Německo má dlouhou a vskutku impozantní tradici vývoje a výroby obrněných vozidel a mezi jeho nejslavnější produkty se řadí tank Leopard 2, typický představitel tanků 4. generace, jež se objevily na přelomu 70. a 80. let. Konstrukce prokázala pozoruhodnou životaschopnost a stále prochází modernizacemi, a proto i dnes patří Leopard 2 mezi nejlepší tanky světa, pokud jde o palebnou sílu a pancéřovou ochranu. Dokladem jeho kvalit je i velké rozšíření po světě, ačkoli nejčerstvější majitel zřejmě výrobci neudělal moc velkou radost, protože již nejméně dva kusy z výzbroje turecké armády ukořistil v Sýrii Islámský stát.

Jak se rodil německý obrněnec 

V roce 1965 zařadila armáda tehdejšího západního Německa do výzbroje tank Leopard, který se později označoval i jako Leopard 1. Zakoupily jej též armády dalších členů NATO a jiných zemí po celém světě. Už v době začátků sériové výroby obrněnce ale Němci mysleli na jeho nástupce, jímž se původně měl stát MBT-70 (neboli KPz 70), vysoce pokročilý tank, jenž vzešel ze společného vývojového projektu s Američany.

Ukázal se však jako až příliš náročný a po neslavném konci drahého programu se obě země rozhodly pro samostatný vývoj, z něhož v USA vyšel slavný M1 Abrams, kdežto v Německu se šlo cestou evoluce „Levharta“. Během 70. let se zkoušelo několik prototypů a demonstrátorů, některé z nich dost neobvyklé (testoval se například tank bez věže s externě lafetovaným kanónem), ale nakonec vyhrálo konvenční pojetí a výsledný tank představoval velice konzervativní design.

Po vzoru Izraele

Na základě zkušeností z války mezi Izraelem a arabskými státy v roce 1973 byla zvýšena úroveň ochrany a byla obnovena též jistá spolupráce s US Army, aby oba typy využívaly aspoň některé stejné součástky, například laserové dálkoměry. Výsledky zkoušek prvních prototypů Leopard 2AV byly nejednoznačné a objevila se idea zavést nějakou úpravu amerického typu M1 či uskutečnit hloubkový upgrade obrněnce Leopard 1A4, ale nakonec přece jen vyhrála nová německá konstrukce.

V roce 1977 objednali němečtí vojáci první sérii tanků u podniků Krauss-Maffei (později Krauss-Maffei Wegmann a nyní součást nadnárodní zbrojovky KNDS) a MaK (Maschinenbau Kiel). První kompletní kus byl dodán v říjnu 1979, za další tři roky již Bundeswehr provozoval asi 380 tanků Leopard 2 a do počátku 90. let jich zavedl do výzbroje 2 125 kusů různých provedení.

Nový tank totiž stále procházel vylepšováním, kromě toho přitáhl velký zájem v zahraničí, kam směřovaly jak nově zhotovené kusy, tak vozidla, jež po skončení studené války vyřadil zredukovaný Bundeswehr, takže celkově bylo vyrobeno asi 3 480 exemplářů. Toto číslo se ale zřejmě ještě zvýší, protože dále zdokonalené verze tanku Leopard 2 se pořád nabízejí. 

Výzbroj a ochrana

Tank Leopard 2 reprezentuje standardní západní vozidlo ze 4. generace kategorie MBT (Main Battle Tank). Má proto obrněnou korbu s motorem vzadu a prostorem řidiče vepředu, zatímco v otáčivé věži se nalézají sedačky střelce, nabíječe a velitele. Hlavní výzbroj tvoří drážkovaný kanón Rheinmetall ráže 120 mm, jehož hlaveň má v základní verzi délku 44 násobků ráže, ale u pozdějších se prodloužila na 55 násobků. Kanón má ruční nabíjení, může používat řadu typů střeliva (z nichž nejsilnější DM53 dovede na 2 000 m prorazit pancíř odpovídající přibližně 750 mm oceli) a je vybaven pokročilým systémem řízení palby EMES 15.

Střelec disponuje denním a nočním zaměřovačem a laserovým dálkoměrem, zatímco velitel obsluhuje samostatný panoramatický přístroj, který opět zahrnuje denní i noční kanál. Kromě kanónu se zásobou 42 nábojů má tank dva 7,62mm kulomety MG3 s celkovou zásobou 4 750 nábojů, první instalovaný vedle kanónu a druhý na ručně ovládané lafetě na věži u poklopu velitele.

Na každé straně věže se nacházejí čtyři dvojice 76mm dýmových granátometů Wegmann, tank má i automatický hasicí systém a filtrační systém proti účinkům zbraní hromadného ničení. Odolnost zajišťuje především velice sofistikovaný vrstvený pancíř, jehož ekvivalentní tloušťka na čele u původních verzí odpovídá asi 600 mm oceli, ovšem u pozdějších modelů se údajně zvýšila na 900 mm a na věži dokonce na 1 500 mm.

Pohyblivá šelma

Soudobé verze tak nepochybně patří mezi nejodolnější obrněnce světa, ačkoli za to platí hmotností až 70 tun. To zákonitě vyžaduje silnou pohonnou soustavu, jejímž „srdcem“ je turbodieselový dvanáctiválec MTU MB 873 Ka-501, jehož skoro 48 litrů objemu produkuje výkon zhruba 1 500 koní (1 100 kW).

Ten je přes hydraulickou převodovku (čtyři stupně vpřed a dva vzad) přenášen na pár hnacích kol vzadu, vedle kterých má tank sedm párů pojezdových kol (se závěsy na torzních tyčích), jeden pár napínacích kol vpředu a čtyři páry horních kladek (ty však bývají málokdy vidět, protože se nacházejí za bočními kryty pásů). Leopard 2 dovede na silnici jezdit rychlostí přes 72 km/h, a tudíž bývá občas označován za nejrychlejší obrněnec kategorie MBT, který se v současnosti nalézá ve výzbroji. 

Nekonečná modernizace? 

První sériové tanky se označovaly pouze jako Leopard 2, ovšem v zájmu odlišení bylo později jméno změněno na 2A0. Probíhala totiž různá menší vylepšení, takže hned druhá „várka“ byla označena jako verze 2A1. Vozidla první série byla poté modernizována na stejnou úroveň pod jménem Leopard 2A2 a následovaly další modifi kace 2A3 a 2A4, z nichž druhá dosud zůstává celosvětově tou nejrozšířenější. Ve státech NATO ovšem dosáhly značného významu varianty ještě pozdější, zejména pak Leopard 2A5, původně vyvíjený jako Leopard 2 Improved.

Hlavní odlišností zřejmou na první pohled je zesílený pancíř na čele věže, jež získala charakteristický klínový profil, kdežto u starších verzí (respektive do 2A4 včetně) bylo čelo věže svislé. Kromě toho se zesílila ochrana boků a velitelův panoramatický zaměřovač dostal infračervený kanál. Tank Leopard 2A6 pak obdržel již zmiňovaný kanón s prodlouženou hlavní. Vývoj ovšem dosud pokračuje a v současné nabídce se nalézá model Leopard 2A7, jenž může být vybaven rovněž modulárním pancířem.

Z Německa na mezinárodní trh 

Pro něj i pro starší modely je k dispozici také sada PSO (Peace Support Operations) pro boj ve městě. Na bázi Leopardu 2 vzniklo i několik podpůrných vozidel, například ženijní tank Kodiak, vyprošťovací vozidlo Büffel nebo mostní tank Panzerschnellbrücke 2. Kromě armády Německa dnes obrněnce Leopard 2 používá osm dalších zemí NATO, a sice Kanada, Dánsko, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko a Španělsko. V Evropě si je koupily též čtyři neutrální státy (Finsko, Rakousko, Švédsko a Švýcarsko) a kromě toho tanky zamířily mimo Evropu do Chile, Indonésie, Kataru a Singapuru.

Nedávno si získaly značnou (přestože určitě nechtěnou) publicitu turecké obrněnce, neboť při vojenské operaci v Sýrii jich Turci několik pozbyli a nejméně dva ukořistil Islámský stát. Stále se však hlásí další zájemci a objevily se také zprávy o možném zavedení do české armády. Je ovšem otázka, nakolik je pro nás prozíravé kupovat sice prověřený, jenže koncepčně přece jen již překonaný tank, za který ostatně již sami Němci připravují náhradu, tedy vlastně obrněnec „Leopard 3“. 

Plánujete v Novém roce zhubnout? Jíst zdravěji? Více šetřit? Podle aktuálních průzkumů si v USA do Nového roku 2018 slíbí nějaké předsevzetí 44 procent lidí. Nejpopulárnější je slib být lepším člověkem a také slib zhubnout.

Jen málokdo ale ví, že novoroční předsevzetí jsou ve skutečnosti velice starým obyčejem. Podle odborníků si u příležitosti Nového roku dávali předsevzetí už lidé v době bronzové, asi před 4 tisíci let. Jejich sliby ale nesměřovaly na ně samotné, ale spíše na jejich okolí.

TIP: Akční hračky z Vindolandy: Vykopávky v římské pevnosti odkryly dětské meče

Rozdíl byl v tom, že dávné kultury v řadě případů slavily Nový rok nikoliv 1. ledna, ale podle starověkého římského kalendáře 1. března. Prvním úředním rokem, který začínal 1. lednem byl rok 190 př. n. l. 

Španělští astronomové identifikovali novou trpasličí hvězdu, která je bohatá na uhlík a zároveň extrémně chudá na ostatní těžší prvky. Hvězda nese označení J0815+4729 a nachází se v galaktickém halo Mléčné dráhy, ve vzdálenosti asi 32 600 světelných let od nás.

Nově objevená hvězda je zřejmě nejméně na železo bohatou hvězdou svého druhu, kterou známe. Chemicky primitivní hvězdy chudé na těžké prvky, jako je J0815+4729, jsou přitom důležité pro studium podmínek, jaké panovaly v raném vesmíru.

Hvězda z milionů prozkoumaných spekter

David S. Aguado ze španělské University of La Laguna na Tenerife a jeho tým na hvězdu narazili při analýze velkého objemu spektroskopických dat z různých zařízení. Zpracovali více než 2,5 milionu spekter z projektů Sloan Extension for Galactic Understanding and Exploration (SEGUE), Baryonic Oscillations Spectroscopic Survey (BOSS) a Large Sky Area Multi-Object Fiber Spectroscopic Telescope (LAMOST).

TIP: Co je to galaktické halo a kde se nachází?

Aguado a spol. vytipovali asi stovku hvězd velmi chudých na těžší prvky, které pak následně pozorovali specializovanými přístroji na teleskopech observatoře Observatorio del Roque de los Muchachos na ostrově La Palma. Hvězdu J0815+4729 objevili mezi nimi.

Solifugy jsou děsivě vyhlížející příbuzní pavouků, štírů a roztočů ze skupiny klepítkatců. Často žijí v pouštích a pustinách. V tropech australského státu Queensland ale žije jedna solifuga, která si oblíbila přílivovou zónu na břehu moře.

TIP: Vědci objevili v Austrálii 5 nových druhů divukrásných „pavích“skákavek

Odborníci tuto „vodní“ solifugu objevili vlastně už v roce 2009, kdy zhruba ve stejné době nalezli samce a samici nového druhu. Oficiálně ale až teď dostala své odborné jméno.

Vědci k pojmenování inspirovala píseň Boba Marleyho „High Tide or Low Tide“, která podle nich docela vystihuje prostředí, v němž tato solifuga žije. Od této chvíle bude známá jako solifuga Desis bobmarleyi.

Americký romanopisec Herman Melville, autor slavné Bílé velryby, měl problém přinutit se k práci. Vyřešil ho s pomocí své ženy. Každý den ráno ho zamkla řetězem k pracovnímu stolu, aby od rozepsané knihy nemohl odejít. Bez manželčina přispění by Melville své nejznámější dílo nikdy nedokončil. Melvillovi se není co divit. Jeho román má asi 1,3 milionu znaků včetně mezer, je tedy přibližně stopadesátkrát delší než text, který právě čtete.

Nemoc slavných?

Herman Melville ale nebyl se svými potížemi zdaleka sám. Další slavná spisovatelka Margaret Atwoodová se přiznala, že usednutí ke klávesnici většinou odkládá celé dopoledne. Do práce se pouští, až když jí k tomu přinutí výčitky svědomí a strach z prošvihnutí termínu. Pak píše do tří hodin do rána. Podobně jako zmínění spisovatelé na tom se vztahem k práci byli například architekt Frank Lloyd Wright, současný tibetský dalajláma, křesťanský filosof svatý Augustin, bývalý americký prezident Bill Clinton, filosofující římský císař Marcus Aurelius nebo autor Stopařova průvodce po Galaxii Douglas Adams. Všichni prokrastinovali.

Poslední zmíněný prokrastinátor proslul výrokem: „Miluju deadliny, mám rád zvuk, který vydávají, když se proženou kolem mě.“ Prokrastinace (z latiny pro neboli na a crastinus neboli zítřejší) čili kontraproduktivní odkládání úkolů na pozdější dobu je běžná věc. Pokud však odložíte mytí oken, poněvadž má pršet, neprokrastinujete. Racionálně jste se rozhodli.

Módní téma

Jestliže odkládáte psaní desetistránkového článku, na který jste měli celý měsíc, na poslední den odpoledne, jste prokrastinátoři. Rozdíl mezi leností a prokrastinací je v úmyslech. Zatímco lenoch nechce práci udělat vůbec, prokrastinátor ji odkládá. Často ji nakonec dokončí. Stojí ho to ale velké utrpení. Odkládání si neužívá. Naopak, trpí při něm, poněvadž termín dokončení práce nad ním visí jako Damoklův meč.

V běžné populaci má s prokrastinací potíže čtyřicet až padesát procent lidí. Nejzranitelnější jsou vysokoškolští studenti. Prokrastinátorů je mezi nimi osmdesát až pětadevadesát procent. Čtvrtina z nich problém nezvládne a školu nedokončí, i když nejsou hloupí. Prokrastinátorům se ale mohou stát i horší věci. Mnozí z nich odkládají lékařské prohlídky a vyhýbají se cvičení a pohybu. Obojí je může ohrozit na životě. 

Ještě před dvaceti lety prokrastinace nikoho nezajímala. V současné psychologické vědě je však iracionální odkládání módní téma. Snad největším žijícím odborníkem na toto téma je Joseph R. Ferrari z DePaulovy univerzity v Chicagu. „Vzpomínám si, že jsem nemohl sehnat nikoho, s kým by se dalo o prokrastinaci mluvit,“ řekl v červenci na prokrastinační konferenci serveru nytimes.com. „A podívejte se dnes.“ 

Kdo je v nebezpečí

Navzdory popsaným potížím se už o prokrastinaci podařilo ledacos zjistit. Snad nejzajímavější je, že některé skupiny lidí jsou iracionálním odkládáním ohrožené víc než jiné. Mladší lidé jsou ve větším nebezpečí než staří. „Žertuji, že staří lidé jsou blíž k poslednímu deadlinu v životě, takže si nemohou dovolit věci odkládat,“ řekl New Scientistu psycholog Piers Steel z Calgarské univerzity. Podle jedné teorie za to může pomalé dozrávání oblastí mozku, jež mají na starosti plánování.

Speciálně u vysokoškolských studentů způsobuje problémy i přechod do prostředí, kde si musí organizovat práci sami. Z nejasných důvodů také prokrastinují víc muži než ženy. Takzvané sovy odkládají úkoly častěji než ranní ptáčata. Jako příčina prokrastinace se často uvádí přílišný perfekcionismus. Důkazy pro tuto teorii jsou zatím slabé. Impulzivní lidé prokrastinují víc než klidní a přemýšliví jedinci. Také se zdá, že k zdánlivě neproduktivnímu odkládání práce na jindy mají větší sklon lidé tvořiví. 

Prokrastinace by mohla s kreativitou souviset. Minulý rok zveřejnila ekonomka Jihae Shin z Wisconsinské univerzity výsledky pokusu, v němž měli lidé po zdánlivě bezúčelném hraní Min nebo Solitairu lepší nápady. Nechat mysl jen tak bloudit je asi občas užitečné. Ostatně velký prokrastinátor byl prý Leonardo da Vinci. Monu Lisu maloval šestnáct let. Proč mu to trvalo tak dlouho? Protože malování neustále odkládal na jindy.

První pomoc

Současná doba je prokrastinaci nakloněná. Mohou za to internet a sociální sítě. Představují snadnou a dostupnou zábavu, ke které se snadno utíká od obtížných úkolů. Mnoho lidí se proto snaží od moderních technologií odříznout. Působí to poněkud bizarně, trochu jako sekty, které nepoužívají elektřinu a k dopravě používají koňská spřežení. K nerušenému psaní se dá například stáhnout editor Dark Room. Vypadá jako černá obrazovka s brčálově zeleným textem. Žádná tlačítka, žádný internet, jen vy a váš text. Další program jménem Freedom vás od internetu rovnou na osm hodin odpojí. Jediná možnost, jak se znovu připojit, je restartovat vaše zařízení.

„Vyvinout něco, co odřízne internet, mi připadalo jako zajímavá myšlenka,“ řekl jeho autor Fred Stutzman časopisu New Scientist. „Chtěl jsem hacknout svůj počítač, aby z něj byl zase psací stroj,“ prohlásil. Spousta lidí se mu smála. Jenže když svůj výtvor pověsil na internet, začali si ho stahovat. V současnosti má tento software přes 450 tisíc uživatelů. Stutzman napsal ještě jeden program jménem Anti-Social. Jméno mluví za vše. Vypíná ty části internetu, které nás nejvíc rozptylují. Síla vůle podle Stutzmana proti sociálním sítím nepomáhá. „Jsme společenské bytosti,“ prohlásil. „Chceme interagovat s ostatními. Nástroje, které nám umožňují být společenští neustále, působí na klíčové stránky našeho lidství.“

Za Facebook pokuta

Existují další desítky programů, jež se vás místo odpojení od internetu nebo sociálních sítí snaží přinutit přestat prokrastinovat přímo. Nejkurióznější je software jménem Timewaste Timer. Za plýtvání časem vám dává pokuty. Pokud strávíte na Facebooku víc než hodinu denně, zaplatíte dolar. Když to nepomůže, můžete začít platit místo jednoho dolaru pět. Naprostá většina podobných aplikací i příruček má ale jeden problém. Jejich účinky nejsou ověřené.

Psychologové jsou však většinou optimističtí. Prokrastinace je pravděpodobně léčitelná (viz box Jak přestat). Důkazy pro toto tvrzení ale dosud chybí. Jejich získání komplikuje i měření prokrastinace. Většina výzkumných prací o problematice je založená na informacích, které poskytují prokrastinátoři sami o sobě. Takové výzkumy jsou jen málo spolehlivé.

V jedné starší práci měli vysokoškolští studenti řešit příklady na počítači. Zároveň vyplňovali dotazníky, nakolik si myslí, že prokrastinují. Odkládači měli na konci kurzu horší známky. Prokrastinace jim skutečně uškodila. Studenti si ji ale neuvědomovali. Skuteční prokrastinátoři tvrdili v dotaznících, že řešení příkladů neodkládají. Dříči si naopak mysleli, že prokrastinují. 

V letech 2013 a 2014 postihlo mořské hvězdice a další příbuzné organismy západního pobřeží severní Ameriky záhadné vymírání. Choroba, v angličtině známá jako "Sea Star Wasting Syndrome", vyvolávala u hvězdic tvorbu ošklivých lézí a pak se hvězdice rozpadly na kusy, jako v nějakém podmořském hororu.

Dodnes není úplně jasné, o jaké onemocnění vlastně šlo. Odborníci podezřívají jeden virus, ale nejsou si jistí. Nemoc postihla zhruba 40 různých druhů a počty mrtvých hvězdic šly do milionů. Podle údajů z dřívějších dob to nebylo poprvé, podobné epidemie známe ze sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých let. Toto vymírání ale bylo daleko největší ze všech.

TIP: Cunami z roku 2011 naplavilo přes Pacifik spoustu invazních živočichů

Vědci teď ale přinášejí dobré zprávy. Po čtyřech letech od největšího řádění nemoci se hvězdice začínají vracet. Na několika místech už byly spatřeny dospělé hvězdice a za nějaký čas jich snad zase bude všude plno. A to není úplně nejhorší začátek roku 2018.

O vzniku života na Zemi a podmínkách, které jsou k tomu nezbytné, stále ještě mnohé nevíme. Můžeme ale vzít jed na to, že pro život našeho typu je nutná planeta s atmosférou.

V poslední době objevujeme řadu zajímavých a potenciálně obyvatelných planet u červených trpaslíků. Tyto planety ale obíhají velmi blízko trpaslíků a červení trpaslíci jsou známí tím, že to jsou dost bouřlivé hvězdy. Je tedy otázkou, jestli si planety v těsné blízkosti červených trpaslíků mohou udržet atmosféru.

Atmosféry planet trpaslíka TRAPPIST-1

Bart van der Holst z Michiganské univerzity v Ann Arbor a jeho spolupracovníci prozkoumali situaci v nedávno objeveném pozoruhodném systému nedalekého červeného trpaslíka TRAPPIST-1. Ten hostí přinejmenším sedm planet, z toho tři v obyvatelné zóně.

TIP: Důležitý objev: NASA hlásí sedm planet podobných Zemi u nedaleké hvězdy

Z jejich výsledků vyplynulo, že pokud měla na počátku atmosféru planeta TRAPPIST-1b, která je trpaslíkovi nejblíže, tak ji zřejmě ztratila během 100 milionů let. Naopak nejvzdálenější z objevených planet, TRAPPIST-1g a TRAPPIST-1h, si podle výpočtů podržely atmosféry po miliardy let. Planeta TRAPPIST-1g je zároveň v obyvatelné zóně trpaslíka, takže přinejmenším tam mohl mít život slušnou šanci.

V uplynulém roce jste si na našem webu mohli přečíst více než 3 200 článků z oblasti vědy, historie, cestování, ochrany přírody, vojenství a kosmonautiky. Seznamte se s desítkou těch, které vás zaujaly nejvíce:

10. Josef „Sepp“ Allerberger: Alpský ostrostřelec a odstřelovačský inovátor

Rakušan Allerberger nikdy nedostal vyšší hodnost než desátník a na frontu byl v roce 1943 poslán jen jako kulometčík. Přesto dosáhl 257 potvrzených zásahů a stal se druhým nejúspěšnějším německým odstřelovačem…

8. Příběh Mary Toftové: Ženy, která porodila králíka

Ačkoliv již bývá společnost 18. století spojována s osvícenstvím, ani pokrokové metody v bádání a přemýšlení ji nezbavily víry v absurdní mýty – a jedním z nejslavnějších se stal příběh o ženě, jež rodila králíky…

6. Poněkud drsný žertík: Praskající skleněný chodník v kilometrové výšce

Skleněné mosty a lávky rostou v posledních letech v čínských horách jako houby po dešti. Procházka po chodníku, vinoucím se desítky metrů nad zemí, je výzvou sama o sobě. Pro skutečné odvážlivce je pak připravený praskající skleněný chodník…

4. Největší katastrofa v dějinách lidstva: Na celé Zemi zůstalo jen 10 000 lidí

Na téma vyhynutí lidstva již bylo natočeno mnoho filmů a napsána řada knih. Některé z těchto hororů a sci-fi děl však překvapivě stojí na reálném dramatickém základě. Dávný výbuch sopky Toba měl totiž skutečně málem na svědomí zánik lidského pokolení…

2. Železné předměty doby bronzové nepocházejí z tohoto světa

Když vědci loni zjistili, že čepel dýky slavného faraona Tutanchamona vznikla z meteoritického železa, vzbudilo to značný rozruch. Francouzští odborníci teď nově tvrdí, že nešlo o žádnou výjimku. Všechny železné nástroje a zbraně doby bronzové jsou podle nich vyrobené z meteoritického železa…

Poslední dvě dekády 19. století se ve Francii nesly ve znamení celospolečenského rozkvětu. Země dosahovala nebývalých ekonomických úspěchů, střední třída bohatla a začala volný čas trávit po kavárnách a restauracích. Ne nadarmo tato éra získala poetické označení Belle Époque – Krásná doba. Přerod nastal i v oblasti zábavy. Vedle divadla si získávala oblibu cirkusová vystoupení, dostihy, o něco později i kina a své obdivovatele našly i právě zakládané kabarety.

Zakladatel se špatnou pověstí

Příznivě frivolního ovzduší se rozhodl využít i jistý Joseph Oller (1839–1922), muž nepříliš valné pověsti, ale mimořádných podnikatelských schopností. Rodák ze španělské Terrassy se do Francie dostal už jako malé dítě. Přestože v mládí opět na čas odcestoval kvůli studiím do rodného Španělska, záhy se do země galského kohouta vrátil a začal se zde živit jako bookmaker. Zlom v jeho životě přinesl rok 1867, kdy Oller vynalezl zvláštní způsob sázení, díky němuž zbohatl. Francouzské státní orgány však metodu považovaly za nezákonnou, a Oller proto o šest let později putoval na pár dní za mříže. Ani to však nedokázalo zlomit jeho podnikavého ducha. Jen co čtyřiatřicetiletý Katalánec opustil vězení, už začal spřádat nové plány a jeho zájem upoutal nově se rodící zábavní průmysl.

První taneční a divadelní sály, které založil, sice jistý úspěch sklidily, ale Oller toužil po něčem mnohem kolosálnějším. Čas nazrál na konci osmdesátých let, kdy Paříž roku 1889 hostila desátou Světovou výstavu a do metropole proudily davy návštěvníků z celého světa. Oller proto spojil síly s majitelem Cirkusu Hippodrome Charlesem Zidlerem (1831–1897) a na úpatí bohémské čtvrti Montmartre otevřel 6. října toho roku podnik, který měl zejména mužské části společnosti pobyt v hlavním městě co nejvíce zpříjemnit. Kabaret dostal podle červeného mlýna na střeše budovy jméno Moulin Rouge.   

Při vybavování podniku si Oller se Zidlerem dali obzvláště záležet. Najali si dokonce i renomovaného výtvarníka Adolpha Willetta (1857–1926), který svou práci odvedl dokonale. Pod stropy zavěsil desítky obřích blyštivých lustrů, na stěny připevnil zrcadla, uprostřed hlavní místnosti udělal prostor pro velký taneční sál a jeviště. Také přilehlá zahrada s restaurací musela být vskutku impozantní. Nejenže zde byly rozmístěny nejrůznější pouťové atrakce, ale k nebi se tu tyčila maketa slona, v jehož útrobách sídlil arabský klub. Zájemci vcházeli po točitém schodišti ukrytém v noze chobotnatce. Hlavním lákadlem podniku se však staly ženy.

Tanečnice Jane

Jednou z prvních velkých tanečnic, která okouzlovala diváky Moulin Rouge svými mimořádně lascivními pohyby, se stala Jane Avrilová (1868–1943), kterou ředitel Zidler přivedl na Montmartre z Cirkusu Hippodrome. Přestože bylo dívce tehdy pouhých jedenadvacet let, měla toho za sebou víc, než by si asi sama přála. Na svět přišla v roce 1868 na pařížském předměstí. Její matkou byla proslulá kurtizána, která ji zplodila s italským markýzem, jenž se však nechtěl k dítěti znát. Avrilino dětství proto za mnoho nestálo. Matka na ni neměla čas, a když už si ho udělala, zahrnovala dítě výčitkami a pohlavky. Později navíc přišla o rozum a Jane se tak jako dospívající dívka musela začít starat sama o sebe. Krátce před svými sedmnáctými narozeninami se dokonce rozhodla spáchat sebevraždu skokem do Seiny. Naštěstí si svůj nápad na zábradlí rozmyslela.

O několik týdnů později pak se svým novým přítelem, studentem medicíny, navštívila zábavní podnik jménem Bal Bullier a její život se radikálně změnil. Jane zde totiž propadla vášni jménem tanec. A protože byla dostatečně šikovná a cílevědomá, záhy si našla místo v Cirkusu Hippodrom a poté také v Moulin Rouge, kde způsobila nemalou senzaci. „Mladá Jane Avrilová tančila čtverylku způsobem, který byl maximálně provokativní a nepředstavitelný. Vypadala velmi dětsky a navíc ze sebe pokrytecky dělala pobožnůstkářku, ale tato cudnost byla falešná, jelikož s oblibou nosila hluboký výstřih na orientální způsob, který jí sahal až hluboko do pasu. Kolem tváře měla černé lokny a převáděla jakési morbidní a zkažené panenství,“ zanechal nám svědectví jeden z jejích obdivovatelů, symbolistický básník Arthur Symons (1865–1945).

Konec zlatých časů

Definitivní tečku nejen za zlatou érou Moulin Rouge, ale i za velmi krátkou, o to však intenzivnější etapou známou jako Belle Époque udělal Gavrilo Princip (1894–1918), když 28. června 1914 v Sarajevu zastřelil následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Kabaret však – i přes značné potíže – nakonec nezanikl. Přičinila se o to, jak jinak než krásná žena. Nechávala si říkat Mistinguett (1875–1956) a na rozdíl od svých předchůdkyň si davy fanoušků nezískala křepčením na parketu, ale především zpěvem. V meziválečném období údajně nebylo ve Francii lepší varietní zpěvačky. Po jejím boku se na začátku dvacátých let objevila i budoucí herecká hvězda první velikosti Jean Gabin (1904–1976).   

Revoluční změny

Kabaret se pořádně nestačil vzpamatovat z jedné války, a už tu byla druhá. Na jejím konci pak krátce po osvobození Paříže stanula na jevišti Moulin Rouge další zpěvačka s neopakovatelným hlasem – Edith Piaf (1915–1963). Ani ona nevystupovala sama, ale vzala si na pódium švarného kolegu, později neméně známého Yvese Montanda (1921–1991). Vzhledem k tomu, že lidé neměli po válce příliš důvodů k oslavám, potácel se podnik opět na hranici bankrotu. Nový lesk mu vdechl až ředitel Joseph Clerico, který v padesátých letech přikročil k razantním změnám ve fungování kabaretu, zejména zprofesionalizoval zdejší taneční soubor. Od jeho dob se členkami ansámblu mohly stát pouze dámy vyšší 175 centimetrů, štíhlé postavy a navíc s baletním vzděláním.