Krvavá cesta k moderní polní medicíně: Záchrana raněných v 19. století a během první světové války

Léčba bojových zranění je stará jako válka sama – pojednávají o ní už staroegyptské texty z doby 3 000 let př. n. l. Řecký lékař Hippokrates radil svým žákům: „Kdo se chce stát chirurgem, ať vstoupí do armády a následuje ji.“

Používání vojenských nemocnic, a dokonce i mobilních polních lazaretů se však prosazovalo pomalu. Například Angličané zřídili polní nemocnice až při tažení krále Viléma III. Irskem v roce 1690. 

Moderní vojenská medicína vděčí za mnohé hlavnímu chirurgovi Napoleona Bonaparta Dominiquovi Jeanu Larreyovi. Toho proslavila takzvaná létající ambulance – vůz tažený koňmi, který evakuoval raněné z bojiště do lazaretů.

Jeho třídění (triáž) podle závažnosti zranění, a ne podle hodnosti bylo v té době považováno za poměrně radikální, dnes je to standardní postup. Larrey také patřil k zastáncům okamžité amputace poškozené končetiny, než aby čekal, až nastane gangréna, kdy už je obvykle na záchranu života příliš pozdě.

Peklo na zemi

Vojenská lékařská péče se po více než sto let řídila stejným schématem. Nosiči odnášeli raněné z bojiště a odváželi je na ošetřovnu umístěnou mimo dosah nepřátelské palby a vybavenou jen tím nejnutnějším. Například v americké občanské válce (1861–1865) se jednalo o obvazy, chloroform (pokud byl k dispozici), morfium, opium a whisky. Chirurgové měli za úkol zastavit krvácení a zabránit vzniku šoku do doby, než bude možné zraněné vojáky přesunout do týlu k ošetření v polní nemocnici. Postupně se tento základní způsob evakuace raněných a poskytování péče vyvinul v pozoruhodně účinný systém.

Všichni, kdo se zabývali zachraňováním, museli provést rychlou volbu – kdo může žít a kdo téměř jistě zemře. Muž s průstřelem tenkého střeva neměl naději, voják, který ztratil hodně krve, byl ponechán, aby v ní zemřel. Pokud si zranění zasloužilo chirurgickou péči, prošel voják strašlivým zážitkem. Otřásající se zemědělský vůz bez pružin ho odvážel do týlu. V dlouhé řadě trpících mužů, kteří byli jeden po druhém přenášeni do stodoly sloužící jako operační sál, s obavami čekal, až přijde na řadu.

Hromady končetin

Pokud se hlavní chirurg rozhodl pro větší operaci, podával se éter nebo chloroform – anestetika se v té době používala už asi deset let. Lékař si pak otřel nůž o zástěru a dal se do práce. Operační stůl tvořila vrata od stodoly, světlo dodávala petrolejová lampa a chirurgovo zacházení s nožem připomínalo spíše řezničinu. Hromady uříznutých končetin někdy dosahovaly úrovně stolů…

Lékaři nic netušili o neustálé hrozbě bakteriální infekce z nesterilizovaných kusů bavlněného plátna používaných na obvazy. Chirurgové obou armád omývali rány před operací mořskou houbou, připravenou poblíž operačního stolu v nádobě se špinavou vodou, používanou pro omytí ran jiných vojáků. O pár desetiletí později už však začala vypadat vojenská medicína podstatně sofistikovaněji.

První pomoc v zákopu

Na počátku 20. století představoval americký Armádní lékařský útvar (Army Medical Department AMEDD) a britský Královský lékařský armádní sbor (Royal Army Medical Corps – RAMC) pravděpodobně nejlepší vojenské zdravotnické týmy na světě.

Obě armády dostaly tvrdé lekce během španělsko-americké (1898) a anglo-búrské války (1899–1902), ve kterých Američané a Britové ztratili více vojáků kvůli tyfu či žluté zimnici než v boji. Do 20. století vstoupily obě organizace s odhodláním přilákat do vojenské služby kvalitní zdravotníky a prosadit mezi vojáky základní hygienická a další preventivní opatření. Nic je však nemohlo připravit na katastrofu, která na svět čekala roku 1914.

Královský lékařský sbor zřídil již na počátku první světové války na západní frontě tři pracovní zóny: sběrnou (nejblíž bojišti), evakuační (podél komunikačních linií s vozidly pro přepravu raněných do týlu) a distribuční (se zařízeními trvalejšího charakteru, například nemocnicemi).

Plukovní lékař (Medical Officer – MO) představoval první článek tohoto řetězce. Jeho stanoviště se nacházelo jen pár desítek metrů od hlavního zákopu. Pokud kvůli charakteru zranění nebo probíhajícímu boji nešlo vojáka přesunout, ošetřoval MO zraněné přímo v zákopu. Stísněné prostory však ztěžovaly manévrování s nosítky a někdy je bylo nutné přenášet přes otevřený terén. Tyto přesuny se odehrávaly pod rouškou tmy, pokud nebylo zranění natolik kritické, že voják musel být přesunut za každou cenu i přes hrozící nebezpečí. 

Na plukovním ošetřovacím stanovišti bylo prvořadé udržet zraněného v teple, zabránit šoku, vyčistit rány a přiložit obvazy. Pacient mohl dostat také injekci proti tetanu, protože vždy hrozilo riziko infekce.

Poté vojáka ambulance převezla do polní nemocnice, vzdálené často jen několik kilometrů od fronty. Pracovaly zde vyškolené zdravotní sestry, pro nejtěžší případy byla k dispozici běžná nemocniční lůžka. Operační sály měly obvykle čtyři stoly, elektrické světlo a některé i vlastní rentgenové přístavby. Laboratorní práce pro ně zajišťovaly mobilní laboratoře.

Bojoví zdravotníci v akci

K nejdůležitějším inovacím během první světové války patřilo zdokonalení krevních transfuzí a diagnostické využití rentgenu. Poprvé se také armáda zabývala psychologickými dopady války, protože značný počet obětí trpěl takzvaným granátovým šokem (shell shock). Rozšířené používání rekonstrukční chirurgie, ortopedické chirurgie a fyzioterapie znamenalo přelom v přípravě veteránů na poválečný život. 

Stejně jako dnes i za Velké války platilo, že čím dříve se zraněnému vojákovi dostane ošetření, tím větší má šanci na přežití. V tomto ohledu znamenaly obrovský přínos stanice první pomoci v zákopech a motorizované sanitky. Do frontových jednotek se začlenili bojoví zdravotníci, kteří spolu s pěšáky vyráželi do akce, aby poskytovali okamžitou péči v terénu pod palbou.

Díky lepšímu hygienickému výcviku, všeobecnému očkování, novým lékům, mnohem lepšímu ošetřování a rychlejší evakuaci se první světová válka stala prvním konfliktem v historii, v němž počet úmrtí na nemoci klesl pod počet úmrtí v boji.

Různé zdravotnické sbory, zejména u dohodových spojenců, však nestále bojovaly s vlastními personálními úřady, jež se snažily vybavovat zdravotnické jednotky muži, kteří nebyli ani dost silní, ani dost inteligentní na to, aby mohli být zařazeni k bojovým útvarům. Marně důstojníci zdravotních služeb poukazovali na to, že nosiči a nemocniční sanitáři musí být muži vytrvalí, inteligentní a odhodlaní. Naštěstí se to podařilo prosadit ještě před první světovou válkou.