Hráz proti německé rozpínavosti: Budování slavné Maginotovy linie
Maginotova linie, vybudovaná podél východní francouzské hranice, představovala na konci 30. let základ obranné strategie Paříže. Rozsáhlý systém opevnění měl zabránit překvapivému nepřátelskému útoku a jeho samotná existence skutečně donutila Wehrmacht místo přímého průlomu hledat alternativní cestu přes Belgii a Ardeny.
Plán na výstavbu nových pevností na východních hranicích Francie se začal rodit na začátku 20. let 20. století. Jeden z důvodů kromě snahy ochránit domácí území před napadením, než by se povedlo mobilizovat domácí ozbrojené složky, představovala skutečnost, že francouzský generální štáb si uvědomoval početní převahu Německa, které mělo o 30 milionů obyvatel více. V letech Velké války se navíc ve Francii rodilo méně dětí, a proto se počítalo s tím, že v druhé polovině 30. let bude armáda čelit nedostatku branců.
Po prvotních diskusích vznikla v roce 1927 Komise pro organizaci opevněných oblastí. Velkým zastáncem výstavby se stal ministr války André Maginot. V roce 1930 se přešlo od slov k činům a postupně se rozběhlo budování opevnění s hlavním těžištěm v Alsasku-Lotrinsku. Dalším důležitým místem výstavby se staly Alpy a hranice s Itálií, která sice během první světové války bojovala po boku Francie, ale po nástupu fašistů k moci vztahy mezi bývalými spojenci výrazně ochladly.
Mezi Longuyonem a Švýcarskem
Silně opevněné pásmo začínalo u města Longuyon poblíž belgických hranic a táhlo se na jihovýchod k Rýnu, podél jehož toku pokračovalo až ke švýcarským hranicím. Hlavní obranný úsek o délce 200 km ležel právě mezi Longuyonem a Rýnem s výjimkou přibližně 40 km široké mezery, zvané Sárská, která nebyla záměrně opevněna (Sársko se v té době nacházelo pod správou Společnosti národů). V Alpách měly vyrůst pevnosti pouze v nejdůležitějších průsmycích, kudy by Italové mohli proniknout do země. Páteř linie tvořily velké dělostřelecké tvrze, které měly svou palbou podporovat ostatní objekty. Tyto tvrze disponovaly rozsáhlými podzemními prostory, kde se nacházelo vše potřebné pro dlouhodobý boj. Celkem v severní Francii stavební firmy vybudovaly 20 dělostřeleckých tvrzí.
Významná role připadla mezilehlým pěchotním srubům, vyzbrojeným jak pěchotními, tak později protitankovými zbraněmi. Tyto objekty měly zamezit průniku nepřítele skrz obranné postavení, přičemž vzdálenost mezi nimi se pohybovala od 600 do 800 metrů. Na důležitých místech vznikly pěchotní tvrze, které měly také podzemní prostory, ale jen menší počet objektů a nedisponovaly dělostřeleckými zbraněmi. Dohromady jich v severní Francii vyrostlo 27.
Celou linii doplňovaly další objekty a zařízení, například pěchotní úkryty, pozorovatelny a pevnostní telefonní síť. V případě války se předpokládalo, že obranu posílí polní jednotky a dělostřelectvo a že opevnění nikdy nebude bojovat samostatně. V Alpách byla situace poněkud odlišná. Tam vzniklo 22 dělostřeleckých tvrzí doplněných o 29 menších pěchotních a armáda v horách nevybudovala samostatné pěchotní sruby.
Když chybí peníze
Výstavba linie začala v roce 1930 a během následujících čtyř let postupně vyrostlo impozantní opevnění, které blokovalo hlavní přístupy z Německa a Itálie do Francie. Rozsáhlé práce proběhly také podél řeky Rýn, kde se však neočekával žádný větší útok, a proto zde dělníci stavěli pouze samostatné pěchotní sruby.
V roce 1934 se začal projevovat problém s nedostatkem prostředků kvůli výraznému překročení původního finančního plánu. To vedlo k omezování stavebních prací, což mělo za následek, že z některých původně plánovaných dělostřeleckých tvrzí projektanti vypustili dělostřelecké objekty, a tak se z nich staly pouze pěchotní tvrze. Škrty ale zasáhly prakticky veškeré ještě nedohotovené projekty. Hlavní stavební práce byly proto dokončeny během roku 1935 a koncem téhož roku Komise pro organizaci opevněných oblastí ukončila svou činnost. Pouze v Alpách, kvůli náročným podmínkám, pokračovala výstavba až do začátku druhé světové války.
Nová fronta
Koncem roku 1935 sice pomalu ustávala práce na hlavní části Maginotovy linie, ale to neznamenalo, že se přestaly budovat další bunkry – spíše naopak. V polovině 30. let, v důsledku změn v mezinárodní situaci, kdy Belgie garantovala svou neutralitu a obyvatelé Sárska se v plebiscitu rozhodli pro připojení k Říši, museli Francouzi přistoupit k dalšímu kolu výstavby a rozšíření linie. Tento úsek dostal označení Nová fronta a kvůli nedostatku financí se jednalo o výrazně skromnější opevnění.
Hlavní tíhu obrany zde nesly samostatné pěchotní sruby doplněné dvěma velkými dělostřeleckými a devíti pěchotními tvrzemi. Nová fronta se stavěla na několika místech: první úsek navazoval na Starou frontu (jak se označovala Maginotova linie vybudovaná v letech 1930–1935) a vedl od Longuyonu směrem k cípu Arden, kde končil nedaleko Sedanu. Druhý úsek zajišťoval přístupy k městu Maubeuge, důležitému dopravnímu uzlu na cestě z Belgie do nitra Francie. Výstavba částečně pokryla i Sárskou mezeru. Nová fronta byla stavebně dokončena v roce 1938. Kromě toho Francouzi opevnili také několik strategických míst na ostrově Korsika pomocí samostatných srubů.
Od roku 1935 se rovněž postupně rozběhla výstavba dalších pevnostních objektů, které doplňovaly stávající linii. Často byly jednodušší a s nižší odolností, ale našli bychom mezi nimi i hodnotnější stavby. Celkem vznikly stovky, možná i tisíce těchto objektů, které budovaly vojenské stavební jednotky až do začátku německé invaze v roce 1940. Opevnění tak nakonec dosahovalo až k Lamanšskému průlivu.
