Reklama


Ruční granát F-1: Nebezpečný zelený citrónek

24.06.2018 - Lukáš Visingr

Ruční granát je jednoduchou a koncepčně velmi starou zbraní, avšak přesto (nebo právě proto) si stále zachovává důležitost. Mezi nejslavnější typy této kategorie, které slouží již desítky let, patří sovětský F-1, přezdívaný „limonka“

<p>Granáty F-1 se dodávaly v bedničkách po 20 kusech</p>

Granáty F-1 se dodávaly v bedničkách po 20 kusech


Reklama

Následující scénu zajisté známe z mnoha akčních a válečných filmů. Hrdina pevně svírá ruční granát, vytrhuje z něj kroužkovou pojistku, napřahuje se a dlouhým obloukem vrhá tuto zbraň na skupinu nepřátel. Následuje mohutný ohnivý výbuch, protivníci jsou vymrštěni do vzduchu nebo sraženi k zemi a hrdina se vrhá do dalšího útoku.

Granát mívá většinou podobu zeleného „citronu“ s nápadným žebrováním pláště, což napovídá, že se jedná o granát obranný, jenž má zabíjet a zraňovat na velkou vzdálenost pomocí těžkých střepin. Právě proto však většina scén ve filmech neodpovídá realitě, jelikož obranné granáty zpravidla neprodukují obrovské ohnivé výbuchy a jejich střepiny jsou vysoce nebezpečné na dálku mnohem větší, než jaká bývá obvykle k vidění na stříbrném plátně nebo televizní obrazovce. Klasickým příkladem takové zbraně je granát F-1, který dlouhá léta používala sovětská armáda. 

Zrod ve Francii

Historie sovětského ručního granátu F-1 sahá až do roku 1915, ale nezačíná v Rusku, nýbrž ve Francii. Právě tam totiž vznikla první zbraň jménem F-1 (psáno i ve formách F1 nebo F.1), jež představovala první obranný granát v moderním smyslu. Jak známo, ruční granáty lze dělit na útočné a obranné s tím, že první jmenované mají svůj střepinový účinek omezený na poměrně malou vzdálenost, aby střepiny neublížily útočícímu vojákovi, který tento granát většinou hází v běhu směrem k nepříteli.

Obranné ruční granáty se zpravidla házejí z úkrytu a mívají silnější pláště, díky čemuž se vytvářejí těžší střepiny, jejichž smrtící účinek se měří v desítkách metrů. Právě takový byl i francouzský granát F-1, jenž ihned získal popularitu mezi vojáky Dohody a začal vyvolávat strach u sil Centrálních mocností. Sériově byl vyráběn do roku 1940 a armáda Francie ho vyřadila ze služby až v roce 1946.

Cesta k sovětským ručním granátům

V řadě států však stále narážíme na jeho různé deriváty, jako je známý americký Mk 2, a zejména ruský, respektive sovětský F-1. Už carské Rusko totiž získalo od svého francouzského spojence zmíněné granáty, které se potom nacházely i ve výzbroji Rudé armády. Původní francouzské zapalovače však rychle degradovaly a ukázalo se, že značná část granátů ve skladech je nefunkční, a proto bylo rozhodnuto nahradit původní zapalovače novými sovětského původu.

V této verzi byl francouzský granát F-1 roku 1928 oficiálně přijat do služby, ale zásoby pochopitelně nebyly nekonečné. Ve 30. letech bylo navíc nařízeno vyvinout nový útočný granát. V té době byl standardním typem v Rudé armádě útočný RGD-33, který se dal za pomoci „návleku“ změnit na obranný, jednalo se však o velmi náročnou a drahou zbraň. Nepovedl se ani jeho nástupce RG-41. Sovětští inženýři mohli slavit úspěch až s dvojicí nových ručních granátů, jež se dostaly do výzbroje právě včas, aby se daly použít v zoufalém boji proti útočícím německým vojskům.

Ruční granát F-1

  • Délka se zapalovačem: 12,7 cm
  • Délka těla granátu: 8,8 cm
  • Průměr těla granátu: 5,5 cm
  • Celková hmotnost: 600 až 700 g
  • Hmotnost výbušniny: 50 až 60 g
  • Zpoždění: 3,5 až 4,5 s 
  • Běžná dálka hození: 35 až 45 m
  • Smrtící dosah střepin: 30 až 50 m
  • Max. dosah střepin: cca 200 m 

Úspěšný zapalovač UZRG

Oněmi novými granáty byly útočný RG-42 a obranný F-1, jenž si z nějakého důvodu zachoval své původní francouzské jméno. Nejednalo se však o čistou kopii francouzského vzoru, neboť sovětský konstruktér Fjodor Josifovič Chramejev jej zdokonalil a zjednodušil tak, aby se hodil pro masovou produkci v provizorních válečných podmínkách. Velice důležitý byl však rovněž společný prvek obou nových granátů, a to UZRG – unifikovaný zapalovač ručního granátu (unifi cirovannyj zapal ručnoj granaty), který vytvořili konstruktéři Věncini a Bědňakov.

Jedná se o skutečně vysoce efektivní součást, dosud pokládanou za jednu z nejlepších, jaké kdy byly v tomto oboru vyrobeny. Zapalovač má tvar válce, jenž se lehce zašroubuje do těla samotného granátu. Na horní straně UZRG se nachází typická kroužková závlačka, která udržuje na místě dopravní pojistku, kdežto plochá „páka“ na boku představuje vrhovou pojistku. Granát se tedy správně používá tak, že pravá ruka drží tělo granátu s přitisknutou „pákou“, zatímco levá ruka vytrhne závlačku dopravní pojistky.

Smrtící mechanismus

Poté je granát hozen, uvolněná „páka“ se vyklopí nahoru, což uvnitř UZRG způsobí uvolnění pružiny, k níž je připojený napichovací úderník. Uvolněná pružina jej vymrští proti roznětce, jejíž exploze zažehuje zpožďovací náplň, která posléze hoří přibližně 3,5 až 4,5 sekundy. Na opačném konci zpožďovací náplně se nachází rozbuška, jejíž exploze způsobí i výbuch hlavní náplně granátu, tvořené trinitrotoluenem.

Až potud je způsob fungování granátů RG-42 a F-1 fakticky stejný, avšak obranný granát F-1 se vyznačuje daleko silnějším pláštěm z ocelové litiny s typickým žebrováním, které plní roli takzvané pre-fragmentace. Rozpad ocelového pláště proto po explozi hlavní náplně probíhá podle linií žebrování a vede k vytvoření zhruba stejně velkých a těžkých střepin, takže se dá poměrně přesně stanovit smrtící i maximální dosah takto zhotoveného granátu. 

Poválečná standardizovaná varianta

Na tomto místě je ale třeba upozornit, že existuje několik výrobních variant granátu F-1, které vznikaly ve válečných podmínkách v různých sovětských továrnách. Přestože koncepce všech je shodná, odlišují se například přesnými tvary žebrování či provedeními horní a dolní části těla granátu. Jisté však je, že právě díky typickému tvaru získal granát přezdívku „limonka“ (citrónek), ačkoliv je zajímavé, že obdobně tvarované granáty dostávaly od západních vojáků spíše přezdívku „pineapple“ (ananas).

Různé verze granátu F-1 se navíc poněkud odlišovaly z hlediska hmotnosti trhaviny a tloušťky pláště, takže zmíněná přesnost stanovení dosahu střepin se musí přece jen brát s jistou variabilitou. Skutečně jednotná a standardizovaná varianta granátu F-1 se objevila až po druhé světové válce, kdy vznikl rovněž modernizovaný zapalovač UZRGM, na jehož místo později nastoupil UZRGM-2.

Ze SSSR do celého světa

Pro obyčejného vojáka se ovšem nic podstatného nezměnilo, neboť pořád platilo, že se granáty a zapalovače skladovaly v bedničkách odděleně, a to po dvaceti kusech. Příslušné otvory v tělech granátů byly uzavřené šroubovacími zátkami, místo nichž se před bojem našroubovaly zapalovače. Vedle „ostré“ podoby F-1, která má zelenou khaki barvu, vznikla i cvičná modifikace F-1-A, vyznačující se černou nebo červenou barvou a neobsahující náplň.

TIP: Německé šťouchadlo na brambory

Granáty F-1 byly pochopitelně zavedeny také do výzbroje armád dalších členů Varšavské smlouvy včetně ČSLA, kde příslušné varianty obdržely názvy RG-F1 a RG-Cv-F1. Navíc tyto granáty směřovaly takřka ke všem spojencům a satelitům SSSR, a to včetně nestátních partyzánských a teroristických skupin. V řadě zemí se pak rozběhla licenční i bezlicenční sériová výroba tohoto skutečně velmi podařeného ručního granátu, takže se stále můžeme setkávat například s jeho čínskými kopiemi. Během dnešních konfliktů v arabském světě se však pořád vyskytují také původní sovětské „citrónky“. 

  • Zdroj textu:

    Válka Revue

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Stane se nám osudným pád asteroidu, nebo si svůj konec způsobíme sami?

Zajímavosti
Věda

Vizualizace povrchu super-Země obíhající kolem Barnardovy hvězdy.

Vesmír

Varanovi při šplhání pomáhá nejen částečně chápavý ocas, ale také zvětšené šupiny na chodidlech.

Příroda

Start nosné rakety GSLV Mk.3, při kterém vynesla na oběžnou dráhu komunikační satelit.

Vesmír
Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907