Peklo mezi kameny i na březích řeky: Jak vypadalo každodenní přežívání během dvanácti bitev na Soče?

K prvním bojům mezi italskou armádou a rakousko-uherskými obránci došlo po vyhlášení války na konci května 1915. Budování souvislé obranné linie podél řeky Soča probíhalo za mimořádně složitých podmínek, neboť habsburské divize čelily mnohonásobné přesile 10:1, někdy dokonce 15:1. 

Image

Čtěte také

Řeka zbarvená krví: Dvanáct bitev na Soče mezi italskou armádou a rakousko-uherskými vojsky

Římští generálové se těšili i dalším výhodám. Při organizování armády mohli převzít zkušenosti ostatních zemí z prvního roku války na jiných bojištích. Všechny polní síly pak soustředili na jediné frontě a dokázali tak rychle nahrazovat ztráty, což jim umožnilo udržovat v poli ve srovnání s protivníkem mnohem více mužů. Italský průmysl ani nečelil blokádě, navíc až do konce války proudila na Apeninský poloostrov materiální pomoc od dohodových spojenců.

Draze zaplacená nepoučitelnost

Přes všechny uvedené příležitosti se italští velitelé kupodivu příliš nepoučili. Na sočské frontě tvrdošíjně posílali infanterii do útoku „postaru“ – v hustých rojnicích, které se pohybovaly přískoky celých rot. Palbu vedli vojáci jednotlivě a své úsilí zakončovali ztečí na bodák. V ní se pěšáci, jimž se podařilo překonat překážky v předpolí, snažili v plném běhu dosáhnout zákopů obránců. Bojový předpis ukládal, že v tomto okamžiku musí mysl každého muže ovládnout jediné: postupovat vpřed za každou cenu. Při zteči měl trubač troubit signál „Poklusem“ a jednotka postupovat s bojovým pokřikem „Savoia, Savoia!“ 

Římské velení se pokoušelo zvětšit efektivitu útoků jejich hloubkou (respektive četností sledů), nicméně primárně spoléhalo na mohutnou a dlouhotrvající dělostřeleckou přípravu. Ta měla zlikvidovat většinu mužstva nepřítele na předním okraji obrany a srovnat se zemí zátarasy bránící postupu vlastní pěchoty.

Artilerie na špici

V defenzivě se Italové zaměřovali na ženijní opevňování, k němuž měli k dispozici více strojních prostředků než jejich habsburské protějšky. Prosazovala se také snaha redukovat počty útočících nepřátel koncentrovanou palbou. Zatímco třeba Němci přitom sázeli na kulomety, Italové měli těchto automatických zbraní nedostatek a zavedené modely nebyly příliš výkonné – opět se tedy museli spoléhat na artilerii. 

Dělostřelci patřili na Soče k hlavním italským trumfům a výrazně ovlivnili průběh bitev. Zejména během desátého a jedenáctého střetu dosáhla jejich kanonáda nebývalé intenzity i ničivosti a v mnoha krizových situacích se pozorným obsluhám děl též podařilo dostat vlastní pěšáky do bezpečí. Právě artilerie způsobila na rakousko-uherské straně většinu ztrát, přičemž Italové používali dělostřelectvo polní, jízdní, horské, těžké i pevnostní.

Vzhledem k charakteru terénu i samotných bojů se na sočské frontě naopak jen minimálně uplatnila kavalerie. Jezdci plnili zpravidla jen hlídkové, průzkumné či kurýrní úkoly. K jedinému masovému využití kavalerie došlo až v závěru války během října 1918 – konkrétně po průlomu rakousko-uherské fronty na Piavě, kdy Italové v sedlech pronásledovali ustupující habsburské jednotky k Vittoriu Venetu.

Ačkoliv v úvodní fázi sočského „mlýnku na maso“ vykazovaly italské ozbrojené síly vyšší stupeň motorizace než protivník, tanky se na tomto bojišti nikdy neobjevily. Královské svazky nicméně dostávaly v jistých počtech alespoň obrněné automobily Lancia Ansaldo 1Z vyzbrojené dvojicí kulometů v otočné věži. Podobně jako kavalerie zasáhly tyto stroje do bojů ve větší míře až na Piavě. 

Vynucený vývoj

Rakousko-uherská armáda prošla během 11 bitev na Soče komplikovaným vývojem. Zpočátku držely frontovou pohraniční linii jen provizorní teritoriální a dobrovolnické útvary, které však už během roku 1915 vymizely. Došlo k bouřlivému přerodu a v roce 1917 se operační sestava skládala z kmenových útvarů společného vojska (c. a k.), rakouské zeměbrany (landwehru) a uherské zeměbrany (honvédu). Na bojích podél řeky se podílely i jednotky „třetí výzvy“ neboli domobranecké prapory a brigády.

Italská fronta se v ničem nepodobala ostatním bojištím, kde habsburské regimenty působily. Tamní podmínky si vyžádaly zásadní změny v organizaci, výzbroji i taktice – divize nastupující na sočskou frontu v roce 1915 se tedy výrazně lišily od těch z roku 1917. A to už na první pohled, kdy původní uniformy v barvě štičí šedi nahradily vhodnější stejnokroje v polní šedi. I samotný charakter boje museli Rakušané přizpůsobit přírodním podmínkám a dalším specifikům – v čele s užitím nových bojových prostředků čelících trvalé přesile nepřítele.

Habsburská infanterie čerpala především ze zkušeností sahajících až ke konfliktům z let 1866 (prusko-rakouská válka) nebo 1878 (tažení v Bosně a Hercegovině). Vykazovala dobrý standard výzbroje i výstroje, ale její připravenost k vedení moderní bojové činnosti zaostávala, což se projevilo už při první sočské bitvě. Ukázalo se, že potřeba změn v taktice, organizaci boje i doplnění materiálních prostředků je naléhavější než kdy dříve.

Nasazení vojsk na italské frontě v čele se sočským sektorem vyvolalo tlak na tradiční konzervatismus vídeňských štábů a jejich odpor ke změnám. Generálům nicméně nezbylo než reagovat, protože jejich divize čelily moderněji vybavené italské armádě disponující též znalostmi načerpanými v koloniálních šarvátkách v Africe.

Úpadek kavalerie

Co se týče nejefektivnějších druhů habsburských zbraní, situace se příliš nelišila od zjištění protivníka. Bez artilerie neměla žádná akce pěchoty šanci na úspěch a rakousko-uherské jednotky ve velkých počtech nasazovaly pluky a baterie polního, horského i těžkého dělostřelectva začleněné do brigád. 

Polní dělostřelectvo zahrnovalo polní kanonové regimenty o pěti bateriích po šesti hlavních doplněných baterií minometů. Dále pod něj spadaly polní houfnicové pluky (vždy šest baterií po šesti kusech) a těžké dělostřelecké pluky se 4–5 bateriemi těžkých polních houfnic či dalekonosných děl.

Každý pluk horského dělostřelectva disponoval třemi oddíly po dvou horských kanonových bateriích a jedné baterii horských houfnic. V době, kdy zuřily poslední bitvy na Soči, se rakousko-uherské pevnostní dělostřelectvo se svými samostatnými velkorážovými bateriemi stalo součástí těžké artilerie. 

Kavalerie opět spíše „paběrkovala“ a vzhledem k poměrům na bojišti se dokonce upustilo od dřívějšího standardu přidělovat ke každé polní armádě jednu kompletní jízdní divizi. Jezdecké eskadrony dostávaly pouze pěší divize, u nichž sloužily k hlídkové a kurýrní službě – bleskové zteče s tasenými šavlemi už patřily minulosti. Tabulkové stavy takových útvarů se postupně snižovaly kvůli nedostatku koní, a nakonec se tato zvířata u útvarů infanterie udržela spíše coby soumaři tahající kulomety a děla.

Oproti Italům se vojáci podunajské monarchie naučili používat automobily ve více rolích – od součásti zásobovacích kolon (nejčastěji vozily munici) po dělostřelecké tahače. Nejvíce se rozšířily lehčí třítunové náklaďáky, ale objevovaly se i ty pětitunové. 

Šrapnely a žízeň

Vápencové masivy kladly mimořádné nároky na fyzickou i psychickou odolnost habsburských vojáků, kteří se museli po otevření italské fronty přizpůsobit okolnostem panujícím v neopevněném a nepřipraveném terénu. Polní lopatky byly při hloubení okopů ve tvrdém vápenci k ničemu a první skrýše rakousko-uherské pěchoty před pozorováním i ostřelováním mívaly podobu terénních prohlubní vzniklých vodní erozí. Nové úkryty vznikaly za obrovského úsilí, často jen s pomocí strojních prostředků a trhavin. V přestávkách mezi boji se muži snažili prohloubit okopy užitím kladiv a sekáčů, přičemž za úspěch považovali situaci, kdy se jim během noci podařilo prohloubit dno o 5 cm. 

Další problém představovaly úlomky vápencových bloků, odtrhávané z masivů dělostřeleckými granáty. Násobily účinky kanonády a měnily se ve šrapnely, jež vojákům – zpočátku nevybaveným ocelovými přilbami považovanými velením za luxus – způsobovaly vážná zranění hlavy. Dodat odolné helmy na bojiště trvalo Vídni více než rok, a tak si muži v mezidobí vypomáhali tenkými dragounskými přilbami, hasičskými nebo kořistními italskými modely – ačkoliv jejich nošení velení oficiálně zakázalo.

V denících pamětníků nalezneme zápisky, že si obránci zřizovali chatrný kryt před palbou vršením padlých u svých mělkých zákopů. Plnohodnotné opevňovací práce ve větším rozsahu začaly až po třetí bitvě na Soče, přičemž nejobvyklejším krytem se staly takzvané kaverny. Měly se vojákům více než hodit, protože střety rychle přešly i na tomto bojišti v zákopovou válku. 

Navzdory přímořské poloze je klima v oblasti Krasu relativně chladné a větrné. Přes studené zimní lijáky trpěli vojáci úmornou žízní, protože dešťová voda rychle prosakovala porézním vápencem. Kdo měl štěstí, dočkal se přídělu životodárné tekutiny pod rouškou tmy, kdy k frontové linii doráželi nosiči a soumaři. Pěšáci však často museli jen naprázdno polknout, neboť přednost v logistice dostával zdravotnický materiál a munice. 

rávě v noci fronta nejvíce ožívala – do zákopů proudily zásoby, opačným směrem mrtví a ranění. Zároveň docházelo k pravidelnému střídání jednotek v první linii. Ty šťastnější vojáky čekal v zázemí krátký odpočinek obyčejně zpestřený prací a výcvikem. Kromě terénu, šrapnelů a nedostatku tekutin sužovaly muže laviny, chlad, studený vítr i vysokohorské počasí. Za těchto podmínek musely být na vrcholky kopců přepravovány nejen pušky a kulomety, ale též odlehčená horská děla. 

Jedovatý plyn a úderníci

Typická italská ofenziva začínala mohutnou dělostřeleckou přípravou, která v některých případech trvala i několik dnů a napínala nervy obránců k prasknutí. V předem stanovený okamžik přenesla artilerie palbu do hloubky a na signál vyrazily do rozbombardovaného prostoru masy pěchoty. Jak se Italové blížili k už neostřelovaným liniím, Rakušané znovu obsazovali kulometná hnízda a zahajovali palbu. Vojáci, jimž se podařilo vniknout do habsburských zákopů, museli bojovat muž proti muži. 

Následovaly vlny ztečí a protiztečí, opět často trvající více dnů po sobě. Z dochovaných dokumentů plyne, že někdy se z pluků o 3 000–4 000 mužích vracely zpět hloučky čítající sotva 50 vojáků. 

Ačkoliv v řadě bitev utrpěli Italové větší ztráty, jejich přesila se netenčila. Vídeňské AOK proto hledalo způsoby, jak početní převaze nepřítele čelit, a na jaře 1916 sáhlo k použití chemických zbraní. Plyn se kromě vypouštění směrem k pozicím nepřítele také plnil do granátů a stal se součástí dělostřeleckých baráží na obou stranách. Další inovací se staly úderné jednotky, speciálně cvičené k umlčování odporu a ničení palebných prostředků bojem zblízka. 

Úderníci byli považováni za elitu, uvolňovali překážky a čistili cestu řadovým útvarům. Zatímco rakouské oddíly tohoto určení se zrodily poměrně záhy, Italové si inovace osvojovali s trestuhodným zpožděním a jejich infanterie zavedla údernou taktiku ztělesněnou jednotkami arditů teprve roku 1917. V habsburském vojsku na Soče patřili mezi úderníky i někteří Češi – zejména příslušníci IV. praporu pražského pěšího pluku č. 28 a královéhradecký 2. prapor polních myslivců.