Začátek krvavého konce: Císařský manifest Mým národům!
Dne 28. července 1914 vydal císař František Josef I. proklamaci, jíž oznamoval obyvatelům své říše, že habsburská monarchie vyhlásila válku Srbsku. Jednalo se o prohlášení zásadního významu, jehož záměrem bylo nejen zdůvodnit tento krok, ale také připomenout mužům jejich povinnost narukovat a hájit se zbraní v ruce panovníka a vlast.
Císařský manifest oznamoval občanům vyhlášení války Srbsku. (foto: Wikimedia Commons, Library of Congress, PDM 1.0)
Titulek manifestu Mým národům! (An Meine Völker!) ani samotná forma prohlášení nebyly v dějinách ničím novým. Použil je už v roce 1813 pruský král Fridrich Vilém III., který vyzýval Prusy a Němce k boji „za čest a nezávislost“ proti Francouzům (tehdy v jednotném čísle – An Mein Volk). I sám František Josef použil toto oslovení už dříve, a to 17. června 1866, když oznamoval vypuknutí nepřátelství mezi Rakouskem a Pruskem.
Nesplnitelné požadavky
Věnujme se však podrobněji manifestu z roku 1914. Jeho vyhlášení nepředstavovalo pro obyvatele rakousko-uherské říše velké překvapení, neboť politické napětí mezi habsburským soustátím a malým balkánským královstvím se stupňovalo již celý měsíc.
Dne 28. června spáchali srbští nacionalisté v Sarajevu atentát na Františka Ferdinanda d‘Este, jemuž následník trůnu i jeho manželka podlehli. V šoku se ocitlo nejen Rakousko-Uhersko, ale celá Evropa. Rakouská vláda nicméně viděla v události příležitost, jak se se Srbskem jednou provždy vypořádat (přičemž ji do války povzbuzovalo vilémovské Německo), a předala Bělehradu nesplnitelné ultimátum s cílem vyvolat mezi oběma zeměmi válku.
Desetibodovou demarši obdrželo Srbsko 23. července v 18 hodin a na odpověď dostalo dva dny. Pět minut před vypršením lhůty Srbové odpověděli, přistoupili na většinu požadavků, výslovně však odmítli šestý bod – účast rakouských orgánů na vyšetřování přímo na území Srbska.
Tento bod by byl nepřijatelný pro jakýkoliv suverénní stát, byť se císař v manifestu oháněl „umírněností“ svých požadavků. Ještě předtím, v očekávání války, vyhlásila srbská vláda mobilizaci. Rakouský velvyslanec i s personálem svého úřadu opustil Bělehrad.
Účelová dezinformace
Na zprávu o odmítnutí ultimáta čekali v císařově letní rezidenci v Bad Ischlu ministr zahraničí hrabě Leopold Berchtold a ministr války Alexander von Krobatin. Oba se jali přesvědčovat panovníka, aby zareagoval vyhlášením války. František Josef stále ještě váhal a popostrčit jej k osudovém rozhodnutí pomohla i zpráva o srbském útoku na císařské jednotky u Temešského Kubína. Ve skutečnosti se nic takového neudálo, jednalo se o rakouskou dezinformaci. Ministr Berchtold toho nicméně využil k dalšímu naléhání na mocnáře, aby signoval připravené vyhlášení války. Dokument přitom obsahoval i zmínku o údajném srbském útoku u Temešského Kubína. Tu po císařově podpisu ministr zahraničí jednoduše přeškrtal a teprve poté o tom informoval Františka Josefa…
Dne 28. července v poledne byla nóta s vyhlášením války odeslána do Bělehradu. Následně se v tisku i na plakátech objevil zmíněný manifest. Panovník se v něm mimo jiné zaklíná „zachováním státního, hospodářského a vojenského rozvoje mocnářství“, ve skutečnosti však tento dokument stál na počátku celosvětového konfliktu, jenž si vyžádal miliony obětí a Rakousko-Uhersku přinesl konec jeho existence.
Ještě než se monarchie rozpadla, mocnář dva a čtvrt roku po vyhlášení války Srbsku zemřel. Místo na trůnu po něm zaujal jeho prasynovec Karel I., jenž se 21. listopadu 1916 obrátil k obyvatelstvu manifestem, ve kterém sliboval, že chce „činiti vše, aby hrůzy války byly co nejdříve zažehnány..., jakmile tomu dovolí čest našich zbraní“. Dokument nesl titulek: Mým národům!
