Ocelová náhrada lehkého jezdectva: Duel sovětského BA-10 a německého lehkého obrněnce SdKfz 222
Přestože armády nastupovaly do druhé světové války i s velkým množstvím koní, bylo evidentní, že budoucnost patří spalovacím motorům. Lehká obrněná vozidla proto převzala i jeden z hlavních úkolů jezdectva, tedy průzkum bojiště. K tomuto účelu zavedly armády SSSR i třetí říše několik typů pancéřovaných automobilů.
Specialita BA-10 spočívala v náhradních kolech pohyblivě namontovaných po bocích korby. (foto: Wikimedia Commons, PDM 1.0)
V Německu a Sovětském svazu rozpracovali stratégové ve 20. letech novou bojovou doktrínu, jež se zapsala do historie jako „blesková válka“, potažmo „hloubková operace“. Jejím základním prvkem bylo nasazení tankových formací, které měly prolomit nejslabší místo obrany protivníka a rychle pronikat do jeho týlu. Jeden z klíčových faktorů funkčnosti této koncepce přitom představoval průzkum, který sloužil mimo jiné i k nalezení onoho nejslabšího místa linie.
Armády tedy potřebovaly nejen tanky, ale i kvalitní průzkumná vozidla. V Sovětském svazu vznikla vývojová řada šestikolových strojů, jejímž posledním a nejvýkonnějším typem se stal obrněnec BA-10, zatímco do výbavy Wehrmachtu byl zaveden charakteristicky řešený vůz SdKfz 222.
Na šasi amerického původu
Vývoj obrněnců v SSSR byl těsně propojen s rozmachem automobilového průmyslu, který ale ze začátku fungoval na bázi kopírování zahraničních konstrukcí. Coby první obrněný automobil se tak zrodil typ BA-27 na podvozku nákladního vozu AMO-F-15 – šlo o kopii typu Fiat 15 Ter. Zlom pro sovětský průmysl však nastal roku 1929, kdy došlo k uzavření velké smlouvy s americkým koncernem Ford o vybudování závodu ve městě Nižnij Novgorod (později Gorkij), jenž dostal jméno NAZ, později GAZ. V roce 1932 tam začala sériová výroba osobního vozu GAZ-A čili kopie amerického vozu Ford Model A.
Následovaly užitkové typy GAZ-AA a GAZ-AAA stavěné opět podle amerických vzorů. Šestikolový Ford Model AAA, respektive GAZ-AAA následněposloužil jako podvozek obrněnce BA-27M, který nesl (stejně jako původní varianta) věž s kanonem ráže 37 mm. Následoval podobně vyzbrojený typ BAI a v roce 1934 přišel vůz BA-3, na jehož korbě se nacházela kompletní věž lehkého tanku T-26. Obrněnec se tak mohl chlubit v té době nadstandardním kanonem ráže 45 mm.
Zrod Béáčka
Modernizací vznikl typ BA-3M a následně BA-6 s pancířem o maximální síle 9 mm. Postupně také ubývalo nýtů a přibývalo svarů, neboť sovětským továrnám se dařilo zvládat vyspělejší technologie. Střediskem vývoje byl Ižorský závod, který se nacházel ve městě Kolpino a kam směřovaly podvozky z podniku GAZ, na které se posléze montovaly obrněné korby a věže.
V roce 1938 tam vznikl prototyp automobilu BA-10, jenž se vyznačoval již zcela svařovanou konstrukcí, která sestávala z ocelových desek o maximální síle 10 mm. Viditelné nýty sloužily pouze k uchycení vnějších prvků na povrchu. Obdobně jako u typu BA-6 konstruktéři použili upravenou tankovou věž kónického tvaru, ve které se nacházel 45mm kanon 20K a 7,62mm kulomet DT. Další kulomet téhož typu byl umístěn v charakteristicky vpřed vysunuté pravé části kabiny, kde jej ovládal radista-kulometčík.
Obrněný automobil BA-10
- OSÁDKA: 4 muži
- BOJOVÁ HMOTNOST: 5,1 t
- DÉLKA: 4,45 m
- ŠÍŘKA: 2,10 m
- VÝŠKA: 2,47 m
- MAX. RYCHLOST: 52 km/h
- MAX. DOJEZD: 260 km
- MAX. TLOUŠŤKA PANCÍŘE: 10 mm
- MOTOR: benzinový GAZ-M1 o výkonu 37 kW (50 koní)
- VÝZBROJ: 45mm kanon 20K (49 nábojů), 2× 7,62mm kulomet DT (2 079 nábojů)
Problém s nádrží
Vlevo seděl řidič, zatímco za ním se nalézal bojový prostor s věží, v níž měli svá místa velitel (jenž současně plnil úlohu střelce) a nabíječ kanonu. Pro jejich nástup a výstup se užíval poklop tvořící zadní část stropu věže, kdežto řidič a radista-kulometčík měli k dispozici dveře v bocích korby. Existence funkce radisty naznačuje, že vůz standardně nesl radiostanici, byť je známo, že předválečné sovětské přístroje této kategorie byly značně poruchové a reálně se leckdy nenacházely tam, kde se nacházet měly. Další specialita BA-10 spočívala v náhradních kolech pohyblivě namontovaných po bocích korby, díky čemuž mohla pomáhat i při překonávání terénních překážek, což automobilu propůjčovalo výbornou průchodnost.
Zkoušky prokázaly, že BA-10 představuje kvalitní konstrukci, a tudíž okamžitě začala sériová výroba, ale již v prosinci 1939 se přešlo na modernizovanou obměnu BA-10M. Ta konečně řešila jednu z velkých slabin celé vývojové řady BA, a sice umístění nádrže s benzinem uvnitř pod stropem karoserie. V případě průstřelu či požáru si lze snadno představit katastrofální následky pro osádku, a tudíž u BA-10M tento prvek zmizel a objevily se dvě hranaté externí nádrže nad blatníky zadních kol.
Produkce této varianty běžela až do podzimu 1941 a vedle toho Rudá armáda v malém počtu obdržela též verzi BA-10ŽD se speciálně řešenými obručovými koly, která umožňovala jízdu po kolejích i nasazení klasických pneumatik. Svůj křest ohněm prodělaly BA-10 v létě 1939 během bojů na řece Chalchyn Gol a následně se zařadily mezi nejdůležitější obrněnce Rudé armády. Přestože šlo primárně o průzkumné prostředky, 45mm kanon jim umožňoval plnohodnotně čelit i lehkým a starším středním tankům. BA-10 si proto u nepřátel získaly velký respekt a ti často zařazovali ukořistěné obrněnce do svých služeb. Vedle Němců tak učinili například i Finové, kteří poslední kus (upravený na jeřáb) vyřadili až v roce 1978!
Lehký obrněný průzkumník
První obrněný automobil pro německý Reichswehr byl zkonstruován na počátku 30. let, avšak tento vůz nazvaný Kfz 13 na podvozku Adler Standard představoval spíše nouzové řešení. Nejdříve se ani nepočítalo s jeho bojovým nasazením, protože měl sloužit hlavně k výcviku.
Ostatně omezení daná versailleskou smlouvou znamenala, že i čistě výcvikový obrněnec byl na hranici legality. Kfz 13 se sice později dočkaly bojového nasazení, avšak hlavně proto, že Němci neměli dostatek kvalitnějších vozů.
Obrněné automobily SdKfz 222 se používaly hlavně pro předsunutý průzkum. (foto: Wikimedia Commons, AlfvanBeem, PDM 1.0)
Na nových obrněncích se však v utajení pracovalo ještě před příchodem NSDAP k moci, takže když Hitler roku 1935 vypověděl versailleskou smlouvu, mohlo se velmi rychle začít i s procesem přezbrojení. Brzy tak proběhly i testy nových univerzálních podvozků, jež měly sloužit pro těžké osobní nebo lehké nákladní automobily. Vítězem výběrového řízení se stal podnik Horch, jenž nabídl dvě varianty podvozku – jednu s motorem vpředu a druhou s motorem vzadu. Jestliže ta první se hodila pro klasické osobní či nákladní vozy, ta druhá byla naopak optimální pro lehké obrněnce.
Wehrmacht si tudíž ihned objednal i obrněný automobil na této bázi a roku 1936 vznikl prototyp vozu SdKfz 221. Jednalo se o velmi progresivní konstrukci s karoserií vytvořenou z mnoha ploch, které svíraly vesměs hodně ostré úhly, což snižovalo pravděpodobnost, že střela vozidlo zasáhne kolmo. Stroj měl řiditelnou též zadní nápravu, což zvyšovalo jeho ovladatelnost, slabinu ale představovala výzbroj, kterou tvořil jediný kulomet MG 34 ráže 7,92 mm umístěný na lafetě v otevřené hranaté věžičce. Tu shora chránil jen odklápěcí kryt z drátěného pletiva, který nemohl zastavit střelbu, ale měl sloužit jako ochrana proti vhození ručního granátu do obrněnce.
Příchod zdokonalené úpravy
Hlavní nedostatek SdKfz 221 v podobě slabé výzbroje se sice Němci pokusili řešit instalací protitankových pušek Panzerbüchse 39 či Panzerbüchse 41 do některých vozidel, stejně ale bylo zřejmé, že ideální řešení spočívá ve vývoji nového obrněnce. Ten vznikl roku 1938 a dostal jméno SdKfz 222. Používal stejný podvozek a také jeho korba se předchozímu stroji dost podobala, ačkoliv měla poněkud větší rozměry, a to zejména šířku.
Díky tomu mohli konstruktéři použít výrazně větší věž pro dva muže – SdKfz 221 ji měl jen jednomístnou. Výzbroj tvořil 20mm kanon KwK 30 L/55 umístěný na společné lafetě s kulometem MG 34. Zbraň disponovala značně vysokým náměrem kvůli palbě na vzdušné cíle, ale věžičku shora stále chránil jen kryt z pletiva. Standardně se do SdKfz 222 nemontovaly radiostanice, část obrněnců je však dostala a Němci vyvinuli také speciální spojovací úpravu SdKfz 223.
Lehký obrněný vůz SdKfz 222 Ausf. A
- OSÁDKA: 3 muži
- BOJOVÁ HMOTNOST: 4,4 t
- DÉLKA: 4,80 m
- ŠÍŘKA: 1,95 m
- VÝŠKA: 2,00 m
- MAX. RYCHLOST: 75 km/h
- MAX. DOJEZD: 300 km
- MAX. TLOUŠŤKA PANCÍŘE: 14,5 mm
- MOTOR: benzinový Horch o výkonu 55 kW (75 koní)
- VÝZBROJ: 20mm kanon KwK 30 (180 nábojů), 7,92mm kulomet MG 34 (1 050 nábojů)
Cikánská maringotka
Sériová výroba začala již v roce 1938 a pokračovala dalších pět let, byť s jednou podstatnou změnou, k níž došlo roku 1940. Dosavadní podoba, jež nesla název Ausf. A, se přestala vyrábět a přešlo se na provedení Ausf. B, které dostalo o něco výkonnější motor. Síla čelního pancíře se více než zdvojnásobila (z 14,5 mm na 30 mm), na zbytku korby však zůstalo 8 mm oceli. Místo zbraně KwK 30 se montoval rychleji střílející typ KwK 38 stejné ráže a zvýšil se i maximální náměr lafety.
Pro obě verze platilo, že pomocí úchytů bývaly ke korbám připojeny různé úložné schránky, kanystry na benzin a vodu, nářadí, hasicí přístroje, lana a podobně. Kvůli tomu tato vozidla dostala přezdívku „cikánská maringotka“. V západní Evropě si SdKfz 222 vedly výborně, ale klima a terén v severní Africe či v Sovětském svazu jim příliš nesvědčily. Tyto stroje byly totiž určeny primárně pro jízdu po silnici a mimo zpevněné komunikace si moc dobře nevedly. Navzdory svým nedostatkům však patřily mezi oblíbené typy vojenské techniky a malý počet exemplářů zůstal ve službě až do konce války.
SdKfz 222 vs. BA-10
Přestože německý SdKfz 222 a sovětský BA-10 vznikly ve stejné době, výsledkem procesů se staly dvě hodně odlišné konstrukce. Kořeny těchto rozdílů však spočívaly i v tom, že německá „blesková válka“ a sovětská „hloubková operace“ nebyly (navzdory své nesporné příbuznosti) ani zdaleka shodné. Němci počítali s několika málo průlomy nepřátelské linie a předpokládali, že budou bojovat proti silnějším nepřátelům. SdKfz 222 proto představoval výlučně průzkumný prostředek, který se měl po kontaktu s protivníkem okamžitě stáhnout, a proto mu musel stačit 20mm kanon.
Stejnou zbraň ostatně dostaly i větší kolové obrněnce Wehrmachtu, teprve za války se objevil výrazně silněji vyzbrojený SdKfz 234. První sovětské obrněné vozy nesly pouze kulomety, ovšem poté jejich palebná síla rychle rostla a standardem se stal 45mm kanon shodného typu jako v tanku T-26. Sovětská doktrína totiž navrhovala drtivé průlomy na širší frontě za využití početní převahy a zničující palebné síly. Obrněnce řady BA se tudíž sice měly zabývat zejména průzkumem, ale pokud nalezly nepřítele „jen“ v podobě lehkých tanků, předpisy jim nařizovaly zahájit boj, protože 45mm kanon byl koncem 30. let velmi efektivní nástroj, byť později jeho užitečnost rychle klesala.
Sovětské vozy vedly také z hlediska terénní průchodnosti, avšak německé byly rychlejší na silnici. Silnějším pancéřováním čela korby disponoval SdKfz 222, sovětské automobily ale měly lépe chráněné boky i záď. Řešení ze SSSR tak lze označit za spojení konzervativní konstrukce a neobvykle účinné výzbroje, kdežto německý typ byl technicky progresivnější, byť méně vhodný do extrémních podmínek, které druhá světová válka přinesla. Oba typy dokonale zapadaly do taktických koncepcí „svých“ armád, ale vítězství ve vzájemném souboji by si zřejmě odnesl sovětský BA-10.