Horký začátek léta 1914: Kdo směřoval Evropu k válce a kdo se naopak snažil zachovat mír?

Válka Lubomír Hlavienka 20.11.2026

Krize, která vypukla v létě 1914 v Evropě záhy nabrala takových rozměrů, že se už nedala zastavit. Mobilizace, ultimáta a spojenecké závazky během několika dnů vtáhly do konfliktu Rusko, Německo, Francii i Británii. Z lokální války Rakouska-Uherska se Srbskem se tak během jediného týdne stal celoevropský požár.




Sarajevský atentát z 28. června 1914 otřásl habsburskou monarchií i celou Evropou, sám o sobě však ještě světovou válku neznamenal. Rozhodující se stal až následný sled diplomatických kroků, ultimát, mobilizací a vzájemných závazků mezi velmocemi, které během několika týdnů proměnily lokální balkánskou krizi v celoevropský konflikt. 


Rakousko-Uhersko chtělo využít atentátu k tvrdému zásahu proti Srbsku, zatímco Rusko se postavilo na jeho ochranu a Německo podpořilo Vídeň.

Do stále napjatější situace se postupně zapojily také Francie a Velká Británie. Veřejnost přitom dlouho doufala, že půjde jen o omezené střetnutí nebo krátkou válku. Na přelomu července a srpna 1914 už však diplomatické mechanismy selhávaly jeden za druhým a Evropa se ocitla na prahu konfliktu, jehož rozsah si tehdy dokázal představit jen málokdo.

Lokální válka?

V Bělehradě věděli, že jejich reakce povede k rakouskému vyhlášení války. Ještě v 15 hodin 25. července, tedy před doručením odpovědi, byl vydán rozkaz k všeobecné mobilizaci. Bělehrad ležící na samotné hranici započal s evakuací státních institucí hlouběji do vnitrozemí a došlo i k odjezdu vlády.

Srbské přípravy na válku probíhaly v ovzduší neskrývaného nadšení, jelikož zprávy z Ruska potvrzovaly, že carská armáda se připravuje zahájit mobilizaci. Petrohrad doufal, že tyto kroky zastraší Vídeň, což se ale nepodařilo, jelikož Rakousko-Uhersko cítilo podporu z Berlína a směřovalo k dalšímu vystupňování konfliktu.

Nevyhnutelné se naplnilo 28. července, kdy císař František Josef I. vydal manifest Mým národům, kterým vyhlásil válku Srbsku. Navzdory tomu řada evropských státníků nadále věřila, že se ji podaří udržet na Balkáně jako lokální střet dvou států. To ale nebylo možné, jelikož Rusko v této chvíli již nemělo na výběr a nemohlo nechat svého srbského spojence osamoceného. 

Od doby konání berlínského kongresu (1878) bylo hlavním cílem ruské politiky na Balkáně získání kontroly nad černomořskými úžinami. Nečinnost ve válce Srbů s Rakušany by rozbila jejich dlouhodobě budované pozice a zásadně oslabila vliv, který ostatně již poklesl, když se během druhé balkánské války (1913) do sebe pustili dva ruští spojenci – Srbsko a Bulharsko. Carská vláda se poté plně orientovala na Bělehrad a Sofie se naopak výrazně sblížila s Trojspolkem. 

Porážka Srbska by znamenala krach ruské balkánské diplomacie, což Petrohrad nemohl dopustit. Dne 29. července proto přistoupil sám k mobilizaci… a uvolnili tím další kameny laviny, kterou již nešlo zastavit.

Ultimáta a mobilizace

Dosud omezený konflikt Rakouska-Uherska a Srbska se ruskou mobilizací výrazně akceleroval. Německo dosud nesáhlo k válečným přípravám, ale na ruskou mobilizaci muselo reagovat. Současně však dostalo varování z Londýna, že pokud zahájí vojenské akce na podporu svého rakouského spojence, nebude moci zůstat Británie stát stranou. 

V této chvíli zafungoval systém aliancí. Rusko a Francie byly od konce 19. století blízkými spojenci, které sbližovaly obavy ze silného Německa. Tuto alianci doplnila Velká Británie, když postupně urovnala své spory s Francií i Ruskem. Cílem Londýna bylo nedovolit kontinentální hegemonii Německa, již by přinesla porážka Francie. 

V britské vládě navíc zasedalo množství mužů, kteří viděli v politice Berlína přímou hrozbu pro zájmy impéria, takže ještě dlouho před vypuknutím krize byly připravovány plány na posílení francouzské armády britskými pozemními silami. 

Navzdory této jasně se rýsující eventualitě muselo Německo reagovat na ruské přípravy k válce a 31. července odeslalo do Petrohradu ultimátum vyzývající k zastavení mobilizace. Současně byla Francii předána nóta požadující její neutralitu ve válce, kterou Německo a Rakousko-Uhersko povede s Ruskem a Srbskem. Když nebyly podmínky ultimáta vydaného Rusku naplněny, vyhlásilo Německo 1. srpna Petrohradu válku.

Také na německé straně se v této době projevily dlouhodobé animozity. Berlín se obával Ruska, jehož průmyslový rozmach se zdál být impozantní. A sílící carská říše ve spojenectví s Francií dychtící po pomstě za rok 1870 byla představa, která vedení štábu nedávala spát. I proto panovalo přesvědčení, že je lepší vstoupit do války co nejdříve, Rusko i Francii rychle porazit a tím si zajistit hegemonii ve střední Evropě. 

To byly zejména cíle náčelníka štábu Helmutha von Moltkeho mladšího, který předpokládal, že Německo musí vést od počátku válku s oběma svými hlavními soky, v čemž mu měly na východní frontě výrazně napomoci rakousko-uherské armády, na nichž měla v první fázi války ležet hlavní tíha bojů s Rusy.

Pohár přetekl

Navzdory těmto plánům pořád ještě nebylo nevyhnutelné, aby se válka rozšířila i na západ kontinentu. Dne 1. srpna byl německý velvyslanec v Londýně kníže Lichnowsky informován britským ministrem zahraničí Greyem, že pokud se Německo zdrží útoku na Francii, nebude do války intervenovat ani ostrovní království. Nicméně tento postoj Britů nevydržel déle než pár hodin. 

Neutralitu navíc nezvažovala ani Francie. Z Paříže byly ve stejné době rozeslány tajné depeše označující 2. srpen za den mobilizace. Již o den dříve dostalo podobný rozkaz britské námořnictvo, které začalo strážit kanál La Manche.

Ve světle těchto událostí se Berlín rozhodl pro plnou aplikaci Schlieffenova plánu. Třetího srpna bylo zasláno ultimátum Belgii, požadující nerušený přechod německých vojsk přes její území. Berlín věřil, že pokud dojde k dohodě s Bruselem, zdrží se Británie (která byla garantem belgické neutrality) zásahu. V Londýně ovšem v té době již bylo v podstatě rozhodnuto, že není možné nechat Francii, jíž 3. srpna Německo vyhlásilo válku, osamocenou. Současně vlna vlasteneckého nadšení, jež se prohnala malým královstvím po oznámení ultimáta, v podstatě znamenala, že jeho text bude odmítnut. 

V důsledku toho se i Belgie stala aktérem přicházející války. Británie v průběhu 4. srpna zaslala do Berlína vlastní ultimátum, které požadovalo do 23.00 hodin stažení německých vojsk za belgickou hranici. Když v požadované lhůtě nepřišla žádná reakce, vyhlásil Londýn Německému císařství nepřátelství. Válka mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem zahájená 28. července se v průběhu jediného týdne stala celoevropským konfliktem. 

Diskuze (0)

Další články v sekci