Odsouzení vrazi: Jaký byl osud méně slavných sarajevských atentátníků?

24.06.2020 - Redakce Kauzy (extra Historie)

Smrtící výstřely na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este vypálil ani ne dvacetiletý student Gavrilo Princip. Před soudem ale stanula více než dvacítka spiklenců. Jaké byly osudy těchto méně známých strůjců atentátu?

<p>Proces v Sarajevu v říjnu 1914. V první řadě zleva: <strong>Trifko Grabež</strong>, <strong>Nedeljko Čabrinović</strong>, <strong>Gavrilo Princip</strong>, <strong>Danilo Ilić</strong>, <strong>Mihajlo Jovanović.</strong></p>

Proces v Sarajevu v říjnu 1914. V první řadě zleva: Trifko Grabež, Nedeljko Čabrinović, Gavrilo Princip, Danilo Ilić, Mihajlo Jovanović.


Reklama

Pátrání po pachatelích sarajevského atentátu bylo úspěšné. Do rukou policie padli téměř všichni jeho účastníci i jejich pomocníci. Zatčení byli umístěni do samovazby v sarajevské věznici a jejich vyšetřování skončilo 19. září 1914. Obžaloba je vinila především z vlastizrady a spiknutí, do něhož se zapojila cizí země – Srbsko.

V pondělí 12. října zahájil v budově hlavního soudu předseda tribunálu Luigi von Curinaldi dlouho očekávaný proces s celkem 25 lidmi. Většině pachatelů atentátu nebylo v době jeho provedení 20 let, takže podle platného práva nemohli dostat trest smrti. Obžalovaní byli lidé různých povah, což se projevilo na jejich chování během procesu. Někteří se snažili vykroutit a zmenšit svůj podíl viny na co nejmenší míru, jiní však vypovídali bez vytáček a svůj čin prohlašovali za správnou věc. 

Obětovali bychom všechny

Nedeljko Čabrinović vypovídal jako první už v průběhu 12. října 1914. Ukázalo se, že je to citlivý člověk, který několikrát projevil dojetí. Při čtení protokolu se svědectvím hraběte Harracha o posledních slovech Františka Ferdinanda se v očích atentátníka dokonce objevily slzy. Ohledně smrti vévodkyně z Hohenbergu útočníci vypovídali, že nebyla terčem atentátu a zabít chtěli jen následníka a případně též rakousko-uherského generála Potiorka, který v červnu 1914 odpovídal za bezpečnostní opatření při osudné návštěvě Františka Ferdinanda d`Este v Sarajevu.

Čabrinović byl při čtení rozsudku 28. října 1914 uznán vinným z velezrady a vraždy. Jelikož měl v době spáchání činu 19 let a pět měsíců, dostal s ohledem na tuto skutečnost nejvyšší možný trest – 20 let těžkého žaláře zostřených jedním postem (celý den bez jídla) měsíčně a vždy v den výročí atentátu tvrdým ložem. K výkonu trestu jej transportovali do vojenské věznice v Malé pevnosti Terezín, která byla společně s dolnorakouskou věznicí Möllersdorf určena jako místo pro osoby odsouzené vojenskými soudy k těžkému žaláři.

Čabrinoviće sem přivezli společně s Principem a Grabežem 3. prosince 1914. Umístěn byl v cele na samotce a své druhy již nikdy neviděl. Samota, hlad a zima v kombinaci s těžkými pouty vykonaly své a vězni se brzy zhoršila tuberkulóza, kterou trpěl již během procesu. Zemřel 22. ledna 1916 a skončil v neoznačeném hrobě na terezínském městském hřbitově. Roku 1920 byly Čabrinovićovy pozůstatky exhumovány společně s těly Principa i Grabeže a převezeny ke slavnostnímu pohřbení na hřbitov svatého Marka v Sarajevu.

Chtěl všeobecnou revoluci

Gavrilo Princip před soudem mluvil bez vytáček. Také on prohlašoval, že Žofie zamýšlený cíl útoku nepředstavovala, a doslova uvedl: „Nechtěl jsem ji zabít, došlo k tomu nešťastnou náhodou.“ Je ovšem otázkou, nakolik byla tato slova pravdivá. Vzhledem k nenávistným letákům v sarajevských ulicích častujících vévodkyni těmi nejhrubšími slovy a vyzývajících k její vraždě je možné, že měla být zabita společně se svým manželem a Potiorkem. Když však atentátníci viděli, jaký nesouhlas vyvolala vražda matky tří dětí, mohli začít vypovídat jinak. Pravdu se asi již nikdy nedozvíme a informaci o tom, koho skutečně chtěl či nechtěl zabít, si Princip vzal s sebou do hrobu.

Odsouzen byl ke stejnému trestu jako Čabrinović. V Terezíně skončil na samotce s desetikilogramovými pouty, což společně s podvýživou, zimou a nedostatkem čerstvého vzduchu zapříčinilo rychlé zhoršování zdravotního stavu. Fyzicky však nikdy týrán nebyl. V těchto podmínkách žil ještě tři a půl roku, i když trpěl tuberkulózou kostí. Od roku 1916 trávil čas střídavě na cele a v nemocnici, přičemž se s ním setkalo několik lékařů.

Vězeňský psy­chiatr MUDr. Martin Pappenheim později vydal své vzpomínky na Principa tiskem a díky tomu dodnes víme, co se atentátníkovi honilo hlavou. Svůj čin považoval za správný až do konce a lékař k tomu poznamenal: „Myslel si, že v důsledku opakovaných atentátů se může uskutečnit taková organizace, jakou si přál Danilo Ilić, a potom nastane všeobecná revoluce v národě.“

Gavrilo Princip nakonec zemřel 28. dubna 1918 v terezínské vojenské nemocnici. V době smrti už vážil pouhých 40 kilogramů. Vojáci z místní posádky jej tajně pochovali na zdejším hřbitově, ale jeden z nich, František Löbl, si pořídil nákres místa hrobu. Díky tomu mohly být 9. června 1920 Principovy ostatky exhumovány a společně s těly Čabrinoviće a Grabeže odvezeny do Sarajeva k pohřbení do společného hrobu příslušníků Mladé Bosny.

Následník byl Nemesis Slovanů

Trifun „Trifko“ Grabež se narodil 28. června 1895 a byl tak z trojice hlavních atentátníků nejmladším. U soudu pateticky obhajoval čin své skupiny a na předsedovu otázku, co měl proti následníkovi trůnu, odpověděl: „Stavěl jsem se proti němu z toho důvodu, že patřil k lidem, kteří přinesli veškeré zlo do Bosny. On byl Nemesis všech Slovanů, německý druh těch, co se stavěli proti velké ideji jihoslovanského státu. Podle názoru mého i Principova měl být proto zničen.“

Je pochopitelné, že výpovědi tohoto druhu Grabežovi v očích tribunálu jen přitížily. Proto byl také on odsouzen k 20 letům těžkého žaláře, i když se 28. června 1914 k ozbrojené akci nakonec nedostal.

V Terezíně žil ve stejných podmínkách jako ostatní. O jeho stavu v posledních dnech máme svědectví dalšího z odsouzenců Iva Kranjeviće. Díky benevolentnosti jednoho z dozorců mohl Grabeže na cele navštívit a své dojmy později popsal takto: „Grabež ležel slabý a vyčerpaný. V tváři nevypadal tak špatně, a proto mě vůbec nenapadlo, že umírá. Říkal, že se mu zdá, jakoby se mu oslabil a klesl žaludek, proto nemůže jíst… Rozloučil jsem se s ním s nadějí, že se zítra opět shledáme a že budeme mít na stráži lepší vojáky, kteří nebudou překážet. Druhého dne však našli Trifka mrtvého – zemřel vyčerpáním ze stálého, dlouhotrvajícího hladovění.“ Trifko Grabež zemřel v Terezíně 21. října 1916. 

Nejvyšší tresty

V nejkomplikovanější situaci se během procesu ocitli ti ze spiklenců, kteří již v době atentátu měli víc než 20 let. V jejich případě totiž tribunál mohl vynést trest smrti a u pěti obžalovaných tak skutečně učinil. Na prvním místě šlo pochopitelně o Danila Iliće, který byl hlavní osobou zařizující technické záležitosti spojené s přípravou atentátu. Kromě něj dostali nejvyšší trest:

  • Veljko Čubrilović (28 let), povoláním učitel v Priboji, podílel se na organizování pomoci atentátníkům během dopravy zbraní bosenským územím. 
  • Mihajlo Jovanović (36 let), obchodník a podnikatel z Tuzly, který atentátníkům ukryl zbraně a v Doboji je předal Ilićovi.
  • Jakov Milović (43 let), rolník z Obriježe, měl účast na dopravě zbraní Bosnou.   
  • Nedjo Kerović (28 let), rolník z Tobutu, se také podílel na dopravě zbraní Bosnou.

Všechny rozsudky smrti však nebyly vykonány, protože císař František Josef udělil Milovićovi s Kerovićem milost a nový trest zněl v případě prvého na doživotí a u druhého na 20 let těžkého žaláře. Odpykávali si jej v möllersdorfské věznici, kde Milović zemřel 16. dubna 1916 a Kerović o šest dní později. U zbývajících tří odsouzenců byl trest smrti potvrzen a kat Alois Seyfried je popravil oběšením na dvoře Filipovićových kasáren v Sarajevu 3. února 1915.

TIP: Svatovítská neděle v Sarajevu: Atentát na Františka Ferdinanda d’Este

Podíleli se na atentátu

  • Mitar Kerović (65 let), otec Nedja Keroviće, organizoval pomoc Principovi s Grabežem. Odsouzen byl na doživotí a zemřel 1. října 1916 v Möllersdorfu. 
  • Vaso Čubrilović (17 let) patřil ke skupině sedmi atentátníků a dostal 16 let těžkého žaláře. Vězněn byl v Zenici a Möllersdorfu, kde nebyly podmínky pro život tak těžké jako v Terezíně. Válku přežil, roku 1918 jej propustili, načež se stal učitelem v Sarajevu. Později působil jako profesor bělehradské univerzity a po druhé světové válce jej čekala politická kariéra. V jugoslávské vládě zastával funkce ministra zemědělství a později ministra lesnictví. Zemřel v Bělehradě 11. června 1990 jako vůbec poslední z atentátníků. 
  • Cvjetko Popović (18 let) byl dalším ze skupiny atentátníků. Trest v jeho případě zněl na 13 let těžkého žaláře. Věznění přežil a později pracoval jako profesor filozofie a kurátor muzejních sbírek v Sarajevu. Je zajímavé, že ve stáří svůj podíl na atentátu odsuzoval. Zemřel 9. června 1980. 
  • Lazar Djukić (18 let) patřil k Ilićovým spolupracovníkům. Odsouzen byl k 10 letům a v Terezíně se u něj následkem věznění projevila duševní porucha. Zemřel v psychiatrické léčebně v Praze 19. března 1917. 
  • Ivo Kranjčevič (19 let) věděl o přípravách atentátu a neoznámil to úřadům, za což dostal 10 let. Vězněn byl v Terezíně a podařilo se mu přežít. 
  • Cvijan Stepanović (37 let) byl za pomoc při dopravování zbraní atentátníků do Tuzly odsouzen k sedmi letům. Věznění přežil.
  • Branko Zagorac (19 let) dostal za neoznámení příprav atentátu tři roky. Věznění se mu podařilo přežít.
  • Marko Perin (17 let) byl za stejný přečin odsouzen ke stejnému trestu. Zemřel v prosinci 1914 v bosenské věznici Zenica.  

Dalších devět obžalovaných bylo pro nedostatek důkazů osvobozeno. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Karikatura zachycující cara Mikuláše II. a Theodora Roosevelta, který apeluje ve věci krutého zacházení s ruskými Židy. (ilustrace: Wikimedia Commons, Emil Flohri, CC0)

Historie

Skalňák andský je národním ptákem Peru. Tok je pro samce tohoto druhu tak náročný, že se nijak nepodílí na výchově potomstva. Všechnu energii totiž spotřebují na získání partnerky. (foto: Wikimedia Commons, Ricardo SánchezCC BY 2.0)

Příroda

Prokletí smrti

žena z Lemb | Royal Scottish Museum

Ačkoliv tzv. žena z Lemb vznikla již okolo roku 3500 př. n. l., archeologové ji objevili až v roce 1878 na Kypru. Podle legendy skončila každá rodina, která ji vlastnila, rozervána smrtí. Rod prvních majitelů zcela vymřel po šesti letech od získání sošky. Poté skulpturu koupil Ivor Menucci – a jeho příbuzné postihla zkáza za pouhé čtyři roky. Když si pak smrt začala přicházet i pro další vlastníky, padlo moudré rozhodnutí svěřit artefakt do sbírek Royal Scottish Museum. (foto: Wikimedia Commons, Héctor OchoaCC BY-SA 4.0)

Zajímavosti
Vesmír
Věda
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907