z bohaté šlechtické rodiny kladla všem svým šesti synům a čtyřem dcerám na srdce, aby nezapomněli, že jsou Poláci, a seznamovala je se zakázanou vlasteneckou literaturou. Mladý Józef tak od útlého věku nenáviděl ruské carství i pravoslavnou církev, jejíž bohoslužby byl nucen navštěvovat.

Mladý revolucionář

Vzhledem k tomu, že Józefova matka vlastnila panství o rozloze přes 12 000 hektarů, žila rodina v blahobytu a děti měly soukromé učitele. Poté však přišel otřes. Otec špatně investoval svěřené jmění a požár rodinného sídla dovršil katastrofu. Následovalo stěhování do Vilna (dnes Vilnius), kde se Piłsudští museli uskromnit.

Józef navštěvoval gymnázium a poprvé se setkal s pokusy o rusifikaci polských studentů ze strany profesorského sboru. Už tehdy se projevila jeho tvrdošíjná povaha, protože společně se svým o rok starším bratrem Bronisławem a dalšími spolužáky založili vzdělávací kroužek nazvaný Pouto. Sháněli hlavně těžko dostupné knihy v polštině a šířili je pak dál. 

Po maturitě roku 1885 zahájil Józef studium medicíny v Charkově a zapojil se zde do ilegální činnosti polských studentů usilujících o nezávislost Polska. V březnu 1886 jej poprvé zatkla carská policie za účast na studentské demonstraci. Mezi jeho známé tehdy patřili členové organizace Teroristická frakce Svobody lidu, kteří připravovali atentát na cara Alexandra III.

Józef o jejich plánech nic nevěděl, zato Bronisław se do těchto aktivit zapojil a společně s Alexandrem Uljanovem (Leninův starší bratr) byl původně odsouzen k smrti. Rozsudek ale v jeho případě zmírnili na 15 let nucených prací. Józefa zatkli 22. března 1887 a skončil ve vazbě v Petrohradě. Měl při procesu vystupovat jen v roli svědka, ale nakonec také on dostal trest pěti let vyhnanství na Sibiři.  Do Vilna se pak vrátil počátkem července 1892.

S vidinou šibenice

Dosavadní zážitky v něm probudily ještě větší nenávist k carskému režimu. Vstoupil do ilegální Polské socialistické strany (PPS) a stále víc se přikláněl k radikálnímu nacionalismu. V roce 1894 se stal redaktorem nepovolených levicových novin Rabotnik (Dělník). Postupně se zařadil mezi vedoucí osobností PPS a mezi jeho sympatizanty se objevila také Maria Juszkiewiczowa. Piłsudski se s touto dámou 15. července 1899 oženil a ve svém bytě ve Vilně a později v Lodži provozovali tajnou tiskárnu Dělníka. 

Carská policie však tehdy již známého revolucionáře sledovala a v únoru 1900 byl Piłsudski znovu zatčen a uvězněn, tentokrát ve Varšavě. Hrozil mu trest smrti, neboť ho mimo jiné obvinili z podílu na vraždách dvou policejních informátorů. Proto se rozhodl vyřešit situaci originálním způsobem. Začal předstírat duševní chorobu, takže jej převezli do nemocnice v Petrohradě. Odtud se mu pak s pomocí lékaře polského původu podařilo v květnu 1901 utéct.

První ruská revoluce

Jelikož další pobyt v Rusku už pro politického uprchlíka nepřipadal v úvahu, přesunul se Piłsudski do Haliče, která tehdy tvořila součást Rakouska-Uherska. Snů o polské nezávislosti se nevzdával. Další naděje přišla v únoru 1904 s vypuknutím rusko-japonské války.

Piłsudski odjel do Tokia, kde se pokoušel přesvědčit místní politiky, aby pomohli vyvolat povstání Poláků proti Rusům. To by mohlo podpořit japonské válečné snažení. Jenže se nesetkal s příliš velkým pochopením a jeho politický konkurent Roman Dmowski Japonce naopak ujišťoval, že případné povstání by nemělo naději na úspěch. 

Piłsudski tak dostal jen nějaké zbraně pro diverzní akce PPS v ruském zázemí. Poláci pak začali pořádat demonstrace a 13. listopadu 1904 došlo k prvnímu ozbrojenému střetu mezi bojůvkami PPS a ruskou armádou a policií. Organizovány také byly různé atentáty na představitele státní moci a ozbrojené přepady vlaků převážejících peníze. V Rusku následně vypukla revoluce a Poláci se snažili využít oslabení svého nepřítele.

Asi 400 000 dělníků se zapojilo do generální stávky, ale Rusům se nakonec podařilo ji potlačit. Navíc došlo k rozkolu mezi Piłsudského příznivci a polskými národními demokraty pod Dmowského vedením. Ruským ozbrojeným silám se sice podařilo revoluci potlačit, ale car Mikuláš II. slíbil určité ústupky včetně založení parlamentu. Piłsudski chtěl první volby bojkotovat, protože nadále usiloval o získání nezávislosti prostřednictvím revoluce. Část PPS však byla jiného názoru a ve straně došlo k rozkolu. Piłsudski se postavil do čela revoluční frakce a pokračoval v ozbrojeném boji.

Za světové války

Vývoj v Ruské říši bedlivě sledovali také rakousko-uherští politikové a generálové. S jejich tichou podporou Piłsudski v Krakově (tehdy součást Rakousko-Uherska) vytvořil výcvikové středisko pro diverzní oddíly v počtu asi 800 mužů. Ti pak v malých skupinkách operovali na území ruského Polska a zabili přes 300 carských úředníků a policistů. V noci z 26. na 27. září 1908 například Poláci přepadli poštovní vlak na trati z Varšavy do Petrohradu a ukořistěných 200 000 rublů využili na financování své činnosti. 

Piłsudski následně přejmenoval své bojůvky na Svaz aktivního odporu (Związek Walki Czynnej – ZWC) a zůstal významnou osobností odboje až do vypuknutí první světové války. Tento konflikt pro něj představoval příležitost, jak konečně získat pro Poláky samostatnost. Zpravodajsky působil ve prospěch ústředních mocností, protože v nich viděl jedinou možnost, jak vybudovat nezávislé Polsko.

Pod rakouskou patronací založil Polské legie a bojoval s nimi proti Rusům, za což jej císař František Josef I. vyznamenal Řádem železné koruny. Zároveň Piłsudski tajně informoval vlády Británie a Francie, že proti nim nikdy bojovat nebude a jeho úsilí je zaměřeno výhradně proti Rusku. 

Poláci pod Piłsudského vedením bojovali na straně ústředních mocností až do roku 1917. Němci a Rakušané si je chtěli naklonit, takže vydali 5. listopadu 1916 prohlášení o vzniku nezávislého polského státu v oblastech patřících donedávna ruskému impériu a nyní okupovaných armádami ústředních mocností. Teoreticky mohl do bojů zasáhnout milion Poláků, což donutilo k akci také Dohodu. Britové a Francouzi se snažili vyvíjet nátlak na carskou vládu, aby Polákům ustoupila aspoň v některých požadavcích. 

Jak dál postupovat?

Piłsudski přijel do Varšavy a stal se členem Prozatímní státní rady v Polském království, jíž podřídil i své vojenské jednotky. Brzy poté však vypukla v Rusku únorová revoluce a došlo ke svržení cara. Za této situace dospěl k závěru, že už nechce zůstávat spojencem Němců a Rakušanů. Ti ale něco takového nehodlali tolerovat, takže několik tisíc Poláků skončilo v internaci. Jejich autonomní vojenské jednotky rakouské velení zrušilo a asi 3 500 mužů bylo v řadách c. a k. armády posláno na italskou frontu. Samotného Piłsudského Němci zatkli 22. července 1917 a odvezli do Magdeburku, kde prožil následující měsíce v místní pevnosti. 

Jenže jeho popularita mezi Poláky tím ještě vzrostla – dříve jej několikrát věznili Rusové, nyní zase Němci. Jevil se tak jako neohrožený bojovník za svobodu, který se nenechá nikým zlomit. Věznitelé se snažili přimět nepoddajného odbojáře k podpisu prohlášení loajality, ale s tímto návrhem narazili. Teprve po vypuknutí listopadové revoluce 1918 se Piłsudski dočkal propuštění a dorazil do Varšavy. Situace však byla složitá a vyvstala otázka, jak dál postupovat? 

Pro polský národ představoval Piłsudski hrdinu, ale v očích Britů či Francouzů jej částečně kompromitovala dlouhodobá spolupráce s ústředními mocnostmi. Navíc zde figuroval jeho dávný oponent Dmowski, který se během války orientoval na dohodové mocnosti a také reprezentoval Poláky na pařížské mírové konferenci zahájené v lednu 1919.

V chaotické situaci se tehdy objevilo několik polských vlád a každá chtěla urvat moc pro sebe. Piłsudski je však všechny obratným způsobem vymanévroval a s podporou polské pravice obávající se hrozby komunistického převratu byl zvolen náčelníkem státu.