Reformami k bratrovražedné válce: Cesta Španělska k občanskému konfliktu
Španělská společnost se ve 30. letech nacházela na rozcestí. Přestože vznik druhé republiky si mnozí spojovali s nadějemi na modernizaci zaostalé země, přišlo rychlé zklamání. Pnutí ve společnosti se zvyšovalo a radikalizovali se jak jednotlivci, tak celé skupiny obyvatel. To nakonec vedlo až k vypuknutí občanské války.
Na začátku 30. let započal proces postupného rozkladu španělské společnosti. V roce 1931 drtivě zvítězili ve velkých městech v komunálních volbách odpůrci monarchistické vlády. V návaznosti na to 14. dubna 1931 vznikla druhá republika a dosavadní král Alfons XIII. pod nátlakem odešel do francouzského exilu. Budoucí tragédii ohlašovalo i epizodní vyhlášení Katalánské republiky.
Nešťastné změny
Ministerský předseda a později i prezident Manuel Azaña byl přesvědčen o tom, že bude třeba proměnit zaostalé Španělsko v moderní stát radikálními reformami v mnoha oblastech. Mezi nejcitelnější body patřilo neefektivní zemědělství, zpolitizovaná armáda, všemocná církev a regionální separatismus. Španělsko jako bývalá koloniální velmoc čelilo v průběhu předchozích staletí řadě krizí a nestačilo tempu nutných změn, které mohly společnost posunout kupředu. Způsob, jakým politici změny prosazovali, vedl k dalším potížím. Ne všichni občané sdíleli nadšení z plánovaných reforem a odpor sílil s tím, čím víc se mnohé nedařily. Agrární reforma nebyla důrazná, šlo pouze o pokus přerozdělit půdu. Katolickou většinu venkova nešlo označit za prostředí nakloněné republikánům a jejich vizi.
Změny v armádě pohněvaly tisíce důstojníků, na bojeschopnosti vojska ale nic nevylepšily. Spíše naopak, do řad vojáků se vkrádala nedůvěra. Protirepublikánsky smýšlející důstojníci, mezi které patřil i Francisco Franco, za neskrývaný odpor proti vládě se dočkali odvelení z centra dění a mnohdy byli degradováni. Republice loajální muži měli sice v ten moment výhodu, ale nikdy nepředstavovali rozhodující sílu.
Je třeba zmínit, že ve 20. letech vládl jako diktátor generál Primo de Rivera a jeho vláda měla silně konzervativní charakter. Takové smýšlení ve vojenských kruzích přetrvávalo i nadále. Negativní vztah republikánských politiků k církvi si zaslouží důkladnější pozornost, protože o pár let později vedl k jedné z nejtragičtějších kapitol občanské války. Spojitost církve s nemalou částí armády a jejich společný odpor k republikánům navíc zapříčinil, že mnozí důstojníci považovali prosazované oddělení církve od státu za nepřijatelné.
Voda na mlýn republikánů
Republikánští představitelé včetně Azañi prohlašovali, že Španělsko už nadále není katolickou zemí. Toto radikální stanovisko však ignorovalo fakt, že mnozí občané se nadále považovali za silně věřící katolíky. Tvrdý kurs vůči církvi také vyděsil další vrstvy obyvatelstva, zdálo se, že nastupuje ultralevice. Staré pořádky a tradičně nerovnoměrné rozdělení bohatství s dominancí velkostatkářů nešlo tak snadno změnit. Do tábora odpůrců republikánů tak přešli i lidé, kteří by jinak s mnohými snahami o změnu souhlasili. Z reforem se nezdařilo prosadit téměř nic s výjimkou vyhlášení katalánské autonomie, což na určitou dobu otupilo aktivity tamních nacionalistů. To se však zcela nepovedlo u konzervativního a katolického Baskicka.
Pokroková ústava vešla v platnost v prosinci 1931. Podle ní se Španělsko stalo republikou se zaručenou svobodou projevu a spolčování, skončily výsady šlechty a katolické církve, církev přišla o rozsáhlý majetek, ženy dostaly volební právo a vláda legislativně zakotvila občanský sňatek a rozvod. Politický kurs země se však rychle proměnil a duchu ústavy neodpovídal.
Cesta ke katastrofě
Brzy následovala odmítavá reakce na republikánské pokusy reformovat armádu – puč váženého generála Josého Sanjurja v srpnu 1932. Povstání mělo chvilkový úspěch pouze v Seville. Generál se vzdal a soud vynesl trest smrti, rozsudek ovšem následně změnil na doživotí. Již v roce 1934 vůdce revolty amnestovali a on odešel na čas do portugalského exilu.
V lednu 1933 se proti republikánské vládě zase začali bouřit anarchisté. Ti byli naopak přesvědčeni, že levicová vláda dělá pro pracující příliš málo. K jejich nespokojenosti přispěl rovněž neúspěch agrární reformy. Do krvavé tragédie přerostla akce z 11. a 12. ledna v Casas Viejas v Andalusii. Anarchisté se pokusili obsadit stanici místní Občanské gardy, přičemž přišli dva gardisté o život. Kapitán Manuel Rojas, zaúkolovaný vládou potlačit povstání, zahájil proti vesnici trestnou výpravu, která se zvrhla v umučení 26 lidí včetně několika žen a desetiletého dítěte. Šlo o skandál evropských rozměrů, který zdiskreditoval Azañovu vládu. Rojase odsoudili k mnohaletému vězení, po vypuknutí války se ale dostal na svobodu a zapojil se do bojů na straně nacionalistů.
Neúspěchy během dvou let Azañových reforem se projevily v listopadu 1933 u voleb a k moci se dostala středopravicová koalice s premiérem Alejandrem Lerrouxem, přičemž někteří její představitelé otevřeně sympatizovali s myšlenkami fašismu a totalitarismu. Další potíže vedoucí k pokračujícímu rozštěpení společnosti na sebe nenechaly dlouho čekat.
Syn diktátora Rivery z 20. let José Antonio Primo de Rivera založil 29. října 1933 radikální organizaci Falanga tíhnoucí k násilí, odmítající demokracii a inspirovanou myšlenkami italského diktátora Benita Mussoliniho. Sám Rivera byl zvolen do parlamentu. Rozhádaná levice ve volbách zcela propadla. Ihned vypuklo další kolo stávek a povstání, do kterých se opět zapojili anarchisté. Zahynulo nejméně 90 civilistů a 20 gardistů. Nespokojenost i v dalších měsících rychle stoupala a neústupnost politiků obou hlavních táborů sehrála tragickou roli.
Povstání v říjnu 1934
Další výbuch násilí nastal v říjnu 1934, jenž vešel do dějin jako Rudý říjen ve Španělsku. Socialisté, komunisté i anarchisté společně vyvolali 5. října povstání proti vládě, kterou označovali za fašistickou. V Katalánsku a v Madridu vojsko povstání potlačilo, v Asturii se ale rozrostlo do malé občanské války se stovkami obětí. Musela zasáhnout armáda, konkrétně oddíly z Maroka, jejichž velitelé postupovali podle směrnic generála Franka. To, že i donedávna vládní strany násilně revoltovaly proti státnímu zřízení, avizovalo do budoucna neblahé důsledky pro druhou republiku a celou společnost.
Násilná revoluční stávka se nakonec prosadit nedokázala, ale vláda v rámci odvety zrušila mnoho vymožeností předchozí levicové vlády. Povstalce v Asturii potrestali několika rozsudky smrti a vláda uvěznila na 30 000 lidí. Otupení nejostřejších hran ve společnosti se však nedostavilo, protože oba tábory líčily své odpůrce jako nepřátele Španělska a civilizace. Rozjela se i vzájemná odlidšťující propaganda, z níž se vytratila snaha o vážně míněný dialog. Zvláště napjatý vztah panoval mezi Lerrouxem a Azañou.
Povstání tak opět ukázalo zcela rozpolcenou politickou scénu. Široká levicová koalice, která revoltu iniciovala v Asturii, ji už ale nezopakovala na jiných místech ve Španělsku. V Baskicku kvůli separatistickým tendencím a nasazení armády přišlo během nepokojů proti pravicové vládě o život na 40 lidí, v Katalánsku podobný počet. Násilný scénář se stal pro tehdejší události bohužel typický.
V roce 1935 proběhla rekonstrukce vlády, do které se zapojilo více umírněných stran. Naděje na možné sjednocení země se však nepotvrdily kvůli několika vládním aférám. Jedna z nich spojená s legalizací hazardu vedla spolu s korupčními skandály ke konci Lerrouxe jako premiéra země. Poté se rychle vyměnili další dva centrističtí premiéři. Ani oni nedokázali situaci stabilizovat. Na začátku roku 1936 tak prezident Niceto Alcalá-Zamora rozpustil dosavadní parlament. Místo aby se situace pomalu uklidňovala, další léta ukázala, že se jednalo pouze o předehru k ještě krvavějším událostem.
