Rychlý průzkumník z posledních let války: Jak si v boji s nepřátelskými obrněnci vedlo německé vozidlo SdKfz 234?
Jedním ze symbolů německých průzkumných jednotek se staly osmikolové obrněné automobily. Nejvyspělejší z nich – model SdKfz 234 – se na frontě osvědčil jako rychlé, dobře vyzbrojené vozidlo s dlouhým dosahem. Zároveň šlo o jediný sériově vyráběný obrněnec Wehrmachtu s naftovým pohonem
Obrněnec SdKfz 234/4 jako muzejní exponát; tento kus byl v květnu 1945 ukořistěn americkými vojáky na československém území. (foto: Wikimedia Commons, Schierbecker, CC BY-SA 4.0)
Německá armáda věnovala kolovým obrněným průzkumným vozidlům značnou pozornost už před válkou a zkušenosti z prvních tažení jen potvrdily jejich význam pro rychlé získávání informací o nepříteli. Vrcholem tohoto vývoje se stal osmikolový SdKfz 234, konstruovaný jako rychlý, dobře pohyblivý a na svou kategorii poměrně silně vyzbrojený stroj.
Nový obrněnec navazoval na předchozí typy, ale dostal výkonnější pohonnou soustavu, kvalitní podvozek a konstrukci schopnou operovat i v náročných podmínkách.
Do služby se však dostal až v závěrečné fázi války, kdy už Německo nedokázalo jeho přednosti plně využít. Přesto vzniklo několik výrazně odlišných variant – od čistě průzkumných vozidel až po stroje nesoucí těžší kanonovou výzbroj – které se zapojily do bojů na západní i východní frontě.
Samostatně i po boku jiných
S vozidly SdKfz 234 se počítalo jako se součástí průzkumných oddílů (Aufklärung-Abteilung), které se přidělovaly k tankovým nebo motorizovaným divizím. Základ těchto útvarů tvořily roty obrněných automobilů (Panzerspähwagen-Kompanie), jejichž inventář v polovině války sestával primárně ze čtyřkolových SdKfz 222 a osmikolových SdKfz 223.
V letech 1942–1943 nicméně začal Wehrmacht kolová vozidla postupně nahrazovat polopásovými transportéry řady SdKfz 250/251, které nabízely výrazně lepší průchodnost terénem při zachování výzbroje i pancéřové ochrany. To ovšem neznamená, že by obrněné automobily zcela vymizely; podle organizačních řádů z roku 1943 si je ve výzbroji udržely štábní roty. Důvodem byla především jejich vyšší rychlost v kombinaci s delším dojezdem.
Podle předpisu z dubna 1944 disponovala jedna štábní rota celkem 16 těžkými obrněnými automobily a deseti polopásy. Osmikolky se následně dělily do dvou čet po šesti vozidlech SdKfz 234/1 a jedné podpůrné sekce s trojicí houfnicových SdKfz 234/3.
Vzhledem k nízkému počtu vyrobených kusů se však nikdy nepodařilo nahradit „dvěstětřicetčtyřkami“ všechny starší modely osmikolových aut. Řada útvarů si proto musela i nadále vystačit s typem SdKfz 232 a jeho deriváty. Ve výše uvedené podobě tak štábní rotu během léta 1944 obdrželo celkem osm tankových divizí včetně dvou formací Waffen-SS a Tankové instrukční divize.
V posledních měsících
Posledním útvarem s plným tabulkovým stavem SdKfz 234 se pak v lednu 1945 stala divize tankových granátníků Brandenburg. Oproti tomu kanonové SdKfz 234/2 měly dle původních řádů z roku 1943 sloužit v samostatných rotách čítajících 25 vozidel. Tyto jednotky však nakonec vznikly pouze dvě; jednu obdržela Tanková instrukční divize, druhá fungovala v řadách 2. tankové divize. Další dvě formace (1. tanková divize SS a 20. tanková divize) dostaly 16 obrněnců do stavu štábní roty. Zbylé vyrobené SdKfz 234 putovaly k útvarům dle aktuální potřeby pro nahrazení bojových ztrát.
V rámci tohoto procesu se na frontu dostaly také stíhače tanků SdKfz 234/4; první jednotkou provozující nový typ se v lednu 1945 stala divize tankových granátníků Brandenburg.
V chaosu závěrečných měsíců války stroj v menším množství obdržely i některé další jednotky. V dubnu 1945 pak ještě vznikly řády pro těžce vyzbrojené průzkumné oddíly vybavené 17 SdKfz 234, z toho osm strojů tvořily stíhače tanků 234/4 a devět vozidel připadlo na průzkumné 234/1. Do závěru války však podle všeho nevznikla ani jedna takto organizovaná jednotka.
Účinné proti letadlům
Co se nasazení „dvěstětřicetčtyřek“ na frontě týče, je velmi obtížné najít konkrétnější údaje. V operačních hlášeních se totiž osmikolová vozidla často označovala jednoduše jako „8-Rad“ bez přesnějšího uvedení typu. Bojová činnost SdKfz 234 tak splývá s jinými modely.
Z obecných informací nicméně víme, že typ sloužil na západní i východní frontě a v omezené míře i v Itálii. Na průzkumné mise obvykle osmikolky vyrážely buď po dvojicích či trojicích, případně po boku lehčích vozidel coby součást malých skupin. Primárním úkolem bylo zjišťování dispozic protivníka, hledání cest a mostů vhodných pro tanky, případně hlídková činnost na křídlech mateřské formace.
SdKfz 234/1
- Osádka: 4 muži
- Délka: 5,86 m
- Šířka: 2,33 m
- Výška: 2,1 m
- Hmotnost: 11,5 t
- Motor: naftový dvanáctiválec tatra t-103 (162 kW)
- Max. rychlost na silnici: 80 km/h
- Dojezd: 1 000 km
- Pancéřování (korba): čelo 30 mm, boky 8 mm, záď 10 mm
- Pancéřování (věž): čelo 30 mm, štít kanonu 10 mm, obvod 8 mm
- Výzbroj: 1× rychlopalný kanon kwk 38 ráže 20 mm, 1× spřažený kulomet mG 42 ráže 7,92 mm
Samotné SdKfz 234 si od vojáků vysloužily velmi dobré hodnocení díky své rychlosti, dojezdu a účinné výzbroji. Verze 234/2 dokázala díky 50mm kanonem čelit i nepřátelským tankům a její palebná síla dalece převyšovala výzbroj průzkumných vozidel jiných válčících stran.
Jak ale naznačují operační hlášení, pro průzkumnou činnost se více hodila verze 234/1 s 20mm zbraní. Ta totiž nejen postačovala proti lehčí nepřátelské technice i živé síle, ale také díky velké elevaci dokázala poskytnout ochranu před letadly.
Některé jednotky dokonce SdKfz 234/1 nasadily i jako improvizovaný protiletecký prostředek. Důkazem je hlášení neznámého průzkumného oddílu, který byl v lednu 1945 otištěn ve Zpravodaji obrněných vojsk (Nachrichtenblatt der Panzertruppe): „Ukázalo se výhodným a účelným nechat obrněný průzkumný oddíl následovat útočící divizi a využít jej k protivzdušné obraně. Během rozsáhlého útoku na jaře 1944 dokázala rota (obrněných automobilů, poznámka autora) sestřelit šest obrněných bitevních letounů Iljušin Il-2 Šturmovik během dvou dní.“
Nejlepší ze všech?
Jedinou zásadnější nevýhodou vozidla tak zůstávalo palivo; SdKfz234 představovaly zřejmě jediné operačně nasazené německé vozidlo s naftovým motorem, což zejména v závěru války přinášelo logistické komplikace.
Ačkoliv nám chybějí detaily o bojových akcích SdKfz 234, lze jej označit za nejvyspělejší kolové obrněné vozidlo Wehrmachtu a jeden z nejlepších průzkumných strojů celého konfliktu. Tento rychlý a dobře vyzbrojený typ podle všeho odvedl dobrou službu na západní i východní frontě, bohužel pro německé mobilní útvary ale nikdy nevznikl v dostatečném množství. I z toho důvodu se do současnosti zachovaly jen tři kusy.
Z nich za zmínku stojí především SdKfz 234/4 s registrační značkou WH-1559263, který v květnu 1945 nalezli američtí vojáci na území Československa a dnes je k vidění v muzeu na americké základně Fort Benning.