Nelítostný masakr sovětských výsadkářů v Afghanistánu: Bitva s mudžahedíny o zimní tábor Šigal
Výsadkáři patřili mezi elitní jednotky Sovětská armády, v Afghánistánu však narazili na nepřítele, jenž se jim odvahou a mobilitou více než vyrovnal. První bitva, kterou vybojovali od druhé světové války, tak byla pro sovětskou elitu nepříjemným překvapením srovnatelným s boji ve Finsku během zimní války.
Taktika afghánských mudžahedínů byla jednoduchá, ale efektivní: dobře ukrytí střelci využívali výhod převýšení a po náhlém přepadu se rychle stáhli do nového postavení. Na rozdíl od Sovětů znali dokonale místní hory, a tak se jejich skupiny objevovaly zdánlivě odnikud. (foto: Wikimedia Commons, Erwin Lux, CC BY-SA 3.0)
Sovětská vojska se po desetiletí cvičila na bitvy se silami NATO, ovšem po příchodu do Afghánistánu byla konfrontována s bojovou taktikou nepřítele, na niž nebyla připravena. Jen těžko se rozlišovalo, kdo z místních obyvatel je přítel a kdo ne.
V afghánské armádě, podporované sovětskými poradci a instruktory, docházelo k rozsáhlým dezercím a vzpourám. Někteří vojáci brali obsazení země jako urážku, a i když neměli rádi mudžahedíny, považovali je za menší zlo a přecházeli na jejich stranu, často poté, co zabili sovětské poradce u svých jednotek.
Situace se prosovětské vládě v Kábulu začala vymykat z rukou, a proto štáb armády rozhodl o potlačení vzpour nasazením sovětských oddílů pěchoty. Nedaleko města Asadábád, správního centra provincie Kúnar na východě země, byl dislokován afghánský 30. horský pěší pluk, u něhož začalo docházet také k nepokojům a vzpourám.
Štáb pluku sídlil v kišlaku (zimním táboře kočovníků) Šigal a jeho jednotky byly rozmístěny v okolních vesnicích. Aktivity mudžahedínů v pohraničí nabíraly na síle, což sovětští velitelé nechtěli připustit – právem se obávali zhroucení státní a vojenské správy a vytvoření autonomních oblastí ovládaných nepřítelem.
Plán útoku
Kvůli momentu překvapení připravil velitel operace generálporučík Viktor Merimskij se svým štábem kombinovanou operaci, využívající motostřeleckých a výsadkových jednotek. Sověti si byli vědomi mobility protivníka v kraji, jejž výborně znal, a proto se rozhodli zaútočit na kišlak z několika směrů. K provedení operace byl armádním štábem převeden pod Merimského velení jeden motostřelecký a dva vzdušně výsadkové prapory, tanková rota, průzkumné a ženijní odřady.
Zatímco bojová vozidla motostřeleckého praporu a nákladní vozy s výsadkovým praporem spolu s afghánskými oddíly měly postupovat ke kišlaku z jihu po silnici z Asadábádu, výsadkáři dalšího praporu měli být dopraveni vrtulníky do oblasti severozápadně od něj a po rozdělení do tří pochodových proudů jej obklíčit.
Tuto taktiku, využívající hromadné nasazení vrtulníků, začali používat již Američané během vietnamské války. V Afghánistánu nepřítel neměl žádné letectvo a jen málo protiletadlových zbraní na to, aby mohl výsadek zmařit. Na papíře vypadal plán dobře, ale nepočítal s tím, že by mohli mudžahedíni vážněji narušit postup sovětských oddílů.
Na přípravu plánu měli jen velmi málo času a neproběhlo žádné stmelovací cvičení sovětských jednotek. Výsadkáři chtěli ukázat své schopnosti, i když pro boj v horách nebyli vycvičeni a neměli ani místní průvodce. Mobilním jednotkám scházelo průzkumné a zpravodajské zabezpečení, velitelé prostě předpokládali, že po silnici dojedou až ke svému cíli.
Mnoho zkušeností, nabytých jak během druhé světové války, tak i za války ve Vietnamu, kde měli Sověti své poradce, bylo jakoby zapomenuto a nikdo neuvažoval nad záložními plány pro případ rapidní změny situace.
Past v horách
Těsně před zahájením operace byl naplánován letecký úder na předpokládaná shromaždiště nepřítele. Ráno 29. února 1980 vzlétlo 16 útočných helikoptér a 40 bojových letounů k provedení náletu, ale pak už letectvo do bojů nezasáhlo. Sověti tak zahodili jeden ze svých trumfů v nastávající bitvě, protože pozemní síly neměly s sebou letecké návodčí, kteří by mohli přivolat vzdušnou podporu. Mudžahedíni se helikoptér oprávněně obávali, ale v nepřehledném terénu bez přesně zaměřených cílů nebylo sovětské letectvo dostatečně efektivní.
Tři sta mužů z 3. výsadkového praporu 317. gardového pluku a podpůrných jednotek dopravilo 28 vrtulníků na předem vybraný bezejmenný vrchol, kde se rozdělili do tří skupin o síle roty. Velitelé rot měli přesně určené osy přesunu, ovšem již od začátku se projevovala jejich nezkušenost v horském boji. Vojáci postupovali vpřed úzkými údolími a podél horských potoků, ovšem bez bočního a týlového zajištění. Nepřítel se sice zatím nijak neprojevoval, ale tento klid netrval dlouho.
Výsadek neunikl jeho pozornosti a brzy začaly na sovětské vojáky útočit malé skupinky bojovníků vyzbrojených automatickými zbraněmi. Taktiku měly jednoduchou, ale efektivní: dobře ukrytí střelci využívali výhod převýšení a po náhlém přepadu se rychle stáhli do nového postavení. Na rozdíl od Sovětů znali Afghánci dokonale místní hory, a tak se jejich skupiny objevovaly zdánlivě odnikud. Výsadkáři nebyli v horském terénu schopni rychle reagovat, proto docházelo ke zmatkům a zdržením.
Kišlak Šigal měly ze severu obklíčit 7. a 8. rota, zatímco 9. rota měla prostor obejít, obsadit jižní perimetr a držet jej až do příjezdu posil. Na severu probíhalo vše víceméně podle plánu, ale velitel 9. roty kapitán Chapin omylem sešel se svou jednotkou z určené trasy přesunu, takže došlo k dalšímu zpoždění.
Pro zabezpečení svého boku a týlu proti rychle pronikajícímu nepříteli vyčlenil četu výsadkářů, jež měla zaujmout dočasné obranné postavení a po průchodu roty se opět stáhnout. Při přesunu však narazila na silnější skupinu nepřítele, která ji okamžitě obklíčila a zahájila zničující palbu.
Draze zaplacené vítězství
Než se stačil velitel roty zorientovat v nové situaci, nepřítel četu výsadkářů zmasakroval a chystal se vpadnout rotnímu proudu do týlu. Do boje však zasáhla průzkumná četa, která do té doby držela jednu z okolních výšin. Její velitel poručík Bogatikov odrazil afghánský útok na své pozice, a i když podle původního plánu měl zůstat na místě do doby, než sem dorazí štáb praporu, rozhodl se k přesunu na hřeben, odkud mohl chránit 9. rotu krycí palbou. Na jeho původní pozice stejně útočila přesila mudžahedínů, na jejichž odražení neměli průzkumníci dostatečnou sílu, a navíc v horách neustále vypadávalo spojení se štábem praporu i s ostatními jednotkami.
Zatímco část výsadkářů v okolí kišlaku bojovala o život, roty na severní silnici na nepřítele nenarazily a velitel praporu tak mohl stáhnout 8. rotu do zálohy a vyslat ji na posílení jižního perimetru. Marně totiž očekával příjezd kolony obrněnců a dalšího výsadkového praporu, postupujícího po silnici z Asadábádu. Plán přesunu vůbec nepočítal s vysláním průzkumu ani s nasazením těžké ženijní techniky k odstranění zátarasů.
Toto opomenutí se útočníkům tvrdě vymstilo, protože mudžahedíni vytvořili na silnici několik mohutných kamenných barikád a hlubokých příkopů, které nemohla překonat ani pásová vozidla, o nákladních autech nemluvě.
Po několika marných pokusech o odtažení balvanů a zasypání příkopů nakonec kolona uvázla a vojáci museli postupovat dál pěšky bez podpory těžkých zbraní.
Navečer již kišlak obsadili ale o moment překvapení již přišli a jejich těžké ztráty neodpovídaly relativně malému významu operace. Během dne odepsaly sovětské jednotky celkem 37 mrtvých a 26 raněných vojáků, jeden byl prohlášen za nezvěstného a pravděpodobně odvlečen nepřítelem.
Tvrdá lekce
Během této operace došlo k mnoha závažným taktickým chybám, které vedly k rozvratu časového plánu a ke zbytečným ztrátám. Výsadkové prapory, patřící ke 103. výsadkové divizi, pocházely z Běloruska a nikdy neprošly výcvikem pro boj v horách. Velitelé nevěděli, jak správně naplánovat postup jednotek v tomto prostředí a jak řídit palebnou podporu. Jen tak mohlo dojít k tomu, že čety postupovaly po stezkách v úzkých údolích bez zajišťovacích hlídek na okolních výšinách.
Nepříteli pak stačilo na vhodném místě připravit léčku a vést křížovou palbu do uzavřeného prostoru bez možností krytů, zatímco pro sovětské vojáky bylo obtížné je zasáhnout střelbou vzhůru.
Jediným štěstím bylo, že mudžahedíni se řádně nekryli a jejich skupiny neměly přímé spojení, jinak by sovětské ztráty dosáhly mnohem větší výše. K odražení povstalců by určitě pomohly bojové helikoptéry, ale s jejich přímou podporou se nepočítalo a nebyl ani vypracován systém spojení mezi pozemními jednotkami a letectvem.
Nejzávažnějším selháním se však stal přesun velké kolony bez předsunutého průzkumu a ženijního zajištění po horské silnici, kde se dalo určitě počítat s nepřátelskou aktivitou. Uvázlé tanky a bojová vozidla se jen díky slabé výzbroji nepřítele nestaly snadným cílem pro později běžně používané přenosné raketomety a pancéřovky.
Sovětští velitelé se museli znovu naučit pohybu v horském terénu, vysílání průzkumných hlídek na okolní výšiny a úzké spolupráci s letectvem. Válka, jež se v mnohém podobala vietnamskému konfliktu, byť ve zcela jiném podnebním pásu, přinesla Sovětské armádě ještě mnohá poučení a hořké ztráty od nepřítele, který podle představ Moskvy neměl mít proti moderním ozbrojeným silám šanci na vítězství.