Ve víru bratrovražedného šílenství: Průběh španělské občanské války
První polovina 30. let 20. století se ve Španělsku nesla ve znamení pnutí ve společnosti. Politická rivalita, nespokojenost obyvatel a další faktory pak vedly v roce 1936 k vypuknutí ozbrojeného konfliktu. Jeho výsledek je všeobecně znám, jak však probíhaly boje?
Ve španělských volbách v rocce 1936 zvítězila na počet hlasů jen těsně levice – Lidová fronta složená z řady uskupení, mimo jiné socialistů, komunistů, levicových republikánů, anarchistů a trockistů. Pravice sjednocená do Národního bloku zaostala jen minimálně. Dominantní postavou na pravici se stal José María Gil-Robles jako lídr katolické konzervativní strany CEDA. Středové strany prakticky přestaly existovat a rychle se objevilo politicky motivované násilí. Nestabilní vládu sestavil zkušený Azaña, kterého ale napadali jak pravicoví, tak i levicoví extremisté.
Staronový premiér se rozhodl, že bude vystupovat maximálně rozhodně. Ještě v únoru vyhlásil amnestii pro účastníky povstání z října 1934, což popudilo ty občany, kteří vnímali intenzivní násilnosti z této doby jako nepřijatelné. Začala platit další agrární reforma, tentokrát daleko razantněji zaměřená na přerozdělování půdy velkostatkářů. Někteří bezzemci však začali nezákonně obsazovat cizí půdu sami. Bezpráví se stávalo všudypřítomným. Dne 14. března 1936 vláda zakázala Falangu a zatkla její představitele včetně zakladatele Primo de Rivery.
Krev v ulicích
Prezident Niceto Alcalá-Zamora se jako umírněný politik snažil vyvažovat mezi radikály, ale vysloužil si tím jen nenávist obou táborů a v dubnu 1936 ho odvolali z funkce. Novým prezidentem se stal Manuel Azaña, což se záhy ukázalo jako chyba. Pro Lidovou frontu byl Azaña užitečnější jako premiér, navíc se nedařilo najít adekvátní náhradu na post premiéra. Během období od únorových voleb až do vypuknutí války v červenci 1936 stoupalo napětí a podle oficiálních zdrojů proběhlo nejméně 250 vražd a přes tisíc lidí utrpělo zranění. Veřejný pořádek de facto přestal existovat.
Došlo rovněž k více než stovce generálních stávek, při ničení kostelů a klášterů byli vražděni kněží a řeholní sestry. Dne 12. července přišel o život člen Socialistické strany José del Castillo. Následující den v rámci odvety zemřel vůdce pravicových monarchistů José Calvo Sotela. Jak se záhy ukázalo, klíčovou roli v dalších událostech měla sehrát armáda a pro mnohé důstojníky se situace plná vendet stala nadále neúnosnou.
Horký červenec
Dne 17. července 1936 vypukl již několik měsíců připravovaný státní převrat. Povstání započalo v marocké Melille na severu Afriky a vzbouřenci rychle obsadili strategická místa celého Maroka. Role španělské Africké armády na straně vzbouřenců se ukázala jako klíčová. Původní plán rychle ovládnout velká města a zavést vojenskou diktaturu se ale nezdařil. Povstání se i tak od 18. července postupně rozšířilo do dalších částí Španělska.
Do čela revolty se postavilo několik generálů. Z portugalského exilu se vrátil jako hlavní vůdce generál José Sanjurjo, zahynul však při letecké nehodě pouhé tři dny po zahájení války. Velení tak zůstalo od toho momentu generálu Francisku Frankovi, který přiletěl z Kanárských ostrovů. Povstání v některých regionech neuspělo, což vedlo k dlouhodobému konfliktu. Týkalo se to zejména východu země, Barcelony, Madridu a intenzivně se bojovalo i na severu, který nacionalistům většinově nebyl nakloněn.
Hned na počátku války docházelo na obou stranách k absolutnímu ignorování jakýchkoli pravidel, šlo jen o to zničit nepřítele za každou cenu. Již v prvních měsících přišlo o život přes 50 000 lidí, zpravidla civilistů. Nový republikánský premiér José Giral 19. července rozhodl, že dělníci dostanou pěchotní zbraně. Hlavním problémem povstalců díky loajalitě španělského námořnictva vůči republice se stala nemožnost přepravy vojska z Maroka do Španělska. Tento problém vyřešilo Německo a Itálie leteckým mostem zřízeným v závěru července. Po zhruba týdnu, kdy Francie posílala republikánům zbraně, zvolila neutralitu stejně jako Británie. Republikáni tak zůstali odkázáni zejména na pomoc ze strany nepředvídatelného Sovětského svazu a zahraničních dobrovolníků, seskupených v interbrigádách. Poté co uspěli v Badajosu, San Sebastianu a Toledu, plánovali nacionalisté rychlý útok na Madrid. Tento úder měl rozhodnout válku v jejich prospěch.
Madrid v říjnu 1936 schválil baskickou autonomii, aby tak povzbudil tamní obyvatelstvo k ještě silnějšímu odporu proti povstalcům. V listopadu zahájili nacionalisté obléhání metropole a republikáni přeložili sídlo vlády do Valencie. Město vzdorovalo několik měsíců a útoky nebyly úspěšné. Republikánské síly, které zahrnovaly široké spektrum levicových skupin, dokázaly odolat a město ubránit. Madrid se stal symbolem republikánského odporu, ačkoliv situace ve městě byla extrémně napjatá, obyvatelé čelili bombardování, nedostatku potravin a dalším těžkostem.
Čistky za oponou
V prosinci 1936 a lednu 1937 republikáni uskutečnili několik protiútoků s cílem odříznout nepřítele od důležitých zásobovacích cest. Tyto akce postup nacionalistů zastavily. Přes zimu probíhaly na různých frontách poziční boje, ale žádná strana nedosáhla významného průlomu. Na jaře 1937 se frankisté soustředili na sever země, kde se snažili ovládnout průmyslově významné regiony. Republikánské síly v této oblasti byly rozptýlené a neměly dostatečnou vojenskou sílu.
Dne 26. dubna 1937 došlo k nechvalně proslulému bombardování Guerniky, které provedla německá Legie Condor, bojující na straně nacionalistů. Tento útok způsobil masivní ztráty na životech civilistů a zničení velké části města. Destrukce města měla demoralizující účinek na republikánské síly a zároveň se stala mezinárodním symbolem brutality války.
Na začátku května 1937 se situace na republikánské straně zkomplikovala vnitřními konflikty mezi různými levicovými frakcemi. V Barceloně došlo k ozbrojeným střetům mezi anarchisty a komunisty, které vedly k oslabení společné jednoty. Květnové události tedy ukázaly na hlubokou ideologickou rozepři, což mělo negativní dopad na schopnost jednotlivých složek Lidové fronty efektivně vést vojenské operace. Prezident Azaña ve snaze zvrátit nepříznivý vývoj jmenoval 17. května 1937 premiéra druhé republiky Juana Negrína, jenž stále více ustupoval komunistům.
Oproti republikánům byli povstalci jednotní, provázaní s katolickou církví a generála Franciska Franka uznávali jako jediného vůdce nového Španělska, které získávalo čím dál silnější legitimitu skrze výsledky na bojišti. Poslední možný Frankův konkurent generál Emilio Mola navíc zahynul 3. června 1937 při leteckém neštěstí.
Po několikaměsíčních bojích frankisté dobyli 19. června baskické hlavní město Bilbao, což bylo těžkou ranou pro republikány. Bilbao bylo dobře opevněné a jeho ovládnutí znamenalo nejen ztrátu průmyslového centra, ale i demoralizaci sil na severu. Poté následovaly další úspěchy falangistů a monarchistů v Kantábrii a Asturii, což vedlo k postupné ztrátě republikánské kontroly nad celým severním Španělskem.
Zahraniční vměšování mělo i další neblahé následky. Sovětští agenti mučili a během června 1937 popravili vůči Stalinovi kritického marxistu Andrése Nina Péreze, stejně jako řadu dalších osob blízkých trockismu nebo anarchismu. Pro stoupence republiky ale byli Sověti jediný spojenec ochotný posílat větší množství zbraní. Jak se ale silněji ukazovalo, nevedlo to i přes velkou statečnost a nasazení republikánských vojáků k obratu ve válce.
Na přelomu let 1937 a 1938 bylo zřejmé, že nacionalisté mají značnou vojenskou převahu. Republikánské síly se neúspěšně pokusily o poslední velké ofenzivy, aby zvrátily průběh války. Jejich armády dokázaly solidně vést obranné operace, ale v těch útočných se jim vůbec nedařilo a morálka začala rapidně klesat. Levicové síly se pokusily prorazit v prosinci 1937 na východě u Teruelu a znovu získat kontrolu nad ztraceným územím, ale nacionalisté je zastavili a následně přešli do protiútoku. V únoru 1938 tak skončila bitva další velkou porážkou republikánů.
Krvavá bilance
V dubnu 1938 frankisté prolomili „rudé“ linie a postoupili směrem ke Středozemnímu moři. V důsledku toho se republikánská území rozdělila na dvě části. Bojovníci generála Franka tím izolovali bohaté Katalánsko. Dne 25. července 1938 levicové síly zahájily pod vedením generála Modesta velkou ofenzivu u řeky Ebro. Ta se stala jednou z největších a nejkrvavějších bitev celé války. Boje probíhaly za obrovských ztrát až do listopadu 1938. Nakonec se nacionalistům podařilo ofenzivu zastavit a přejít do protiútoku.
Bitva vyčerpala stoupence vlády a jejich schopnost pokračovat v bojích byla vážně otřesena. Vzbouřenci využili situaci a zahájili další ofenzivu, která vedla k dobytí Katalánska. Dne 26. ledna 1939 byla dobyta Barcelona a 5. února Gerona. Republikánské jednotky se musely stáhnout do Francie. Pád Katalánska znamenal konec hlavního odporu.
V březnu 1939 se levicová vláda definitivně rozpadla v důsledku vnitřních rozbrojů a pokusů o jednání o příměří se vzbouřenci. Prezident Azaña rezignoval. Poslední loajální republikánské jednotky, které se nacházely v Madridu, čelily rozkladu a některé z nich se pokusily o převrat proti republice. Ten vedl plukovník Segismundo Casado, který se pokusil vyjednat složení zbraní za lepších podmínek. Franco však jakékoliv jednání odmítl a trval na bezpodmínečné kapitulaci. Dne 26. března 1939 nacionalistické síly vstoupily do Madridu bez většího odporu a krátce poté obsadily i další města. Generál Franco 1. dubna 1939 oficiálně prohlásil konec války. Země se tak dostala pod jeho plnou kontrolu, čímž začala éra diktatury a mnohých represí včetně potlačování regionálních identit, zejména v Katalánsku a Baskicku, která trvala až do jeho smrti v roce 1975.
Španělská občanská válka zanechala zemi zdevastovanou lidsky i ekonomicky. Odhaduje se, že způsobila smrt asi půl milionu lidí, či dokonce dvojnásobku. Jedná se o bilanci včetně civilistů, kteří zemřeli nejen v bojích, ale i v důsledku represí a hladomoru. Další statisíce lidí uprchly ze země, především do Francie, kde byly často internovány v táborech s velmi špatnými podmínkami.
Španělská občanská válka je i s ohledem na svůj mezinárodní přesah a zahraniční intervence právem vnímána jako předzvěst světového konfliktu, kterému se země i kvůli svému vyčerpání vyhnula. Bratrovražedný boj zanechal hluboké rány v kolektivní paměti španělské společnosti.
