Odsouzení vrazi: Jaký byl osud méně slavných sarajevských atentátníků?

24.06.2020 - Redakce Kauzy (extra Historie)

Smrtící výstřely na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este vypálil ani ne dvacetiletý student Gavrilo Princip. Před soudem ale stanula více než dvacítka spiklenců. Jaké byly osudy těchto méně známých strůjců atentátu?

<p>Proces v Sarajevu v říjnu 1914. V první řadě zleva: <strong>Trifko Grabež</strong>, <strong>Nedeljko Čabrinović</strong>, <strong>Gavrilo Princip</strong>, <strong>Danilo Ilić</strong>, <strong>Mihajlo Jovanović.</strong></p>

Proces v Sarajevu v říjnu 1914. V první řadě zleva: Trifko Grabež, Nedeljko Čabrinović, Gavrilo Princip, Danilo Ilić, Mihajlo Jovanović.


Reklama

Pátrání po pachatelích sarajevského atentátu bylo úspěšné. Do rukou policie padli téměř všichni jeho účastníci i jejich pomocníci. Zatčení byli umístěni do samovazby v sarajevské věznici a jejich vyšetřování skončilo 19. září 1914. Obžaloba je vinila především z vlastizrady a spiknutí, do něhož se zapojila cizí země – Srbsko.

V pondělí 12. října zahájil v budově hlavního soudu předseda tribunálu Luigi von Curinaldi dlouho očekávaný proces s celkem 25 lidmi. Většině pachatelů atentátu nebylo v době jeho provedení 20 let, takže podle platného práva nemohli dostat trest smrti. Obžalovaní byli lidé různých povah, což se projevilo na jejich chování během procesu. Někteří se snažili vykroutit a zmenšit svůj podíl viny na co nejmenší míru, jiní však vypovídali bez vytáček a svůj čin prohlašovali za správnou věc. 

Obětovali bychom všechny

Nedeljko Čabrinović vypovídal jako první už v průběhu 12. října 1914. Ukázalo se, že je to citlivý člověk, který několikrát projevil dojetí. Při čtení protokolu se svědectvím hraběte Harracha o posledních slovech Františka Ferdinanda se v očích atentátníka dokonce objevily slzy. Ohledně smrti vévodkyně z Hohenbergu útočníci vypovídali, že nebyla terčem atentátu a zabít chtěli jen následníka a případně též rakousko-uherského generála Potiorka, který v červnu 1914 odpovídal za bezpečnostní opatření při osudné návštěvě Františka Ferdinanda d`Este v Sarajevu.

Čabrinović byl při čtení rozsudku 28. října 1914 uznán vinným z velezrady a vraždy. Jelikož měl v době spáchání činu 19 let a pět měsíců, dostal s ohledem na tuto skutečnost nejvyšší možný trest – 20 let těžkého žaláře zostřených jedním postem (celý den bez jídla) měsíčně a vždy v den výročí atentátu tvrdým ložem. K výkonu trestu jej transportovali do vojenské věznice v Malé pevnosti Terezín, která byla společně s dolnorakouskou věznicí Möllersdorf určena jako místo pro osoby odsouzené vojenskými soudy k těžkému žaláři.

Čabrinoviće sem přivezli společně s Principem a Grabežem 3. prosince 1914. Umístěn byl v cele na samotce a své druhy již nikdy neviděl. Samota, hlad a zima v kombinaci s těžkými pouty vykonaly své a vězni se brzy zhoršila tuberkulóza, kterou trpěl již během procesu. Zemřel 22. ledna 1916 a skončil v neoznačeném hrobě na terezínském městském hřbitově. Roku 1920 byly Čabrinovićovy pozůstatky exhumovány společně s těly Principa i Grabeže a převezeny ke slavnostnímu pohřbení na hřbitov svatého Marka v Sarajevu.

Chtěl všeobecnou revoluci

Gavrilo Princip před soudem mluvil bez vytáček. Také on prohlašoval, že Žofie zamýšlený cíl útoku nepředstavovala, a doslova uvedl: „Nechtěl jsem ji zabít, došlo k tomu nešťastnou náhodou.“ Je ovšem otázkou, nakolik byla tato slova pravdivá. Vzhledem k nenávistným letákům v sarajevských ulicích častujících vévodkyni těmi nejhrubšími slovy a vyzývajících k její vraždě je možné, že měla být zabita společně se svým manželem a Potiorkem. Když však atentátníci viděli, jaký nesouhlas vyvolala vražda matky tří dětí, mohli začít vypovídat jinak. Pravdu se asi již nikdy nedozvíme a informaci o tom, koho skutečně chtěl či nechtěl zabít, si Princip vzal s sebou do hrobu.

Odsouzen byl ke stejnému trestu jako Čabrinović. V Terezíně skončil na samotce s desetikilogramovými pouty, což společně s podvýživou, zimou a nedostatkem čerstvého vzduchu zapříčinilo rychlé zhoršování zdravotního stavu. Fyzicky však nikdy týrán nebyl. V těchto podmínkách žil ještě tři a půl roku, i když trpěl tuberkulózou kostí. Od roku 1916 trávil čas střídavě na cele a v nemocnici, přičemž se s ním setkalo několik lékařů.

Vězeňský psy­chiatr MUDr. Martin Pappenheim později vydal své vzpomínky na Principa tiskem a díky tomu dodnes víme, co se atentátníkovi honilo hlavou. Svůj čin považoval za správný až do konce a lékař k tomu poznamenal: „Myslel si, že v důsledku opakovaných atentátů se může uskutečnit taková organizace, jakou si přál Danilo Ilić, a potom nastane všeobecná revoluce v národě.“

Gavrilo Princip nakonec zemřel 28. dubna 1918 v terezínské vojenské nemocnici. V době smrti už vážil pouhých 40 kilogramů. Vojáci z místní posádky jej tajně pochovali na zdejším hřbitově, ale jeden z nich, František Löbl, si pořídil nákres místa hrobu. Díky tomu mohly být 9. června 1920 Principovy ostatky exhumovány a společně s těly Čabrinoviće a Grabeže odvezeny do Sarajeva k pohřbení do společného hrobu příslušníků Mladé Bosny.

Následník byl Nemesis Slovanů

Trifun „Trifko“ Grabež se narodil 28. června 1895 a byl tak z trojice hlavních atentátníků nejmladším. U soudu pateticky obhajoval čin své skupiny a na předsedovu otázku, co měl proti následníkovi trůnu, odpověděl: „Stavěl jsem se proti němu z toho důvodu, že patřil k lidem, kteří přinesli veškeré zlo do Bosny. On byl Nemesis všech Slovanů, německý druh těch, co se stavěli proti velké ideji jihoslovanského státu. Podle názoru mého i Principova měl být proto zničen.“

Je pochopitelné, že výpovědi tohoto druhu Grabežovi v očích tribunálu jen přitížily. Proto byl také on odsouzen k 20 letům těžkého žaláře, i když se 28. června 1914 k ozbrojené akci nakonec nedostal.

V Terezíně žil ve stejných podmínkách jako ostatní. O jeho stavu v posledních dnech máme svědectví dalšího z odsouzenců Iva Kranjeviće. Díky benevolentnosti jednoho z dozorců mohl Grabeže na cele navštívit a své dojmy později popsal takto: „Grabež ležel slabý a vyčerpaný. V tváři nevypadal tak špatně, a proto mě vůbec nenapadlo, že umírá. Říkal, že se mu zdá, jakoby se mu oslabil a klesl žaludek, proto nemůže jíst… Rozloučil jsem se s ním s nadějí, že se zítra opět shledáme a že budeme mít na stráži lepší vojáky, kteří nebudou překážet. Druhého dne však našli Trifka mrtvého – zemřel vyčerpáním ze stálého, dlouhotrvajícího hladovění.“ Trifko Grabež zemřel v Terezíně 21. října 1916. 

Nejvyšší tresty

V nejkomplikovanější situaci se během procesu ocitli ti ze spiklenců, kteří již v době atentátu měli víc než 20 let. V jejich případě totiž tribunál mohl vynést trest smrti a u pěti obžalovaných tak skutečně učinil. Na prvním místě šlo pochopitelně o Danila Iliće, který byl hlavní osobou zařizující technické záležitosti spojené s přípravou atentátu. Kromě něj dostali nejvyšší trest:

  • Veljko Čubrilović (28 let), povoláním učitel v Priboji, podílel se na organizování pomoci atentátníkům během dopravy zbraní bosenským územím. 
  • Mihajlo Jovanović (36 let), obchodník a podnikatel z Tuzly, který atentátníkům ukryl zbraně a v Doboji je předal Ilićovi.
  • Jakov Milović (43 let), rolník z Obriježe, měl účast na dopravě zbraní Bosnou.   
  • Nedjo Kerović (28 let), rolník z Tobutu, se také podílel na dopravě zbraní Bosnou.

Všechny rozsudky smrti však nebyly vykonány, protože císař František Josef udělil Milovićovi s Kerovićem milost a nový trest zněl v případě prvého na doživotí a u druhého na 20 let těžkého žaláře. Odpykávali si jej v möllersdorfské věznici, kde Milović zemřel 16. dubna 1916 a Kerović o šest dní později. U zbývajících tří odsouzenců byl trest smrti potvrzen a kat Alois Seyfried je popravil oběšením na dvoře Filipovićových kasáren v Sarajevu 3. února 1915.

TIP: Svatovítská neděle v Sarajevu: Atentát na Františka Ferdinanda d’Este

Podíleli se na atentátu

  • Mitar Kerović (65 let), otec Nedja Keroviće, organizoval pomoc Principovi s Grabežem. Odsouzen byl na doživotí a zemřel 1. října 1916 v Möllersdorfu. 
  • Vaso Čubrilović (17 let) patřil ke skupině sedmi atentátníků a dostal 16 let těžkého žaláře. Vězněn byl v Zenici a Möllersdorfu, kde nebyly podmínky pro život tak těžké jako v Terezíně. Válku přežil, roku 1918 jej propustili, načež se stal učitelem v Sarajevu. Později působil jako profesor bělehradské univerzity a po druhé světové válce jej čekala politická kariéra. V jugoslávské vládě zastával funkce ministra zemědělství a později ministra lesnictví. Zemřel v Bělehradě 11. června 1990 jako vůbec poslední z atentátníků. 
  • Cvjetko Popović (18 let) byl dalším ze skupiny atentátníků. Trest v jeho případě zněl na 13 let těžkého žaláře. Věznění přežil a později pracoval jako profesor filozofie a kurátor muzejních sbírek v Sarajevu. Je zajímavé, že ve stáří svůj podíl na atentátu odsuzoval. Zemřel 9. června 1980. 
  • Lazar Djukić (18 let) patřil k Ilićovým spolupracovníkům. Odsouzen byl k 10 letům a v Terezíně se u něj následkem věznění projevila duševní porucha. Zemřel v psychiatrické léčebně v Praze 19. března 1917. 
  • Ivo Kranjčevič (19 let) věděl o přípravách atentátu a neoznámil to úřadům, za což dostal 10 let. Vězněn byl v Terezíně a podařilo se mu přežít. 
  • Cvijan Stepanović (37 let) byl za pomoc při dopravování zbraní atentátníků do Tuzly odsouzen k sedmi letům. Věznění přežil.
  • Branko Zagorac (19 let) dostal za neoznámení příprav atentátu tři roky. Věznění se mu podařilo přežít.
  • Marko Perin (17 let) byl za stejný přečin odsouzen ke stejnému trestu. Zemřel v prosinci 1914 v bosenské věznici Zenica.  

Dalších devět obžalovaných bylo pro nedostatek důkazů osvobozeno. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Bohové Perun a Dažbog (ruské pojmenování Svarožice) v představě M. Presňjakova z roku 1998.

Zajímavosti
Zajímavosti

Rekonstrukce centrosaura.

Věda

Starship SN-5 během středečního testu.

Vesmír

Vyřazený sherman nedaleko Monte Cassina.

Válka

V nejslavnějším gagu nazvaném Zabte rozhodčího používal Slivers pouze několik rekvizit: bizarní masku chytače připomínají ptačí klec a mohutnou koženou lapačku.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907