Německé eso se zastřiženými křídly: Proč Němci zakázali létat slavnému Adolfu Gallandovi

Adolf Galland se díky stovkám bojových letů a desítkám sestřelů stal jedním z nejznámějších stíhacích pilotů Luftwaffe. Bojoval už ve španělské občanské válce, účastnil se polského a západního tažení a během bitvy o Británii se vypracoval mezi nejúspěšnější německá esa. V červnu 1941 už měl na kontě 65 vzdušných vítězství. Jeho sebevědomí a pověst téměř neporazitelného stíhače ale 21. června utrpěly první vážnou trhlinu, když byl během jediného dne dvakrát sestřelen.

Image

Čtěte také

Jedno z největších německých es v prvních letech války: Adolf Galland ve Španělsku a během bitvy o Británii

V ten samý den vystartoval podruhé a bez svého čísla a boj pro něj dopadl ještě hůř. Napadly ho spitfiry od 145. perutě, což po válce okomentoval takto: „Na několik okamžiků jsem přestal dávat pozor a v letounu to škaredě zarachotilo. Tvrdá rána zasáhla i mou hlavu a pravou ruku. Křídla jsou prostřílená a pravou stranu trupu mi granáty spitfirů odtrhly.“ 

Galland měl ale stroj stále pod kontrolou a snažil se doklouzat k zemi a opět nouzově přistát. To se mu ale nepovedlo, protože najednou vybuchla benzinová nádrž jeho Bf 109 F-2: „Nouzový odhoz kabiny nefungoval, zasekl se. Odepínám popruhy a tlačím překryt kabiny ze všech sil od sebe. Vítr ji ale tlačí proti mně. Kolem šlehají jasné plameny a zachvátil mne strach. Posledním vypětím se vzpírám proti překrytu, ten se náhle uvolnil a zmizel stranou. Přitáhl jsem knipl a vyhodilo mne to ven z té hořící rakve. Můj sedací padák se ale někde zachytil. Rukama jsem se chytil sloupku antény a kopal nohama. Nevím jak, ale nakonec jsem se uvolnil. Náhle jsem padal a několikrát se obrátil ve vzduchu. V rozčilení jsem padák místo otevření málem uvolnil. V posledním okamžiku jsem zjistil, že jsem zámek již odjistil. Pak přišel náraz a houpal jsem se pod vrchlíkem.“ 

Galland utrpěl několik zranění, ze kterých se plně zotavil až koncem července. V nemocnici se však dozvěděl, že je prvním příslušníkem německých ozbrojených sil, který obdržel Meče k Rytířskému kříži. 

Pak ale dostal přímo od Hitlera zákaz bojových letů. Příliš na něj nedbal a 2. července sestřelil jeden bombardovací blenheim. Sám ale znovu schytal mnoho zásahů od spitfirů a jeden z granátů vybuchl v zadní části trupu messerchmittu. Život německému esu zachránila pancéřová opěrka hlavy, kterou právě ten den mechanik namontoval. Galland mu za to později důkladně poděkoval v baru. Na další úspěch si pak musel počkat až do 23. července, kdy ohlásil sestřelení hned tři spitfirů.

Setkání s beznohou legendou

Krátce před polednem 9. srpna 1941 se Gallandem vedená JG 26 vrhla na velkou formaci spitfirů. Němcům se zdařil ukázkový přepad ze slunce a k zemi šlo celkem sedm britských stíhaček, z nichž jednu pilotoval velitel tangmerského křídla beznohý Douglas Bader. Ten při opouštění svého hořícího stroje přišel o jednu protézu. Po zajetí se u Gallanda důrazně dožadoval seznámení s německým stíhačem, který ho sestřelil. Jeho přemožitele se však nepodařilo s jistotou určit. Jedna z verzí dokonce tvrdí, že ho omylem sestřelil pilot jiného „spitu“.

V bojových akcích Galland pokračoval i během podzimu a například 21. října si nárokoval hned tři spitfiry, takže měl na kontě už 92 vzdušných vítězství. Byl na vrcholu slávy a u JG 26 tehdy sloužili i oba jeho mladší bratři: Paul a Wilhelm-Ferdinand. 

Když si pak 18. listopadu 1941 nárokoval zničení dalšího spitfiru, netušil, že to bude na delší dobu oficiálně jeho poslední sestřel. Při návratu z pohřbu jiného slavného stíhače Wernera Mölderse 22. listopadu se totiž Galland dozvěděl, že má nastoupit do uvolněné funkce inspektora stíhacího letectva. Válka v kabině stíhačky tak pro něj na dlouho skončila. S novou funkcí jej čekalo povýšení na plukovníka a další zákaz bojových letů. Za dosavadní zásluhy rovněž obdržel 28. ledna 1942 Brilianty k Rytířskému kříži. 

Jeho první velkou prověrkou ve štábní funkci se stala operace Donnerkeil, což bylo vzdušné krytí bitevních křižníků Scharnhorst a Gneisenau a těžkého křižníku Prinz Eugen, které 12. února 1942 proplouvaly průlivem La Manche. Galland zajišťoval součinnost letectva s námořnictvem, a když celá akce skončila úspěšně, jeho renomé ještě vzrostlo. 

Za kancelářským stolem

V letech 1942–1943 vykonával Adolf Galland, povýšený v listopadu 1942 na generálmajora, inspekce u stíhacích jednotek na frontě a organizoval obranu před nálety spojeneckých bombardovacích svazů na Říši. I přes přísný zákaz příležitostně podnikal bojové lety, aby na vlastní oči viděl, jak se letecká válka vyvíjí. Při jednom z nich odstartoval z Berlína spolu s dalším slavným esem Johannesem Trautloffem, aby napadli svaz B-17: „Moje kanony spustily palbu a vidím, jak z něj odletují plechy a motory začínají kouřit. Pak padá celý jeho pumový náklad, který nouzově odhodili. Jedna nádrž v jeho křídle hoří a osádka začala vyskakovat.“ 

Kvůli zákazu bojových letů však nemohl vítězství oficiálně ohlásit. Byl také velkým zastáncem nového proudového Messerschmittu Me 262 a prosazoval jeho zavedení do výzbroje jako stíhacího letounu. Stále častěji se ale dostával do konfliktů s Hermannem Göringem. 

Situace v nejvyšším velení Luftwaffe byla koncem roku 1944 již velmi bouřlivá a jednotliví generálové stále hlasitěji obviňovali jeden druhého, kdo za blížící se kolaps může. Začátkem ledna 1945 byl i Galland pro neustálé rozpory s Göringem odvolán z funkce. To ale vyvolalo u dalších zkušených stíhačů bouři nevole. Několik z nich proto sepsalo protest, který předali Göringovi. Ten svolal na 19. ledna 1945 do domova letců u Berlína všechny nespokojené velitele a petice se horečně projednávala. 

Vzbouřenci žádali ukončení dodávek Me 262 bombardovacím útvarům, návrat Adolfa Gallanda do funkce, ukončení neustálého urážení stíhačů Göringem a vyjádřili nedůvěru jemu i jeho poradcům. Říšský maršál se rozzuřil, jednání důstojníků označil za vzpouru a vyhrožoval všem polním soudem a zastřelením. O události se dozvěděl i Adolf Hitler a povolal říšského maršála, aby mu celou záležitost vysvětlil. Ten se dokázal obhájit a Galland se tak do funkce nevrátil. 

Vyvstal však problém, co s národním hrdinou oslavovaným propagandou udělat dál. Odmítal totiž zařazení na nějakou štábní funkci a opakovaně tvrdil, že chce opět létat. Nakonec padlo rozhodnutí, že když tolik prosazoval nasazení Me 262 jako stíhačky, má dostat možnost předvést, co stroj dokáže. Gallandovi tak zrušili zákaz startů a dostal k dispozici i většinu vzbouřenců, z nichž se zrodil útvar nazvaný Jagdverband 44 (JV 44), známější spíš jako Gallandův cirkus. K 31. březnu měl ve stavu 12 strojů a chystal se k boji.

V kabině vlaštovky

Od 3. dubna se jednotka začala přesouvat do Mnichova a Adolf Galland později vzpomínal: „Navzdory všem těžkostem jsme začali létat. Do vzduchu jsme posílali vždy jen malé formace. Letadla musela být okamžitě po návratu z boje odtažena daleko od letiště, rozdělena po okolí a dokonale zamaskována. Zpětný převoz na letiště a start proudových strojů probíhal stále nesnadněji a úspěch byl vždy spíše otázkou náhody. Jeden letecký poplach následoval za druhým.“

V úterý 17. dubna vzlétly tři trojčlenné roje nad Mnichov, který se stal cílem velkého svazu čtyřmotoráků. Galland počkal, až Američané proletí hustou palbou flaku, a pak zaútočil. Jedna trojice po druhé odpálila do formace své rakety, jež v cíli napáchaly doslova spoušť, a piloti po boji vznesli nárok na šest sestřelů B-17. Američané ten den nad Říší přišli o osm létajících pevností. 

Příští den se jižní Německo stalo cílem dalšího náletu, JV 44 dostala včasné varování a do vzduchu šlo šest Me 262 opět pod vedením generála Gallanda. Piloti úspěšně napadli formaci dvoumotorových strojů B-26 Marauder od 322. skupiny a velitel si v tomto boji konečně připsal sestřel číslo 100. 

Konec války se ale už blížil a 25. dubna nechal Galland nastoupit své muže, k nimž prohlásil: „Válka je vojensky prohrána a náš boj na tom nemůže nic změnit. Já ale budu bojovat dál. Jsem hrdý, že patřím mezi poslední stíhače Luftwaffe. Dál se mnou může létat jen ten, kdo opravdu chce. Kdo chce, může odejít.“ Neodešel ani jediný muž.

Opět sestřelen

Krátce před polednem 26. dubna se z Riemu zvedla pětice Me 262, v jejichž čele letěl Adolf Galland. Poblíž Neuburgu narazily na skupinu B-26. Velitel dva z nich sestřelil, když se však chtěl otočit k další zteči, nečekaně ho zasáhla palba americké stíhačky a zničila mu jeden motor. Další střela ho zasáhla do pravého kolena, a tak ihned přerušil boj a chystal se vyskočit na padáku. Jeho stroj ale stále letěl, a tak se vrátil k letišti. To se ale právě nacházelo pod útokem. Podařilo se mu proklouznout mezi americkými stíhači a nouzově přistál. Okamžitě se odkurtoval, vyskočil z kabiny a ukryl se v nejbližším kráteru po pumě. Utrpěné zranění ho však definitivně vyřadilo z boje. 

V nemocnici Gallanda zastihl konec války a padl do amerického zajetí, ze kterého se vrátil až v roce 1947. Příští rok odcestoval do Argentiny, kde pomáhal budovat tamní letectvo až do roku 1955. Tam také napsal své válečné paměti pod názvem První a poslední. Staly se bestsellerem ve 14 jazycích a prodaly se tři miliony výtisků. 

Po návratu do Německa se jen nakrátko zapojil do budování nové Bundesluftwaffe, objevily se však pochybnosti, zda se dostatečně odpoutal od nacistické minulosti. V roce 1956 se stal čestným předsedou Asociace stíhacích pilotů a často se setkával se svými bývalými protivníky včetně beznohého Douglase Badera. V roce 1969 také působil jako poradce při natáčení slavného filmu Bitva o Británii, v němž je předobrazem majora Falkeho. O letectví se zajímal až do pozdního věku, zemřel v Oberwinteru 9. února 1996.