Hrdina americké propagandy: Skutečný příběh námořníka a kuchaře Dorise Millera

Klíčovou základnu amerického námořnictva v Pearl Harboru zachvacují plameny. Mezi oblaky kouře a gejzíry vody se prohánějí letadla s rudými slunci na křídlech a masakrují vše, na co narazí. Na zadýmenou záď bitevní lodě West Virginia vybíhá skupina mužů včetně černošského kuchaře Dorise Millera.

Ten se neohroženě chápe protileteckého kulometu a zahajuje palbu na okolo létající japonské stroje. Ačkoliv tuto zbraň nikdy nedržel v ruce, adrenalin i vrozená chrabrost jej vybičují k nevídaným výkonům a již po chvíli má na kontě první sestřel nepřátelského stroje. A pak druhý, třetí a nakonec čtvrtý. V boji pokračuje, dokud mu nedojde munice, a poté začne pomáhat okolo ležícím raněným námořníkům... Tak nějak líčila příběh americká válečná propaganda.

Z chudých poměrů

Doris Miller se narodil 12. října 1919 v Texasu do nelehkých poměrů. Rodina byla chudá, a tak musel od útlého dětství pomáhat na farmě. Škola mu nešla, a i když se projevil jako schopný sportovec, tak ji nedokončil. Situace na americkém jihu ve 30. letech navíc kvůli hospodářské krizi nebyla vůbec příznivá, takže pro mladého muže bez vzdělání představovalo hledání zaměstnání oříšek. Nakonec se 16. září 1939, ve svých 20 letech, přihlásil k americkému námořnictvu.

V ozbrojených silách v té době panovala striktní rasová segregace a Afroameričané nesměli sloužit ve zbrani po boku bělochů, proto Millera vzali pouze jako pomocného kuchaře. Prodělal výcvik v Norfolku ve Virginii a 2. ledna 1940 byl převelen na bitevní loď West Virginia konající službu v Tichém oceánu.

Také v uniformě na sebe tento velký, 190 cm vysoký a více než 90kilový mladý muž upozornil sportovními výsledky. Začal boxovat a brzy se stal lodním šampionem v těžké váze. Jinak se pohyboval v kuchyni nebo vypomáhal při jiných pomocných pracích. Nakrátko vystřídal i další plavidla, ale nakonec se 3. srpna 1941 vrátil na West Virginii.

Japonci přilétají

Ráno 7. prosince 1941 začalo pro Millera stejně jako každé jiné. Vstal v šest hodin, pomohl připravit snídani pro posádku a poté se věnoval úklidu – o necelé dvě hodiny později se však stalo něco, co změnilo nejen jeho život, ale i dějiny světa. Do paluby bitevní lodi poklidně kotvící v havajském Pearl Harboru narazila torpéda vypuštěná japonskými námořními bombardéry, které předtím odstartovaly z letadlové lodi Akagi.

Rozezněl se poplach a Doris se v souladu s instrukcemi rozběhl ke svému bojovému stanovišti – skladišti protiletecké munice uprostřed lodi. Nenašel však nic jiného než zkázu způsobenou torpédem, změnil proto směr a zamířil na „Times Square“, ústřední místo na lodi, kde se křížily průchody z přídě na záď a z levoboku na pravobok.

Tam se ohlásil nadřízeným a čekal na rozkazy. Nejprve dostal za úkol pomáhat s evakuací raněných do bezpečí, následně si jej pro jeho fyzickou zdatnost vyhlédl nadporučík Doir Johnson, aby mu pomohl zachránit vážně zraněného kapitána lodi Mervyna Benniona. Ten však přes krvavou ránu na břiše odmítal opustit velitelský můstek a nedlouho nato zemřel. 

Miller potom následoval poručíka Frederica Whita na záď, kde mu a dalším mužům měl pomoci s obsluhou neobsazených protileteckých kulometů ráže 12,7 mm. Původně se předpokládalo, že s ohledem na svou nezkušenost bude Afroameričan pouze podávat munici, než se ovšem nadřízení vzpamatovali, kuchař se chopil zbraně a zahájil palbu na nepřátelská letadla. Střílel na ně tak dlouho, než došla munice.

Poté na rozkaz nadřízených pokračoval v zachraňování zraněných, které nosil přes hořící olej na záď, a nakonec se spolu se zbytkem posádky z potápějící se lodi evakuoval. Bitevní loď záhy klesla ke dnu, nicméně později ji čekalo vyzdvižení, oprava a další bojové nasazení. 

Objektem politiky

Není pochyb o tom, že sotva 22letý Doris Miller projevil nebývalou statečnost a pomohl zachránit několik životů spolubojovníků. Také to, že tváří v tvář nepřátelskému útoku dokázal zprovoznit kulomet, z nějž do té doby nikdy nestřílel, a utkat se s japonskými letci, zasluhuje uznání a ocenění. Není proto divu, že se 1. ledna 1942 objevil na seznamu návrhů na vyznamenání, byť nejprve jen jako „neznámý černoch“, který měl obdržet Kříž za vynikající službu. Pak se ale z celé věci stala politika. 

V první řadě se záležitosti chopila propaganda hledající vzory napříč společenskými vrstvami i rasami. Zatímco tak sám Miller tvrdil, že trefil „aspoň jedno letadlo“ (které mu jako sestřel uznalo i ministerstvo námořnictví – současní historici se ale domnívají, že ve skutečnosti netrefil nic), různé americké noviny se rázem dostaly na čtyři až šest zničených japonských strojů. Ze statečného kuchaře se tak stal hrdina prvního řádu. 

Americký sen?

V rasově rozdělených Spojených státech však měla celá záležitost více vrstev. Nešlo jen o to, že Miller projevil odvahu tváří v tvář nepříteli, ještě důležitější byla barva jeho kůže. Vláda se jej proto rozhodla využít jako vzor a o klíčovou věc se jednalo také pro řadu afroamerických organizací bojujících za práva své rasy. Právě ty se zasloužily o nafouknutí kuchařových zásluh a zahájily masivní kampaň, aby mu bylo uděleno nejvyšší vojenské vyznamenání – Medaile cti.

Tento návrh záhy podpořili také někteří kongresmani a senátoři, řada jiných se však postavila proti, a to včetně ministra námořnictva Franka Knoxe. Důvodů byla celá řada, nevyjímaje těch rasových – nikdo si nedovedl představit, že americké nejvyšší vyznamenání dostává černošský kuchař. 

Namísto toho prezident Franklin Roosevelt 11. května schválil Millerovi „pouze“ v té době třetí nejvyšší vyznamenání za hrdinství v boji – Námořní kříž. Ocenění hrdinovi osobně předal 27. května na palubě letadlové lodi Enterprise admirál Chester Nimitz.

K celé záležitosti uvedl: „Jedná se o vůbec první udělení tak vysokého vyznamenání v Tichooceánském loďstvu příslušníkovi jeho rasy. Jsem si ale jist, že v budoucnu budou následovat další, kteří budou za své statečné činy oceněni stejným způsobem.“ Dodnes je však některými spolky v USA toto vyznamenání pokládáno za nedostatečné a dlouhodobě lobbují za udělení Medaile cti in memoriam.

Hrdinovi hrdinská smrt

Zatímco se ale domácí politické organizace a spolky hádaly, válka pokračovala. Miller byl povýšen a nadále sloužil jako kuchař v Pacifiku s výjimkou podzimu 1942 a zimy následujícího roku, kdy se vrátil do Států a pomáhal s kampaní prodeje válečných dluhopisů. Přednesl také projev před první absolventskou třídou černošských námořníků z výcvikové základny Great Lakes. Později se též objevil na náborových plakátech lákajících mladé muže do služby u US Navy.

V květnu 1943 byl převelen ke službě na eskortní letadlové lodi Liscome Bay a o několik dnů později povýšen na kuchaře III. třídy. Na zbrusu novém plavidle se na podzim vydal k atolu Makin, který následně obsadila americká námořní pěchota. Pro Millera a většinu ostatních členů posádky se však jednalo o plavbu poslední.

Před úsvitem 24. listopadu se loď dostala do zaměřovače japonské ponorky I-175, která záhy vypálila čtyři torpéda. Jedno z nich zasáhlo skladiště munice a Liscome Bay šla ke dnu během 20 minut, přičemž zahynulo 644 námořníků včetně Dorise Millera. Jeho tělo se nenašlo, tak byl prohlášen za nezvěstného, o čemž námořnictvo 7. prosince 1943 informovalo i jeho rodinu ve Spojených státech. O několik měsíců později se za něj v rodném Waco sloužila vzpomínková bohoslužba. Rok poté, co se Liscome Bay potopila, pak úřady prohlásily Millera za mrtvého.

Příběh černošského kuchaře ale nevybledl ani dlouho po jeho smrti. Ve Spojených státech, kde vzájemná rasová nevraživost rozhodně není minulostí, se vzor hrdiny bojujícího za vlast hodil a hodí celé řadě politických subjektů. Není proto divu, že po Millerovi je především na jihu Států pojmenována řada škol, komunitních center nebo parků. 

Nezapomnělo na něj ani námořnictvo, které jeho jméno vetklo do názvu několika základen a jedné námořní fregaty. Doris Miller se má jmenovat i nová letadlová loď třídy Gerald R. Ford, kterou Američané plánují uvést do provozu v roce 2034.