Řeka zbarvená krví: Dvanáct bitev na Soče mezi italskou armádou a rakousko-uherskými vojsky

Přestože Itálie na základě mezinárodních smluv náležela k Trojspolku, po vypuknutí války vyhlásila neutralitu a diplomatické aktivity rozehrála na obě strany. Předně jednala s Vídní o pomoci vojskům centrálních mocností proti Francii, za což požadovala odstoupení rozsáhlých jižních území habsburské monarchie, prohlášení Terstu za svobodné město a zisk francouzských kolonií. Zároveň však Řím hledal možnost vstupu do konfliktu na straně Dohody – odměnou za příslib podobných územních zisků.

Vznik nové fronty

Neúspěšné jednání s Rakouskem-Uherskem, které tváří v tvář nereálným nárokům požadovalo zachování italské neutrality, urychlilo konečné rozhodnutí Říma. Koncem dubna 1915 uzavřeli představitelé jihoevropského království s dohodovými státy londýnskou smlouvu, podle níž měla Itálie za svůj vstup do války dostat jižní Tyrolsko, Tridentsko, Istrii a většinu Dalmácie. Současně by získala kontrolu nad Albánií i plnou suverenitu nad souostrovím Dodekanésos, jež okupovala od roku 1912. 

Soukolí se dalo do pohybu a 23. května 1915 vyhlásila italská vláda válku habsburské monarchii. Jako hlavní směr útoku si generální štáb vybral jadranský přístav Terst, vedlejší ofenzivy pak měly vést skrz alpská údolí jižních Tyrol. Průlom k Terstu připadl jádru italských polních armád pod velením generálporučíka Luigiho Cadorny, který na stokilometrovém úseku fronty podél řeky Soči od jara 1915 do podzimu 1917 postupně nasadil přes tři miliony mužů. 

Tváří v tvář této lavině nezbývalo vídeňskému Armee-Oberkommandu (AOK) než stahovat k řece veškeré síly, jež mohlo postrádat jinde. Zpočátku ale rakouskou hranici s Itálií držely jen tyrolské, štýrské a korutanské dobrovolnické jednotky, neboť většinu habsburských svazků poutaly vleklé boje na východní frontě a v Srbsku. Slabá defenziva nemohla takové přesile čelit dlouhodobě, což si AOK uvědomovalo. Proto padlo rozhodnutí zřídit novou jihozápadní frontu, na níž měl v čele rakousko-uherských armád stanout arcivévoda Evžen Rakousko-Těšínský.

Fronta se organizačně skládala ze tří částí. Na severozápadě hájili hranici tyrolští zemští střelci pod velením generála jezdectva Viktora Dankla. Korutanskou hranici na severu bránila armádní skupina generála jezdectva Franze Rohra von Denta a jihovýchodní sektor u moře podél řeky Soča držela nově zformovaná 5. armáda podmaršálka Svetozara Borojeviće von Bojna. Právě tento úsek se stal dějištěm hlavních bojů – pokud Italové chtěli táhnout na Terst, nezbývalo jim než překonat příhraniční tok Soči.

Terén jako nepřítel

Po vyhlášení války se rakousko-uherské jednotky stáhly z italské hranice na Soču, kde byl příhodnější reliéf pro obranu, protože nepřítel musel útočit do kopce. Povodí toku mělo prvořadý strategický význam pro oba protivníky. Úspěch v tomto prostoru by Italům otevřel cestu do vnitrozemí habsburské říše a na dalmatské pobřeží, čímž by válka pro Vídeň v podstatě skončila. Fronta na Soče postupovala od severu z Julských Alp až k Přímoří a její značná část probíhala po pásu hraničních vrcholů – tedy extrémním vysokohorským terénem.

Nejhůře hájitelný sočský úsek se táhl od tolminské kotliny podél toku řeky až k Jadranu. Od hory Krn (Monte Nero) na severu sledovala frontová linie Soču přes Tolmin, Most na Soče a Kanal ke vsi Plave. Na jih od města Gorice pokračovala znovu po východním břehu, přes výšinu Monte San Michele a západní okraj Doberdobské plošiny až k Panzanskému zálivu.

Na levém břehu Soči začínalo na západ od Gorice rakousko-uherské předmostí neboli jižní křídlo obrany. Charakter tamní vápencové vrchoviny s příznačným názvem Kras byl pro boje krajně nepříznivý. Nepřehledný, obtížně průchodný a odkrytý terén skýtal minimum příležitostí k budování krytů a využití ženijních prací. Kvůli neprostupnosti se v některých úsecích nebojovalo o souvislou linii, ale spíše o terénní a opěrné body.

Italové oproti tomu těžili z rovinaté či mírně zvlněné krajiny na protilehlém břehu Soči, který jim nabízel možnost snadného rozvinutí početných mas pěchoty a dělostřelectva, stejně jako rychlý manévr a nerušený přísun rezerv. Šlo o ideální nástupní prostor k zahajování ofenziv podporovaných velkorysou kanonádou. 

Karta se obrací

Jedenáct italských ofenziv na Soče rozhodnutí nepřineslo a kromě mizivých územních zisků měly za následek jen obrovské materiální a lidské ztráty. Zahynulo, utrpělo zranění, padlo do zajetí nebo zůstalo nezvěstnými přes milion mužů z obou stran: zhruba 606 000 Italů a 414 000 rakousko-uherských vojáků. Řím za tuto enormní cenu obsadil pohraniční město Gorice a pruh rakousko-uherského území širokého 35 km a v místě nejzazšího průniku hlubokého asi 12 km. 

V srpnu 1916 vyhlásila Itálie válku také Německu, a ačkoliv nedokázala porazit ani mnohem slabší habsburské svazky, slibovala si od tohoto kroku poválečné územní zisky na úkor císařství. Římští politici ale neuváženým rozhodnutím dosáhli něčeho úplně jiného – do dvanácté řeže u slovinské řeky zasáhly po delším váhání kromě vyčerpaných rakousko-uherských divizí i podstatně výkonnější německé svazky. 

Centrální mocnosti sestavily z osmi rakousko-uherských a sedmi německých divizí novou 14. armádu, v jejímž čele stanul generál Otto von Below. Ten zahájil 24. října 1917 útok, který ve velké míře sázel na spolupráci malých úderných skupin. Útočníci bez obtíží prolomili italskou defenzivu, obsadili Caporetto (Kobarid) a pronikli do benátské nížiny.

Cadorna reagoval přesunem svého velitelství z Udine do 160 km vzdálené Padovy, nicméně zpočátku spořádaný ústup jeho vojsk se záhy změnil v panický útěk. Ve strachu z obklíčení vojáci houfně opouštěli korutanské i dolomitské bojiště, vyklidili oblast Planiny sedmi obcí a zastavili se až na řece Piavě. Italské ztráty v poslední sočské bitvě dosáhly 286 000 mužů, z nichž 265 000 putovalo do zajetí. Von Below odepsal pouhých 20 000 vojáků a 18. listopadu oslavil ohromující vítězství, kterého však centrální mocnosti nedokázaly naplno využít. 

Zbytečně prolitá krev

Po dosažení Piavy se německé divize přesunuly zpět na západní frontu, kde jich bylo zoufale potřeba, zatímco habsburské svazky se zakopaly na levém břehu. Odchod efektivního spojence spolu s katastrofální logistickou situací a celkovým vyčerpáním zabránily rakousko-uherským vojskům v obnovení útoku. Oproti tomu otřesené Italy ještě před koncem roku posílilo několik britských a francouzských divizí a spojenecké dodávky bleskově nahradily výzbroj ostudně zanechanou na bojišti.

Krvavé lázně podél Soči skončily a navzdory obrovskému úsilí i vloženým prostředkům přinesly Římu hořké zklamání. Italové nedosáhli takřka ničeho, ačkoliv právě na tomto bojišti vykrvácela polovina všech jejich válečných obětí. Ztráty podunajské monarchie činily zhruba šestinu všech padlých v letech 1914–1918. 

Obzvlášť tvrdě zasáhla série bitev etnické Slovince. Ve službách monarchii padlo asi 30 000 slovinských vojáků, ale ještě tragičtější osud postihl obyvatelstvo z hraničních regionů Gorice a Gradiška. Po jejich dobytí přesídlili Italové tamní slovinské civilisty coby „nepřátele státu“ do uprchlických táborů, kde tisíce z nich zemřely kvůli podvýživě.