Japonská restaurace Gold Curry přišla se zajímavou výzvou – pokud dokážete během hodiny sníst 20 liber její rýže na kari (zhruba 9 kilogramů), nejen že budete mít jídlo zdarma, restaurace vám navíc vyplatí odměnu ve výši 900 $ (přibližně 20 tisíc korun).

TIP: Halloweenský MegaBurger: Kdo zvládne 8 tisíc kilokalorií ve dvoukilové baště?

Podobné výzvy jsou velmi oblíbené nejen v Japonsku a jsou často i náplní televizních show. Newyorská restaurace Brick Lane Curry House například v minulosti vypsala odměnu pro odvážlivce, kteří dokázali během 10 minut sníst čtyři kilogramy superpálivého kari, na obří porci oblíbené vietnamské polévky Pho si zase mohli pochutnat návštěvníci zahradní restaurace v San Franciscu a pro milovníky mexických tacos čekala v texaské restauraci Chacho’s Taco dvoukilogramová supervýzva.

Kromě devítikilogramové rýžové nálože má Gold Curry i „dietnější“ nabídku. Pokud dokážete během čtvrthodinky spořádat dvoukilogramovou porci, nezískáte sice finanční prémii, za jídlo ale nezaplatíte ani korunu. V opačném případě vás čeká účet v přepočtu za 400 korun.

Cestování po exotickém Vietnamu za řídítky motorky nelze srovnávat s poznávacími zájezdy v pohodlném autobuse. Ho Či Minova dálnice vedoucí z někdejšího Saigonu do Hanoje patří k nejkrásnějším, ale i nejnáročnějším motorkářským trasám. Nikoliv náhodou si ji pro jeden z dílů vybrali také pánové z populárního televizního pořadu Top Gear.

Napříč Vietnamem 

Ho Či Minova dálnice vede prakticky přes celou asijskou zemi. Směřuje z osmimilionového Ho Či Minova Města na sever, až do 1 700 km vzdálené vietnamské metropole Hanoj, přičemž další části se stále budují. Zhýčkaný český řidič přezdívající české D1 „tankodrom“ by ovšem tuto trasu jako „dálnici“ nikdy neoznačil. 

Mnohé úseky Ho Či Minovy dálnice se dosud stavějí, protisměrné pruhy nejsou – snad s výjimkou měst – nijak pevně odděleny, dopravní značení je chabé a bez GPS můžete snadno zabloudit. Zapomeňte také na čas dojezdu, který vám ukáže plánovač tras na Google Maps. Naopak je třeba počítat s průměrnou rychlostí 50 km/h, a to pouze za dobrého počasí. 

Motorka za miliony  

Pronajmout si či koupit motorku však není nikde tak snadné jako právě ve Vietnamu. Musíte se pouze rozhodnout, zda pojedete z jihu na sever, nebo naopak, a začnete tedy v Ho Či Minově Městě, nebo v Hanoji. 

Motocykl z druhé – nebo spíš „desáté“ – ruky, který zvládne urazit celou trasu, pořídíte už zhruba za 200 dolarů, tedy asi 5 000 korun. Platit přitom můžete jak v americké, tak v místní měně. Rozdíl tkví snad jen v tom, že pokud se rozhodnete pro první variantu, zaplatíte stodolarovými bankovkami, zatímco vietnamských dongů budete potřebovat několik milionů. 

Motocyklová cestovní „klasika“ se jmenuje Honda Win a její výhoda spočívá v tom, že ji dokážou opravit snad v každé vesnici. Jestliže jste ovšem vyšší postavy, budete za řídítky zmíněného stroje vypadat – v souladu se slangem motorkářů – jako „vosa na bonbonu“. Poloautomaty typu Honda Wave či Future nebo jejich ekvivalenty z dílny Yamaha se na tak dlouhou cestu příliš nehodí. A na skútr kvůli terénu raději rovnou zapomeňte – i když jsem se osobně setkal s člověkem, který na něm celou „dálnici“ projel, považuji to za čiré bláznovství. 

Dvoutisícový maraton 

Nejkratší trasa do cílové destinace měří necelých 1 700 km, málokdo však chce jet každý den prakticky bez zastavení. S narůstajícím počtem odboček se pak ujeté kilometry rychle přehoupnou přes druhou tisícovku. Osobně jsem jich absolvoval více než dva a půl tisíce, to vše za dvanáct dní, včetně čtyř dnů odpočinku ve dvou destinacích. Cílem však není zdolat cestu co nejrychleji: hlavní je dojet bez nehody a s nezapomenutelnými zážitky. 

Vyrážel jsem ze Saigonu, hned zpočátku jsem však odbočil na východ do rybářského města Phan Thiet, přestože lze jet rovnou do Da Latu položeného o 160 km severněji. Nicméně menší zajížďky rozhodně nelituji: jak kvůli kráse malebného Phan Thietu, tak kvůli osamoceným úsekům cesty lemovaným nádhernými lesy. 

Největší jeskyně 

Téměř žádný cestovatel, jenž trasu projel, nedá dopustit ani na pasáž mezi městem Khe Sanh a národním parkem Phong Nha-Ke Bang. Zmíněná přírodní památka figuruje na seznamu světového dědictví UNESCO a ukrývá například největší jeskyni ve Vietnamu i na celém světě – Son Doong.  

Mezi zajímavé lokality, kam se po cestě vyplatí zavítat, patří také přímořské městečko Hoi An, asi 840 km severně od Saigonu. Někdejší obchodní centrum a významný přístav jihovýchodní Asie se díky velkému množství architektonických památek rovněž zařadil na seznam UNESCO. Mimochodem, místní se vás možná budou snažit přemluvit, abyste si u nich nechali ušít oblek či šaty: a pokud kývnete, zvládnou to přes noc, maximálně za dva dny. 

K historickým skvostům 

Odbočku si zaslouží i historické Hue ležící 1 000 km severně od Ho Či Minova Města ve středním Vietnamu. Ještě v polovině 20. století bylo sídlem poslední vietnamské dynastie Nguyen – a také jeho název se díky mnoha stavitelským skvostům vyjímá na seznamu památek světového dědictví. 

V neposlední řadě stojí samozřejmě za vidění i samotná milionová města Saigon a Hanoj. V prvním zmíněném byste neměli vynechat muzeum věnované americko-vietnamskému konfliktu, ve druhém pak nezapomenutelnou Starou čtvrť, Západní jezero či Ho Či Minovo mauzoleum. A budete-li mít dostatek času a sil, obraťte stroj k zálivu Ha Long s okouzlujícími skalními útvary, které si poté můžete vychutnat z lodi či kajaku. 

Štěrk, buvoli a útočící psi 

Mimo památky a přírodní skvosty upírá motocyklista většinu času pozornost především na silnici před sebou. Kvalita komunikací na popsané trase se značně různí a sahá od štěrkových prašných cest plných nákladních automobilů a autobusů až po zcela opuštěné úseky, kde celou hodinu řízení nepotkáte živáčka. 

K největším nepřátelům motorkáře běžně patří prach, štěrk a vlhké listí – a toho všeho si na vietnamských cestách užijete vrchovatě. Spousta farmářů navíc nechává po silnicích běhat buvoly, krávy či kozy a zvířata vás často překvapí i za nepřehlednou zatáčkou. Setkat se lze rovněž s volně pobíhajícími psy, kteří se občas rozhodnou na jezdce v sedle motorky z ničeho nic zaútočit.

Parťáka s sebou 

S trpělivostí dokážou zacloumat i řidiči zmíněných nákladních automobilů a autobusů. V obou případech vám od nich navíc hrozí obrovské nebezpečí: jedou rychle, jen tak snadno nedobrzdí a klidně vás v protisměru vytlačí ze silnice. Kromě toho se musí motocyklista dobře připravit na vrtochy počasí. Když ve Vietnamu prší, většinou nejde o žádnou přeháňku, ale o pořádný liják. Přestože vydatné spršky obvykle netrvají dlouho, mohou vás na cestě poměrně zdržet. Odměnou vám však budou pestré vzpomínky, které nevyblednou ani dlouho po konci motorkářské sezony. 

A mimochodem, ačkoliv jsem trasu projel úplně sám, určitě to nikomu nedoporučuji. Na dálnici se rozhodně vyplatí vyrazit minimálně ve dvou. 

Západočeská Aš se může jít se dvěma písmenky v názvu opravdu zahrabat. Na norských Lofotech nacházející se na jihu ostrova Moskenesøy, se rozkládá vesnička, která se jmenuje jednoduše Å.

Do češtiny se dá její název přeložit jako „horský potůček“. Městečko vzniklo v 16. století. Dnes v něm žije kolem stovky obyvatel, kteří se věnují hlavně rybolovu. Není proto velkým překvapením, že největší místní atrakcí je Muzeum sušených ryb nebo rybářský skanzen.

Velšský jazykolam

Naopak město s nejdelším názvem je poměrně známé – leží na velšském ostrově Anglesey (podomácku Ynys Môn) a je oblíbeným turistickým cílem. Ostatně příjmy z turistiky dnes kromě tradičního zemědělství tvoří hlavní část finančních příjmů zdejších obyvatel. Název městečka či spíše obce je Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch a v překladu zní zhruba „Kostel Panny Marie (Llanfair) v roklině (pwll) bílých lísek (gwyn gyll) poblíž (ger) prudkého víru (chwyrn drobwll) a kostela svatého Tysilia (llantysilio) u červené jeskyně (ogo goch)“.

Poslechněte si výslovnost velšského jazykolamu:

Zajímavou etymologii má i název ostrova na němž Llanfair PG, jak se obci zkráceně říká, leží. Pravděpodobně vznikl zkomolením staronorského jména Öngullsey, tedy „Hranatý ostrov“.

Galaxie se často sdružují do skupin. Nový výzkum ale ukazuje, že to není úplně zadarmo. Když se galaxie stane členem kupy galaxií, zažije dramatické změny.

Naznačují to počítačové simulace badatelského týmu, který vedla Gandhali Joshi z McMasterovy univerzity v kanadském Hamiltonu. Gandhalin tým zkoumal dva různé způsoby, jak se galaxie mohou dostat do kupy galaxií. Buď se galaxie připojí ke kupě galaxií jednotlivě, anebo může s desítkami galaxii vytvořit zárodek kupy.

Nováček přijde o hmotu

Počítačový model ukazuje, že když se ke kupě galaxií připojí nová galaxie, připraví ji členové této kupy až o 40 procent hmoty, kterou si následně přivlastní. V okamžiku, kdy se galaxie ocitne v kupě galaxií, začnou na ni působit nezměrné gravitační síly ostatních galaxií a připraví ji o nemalou část hvězd a kosmického plynu.

TIP: Nový rekord: Astronomové objevili doposud nejvzdálenější kupu galaxií

Výzkum probíhal ve SciNetu největším superpočítačovém centru Kanady. Takové modely jsou ale natolik komplexní, že i pro superpočítače jsou na samotné hranici jejich možností. 

Jazyk dovede rozpoznat řadu klíčových živin nebo naopak nebezpečných látek prostřednictvím chuti. Zatím ale není jasné, jakým způsobem rozpoznáváme čistou vodu. Japonští vědci nyní tuto otázku zkoumali na myších. Nechali je ochutnávat různé věci a pozorovali přitom, jak chuťové jejich buňky komunikují s mozkem.

Ochutnávání vzorků se základními chutěmi – sladkou, hořkou, slanou, kyselou a umami, přineslo očekávané výsledky. Vědci ale zjistili, že nervy zodpovědné za informaci o chuti reagují i na čistou vodu.

TIP: Proč jsou kočky tak vybíravé v jídle? Mají hodně receptorů na hořkou chuť

Vše nasvědčuje tomu, že živočichové včetně lidí mají smysl chuti pro vodu. Tento nový smysl by mohl vysvětlit, jak vlastně mohou živočichové odlišit vodu od jiných podobných kapalin. 

Čínská společnost Sungrow Power Supply nedávno ohlásila spuštění 40megawattové solární elektrárny, která se stala největší plovoucí solární farmou světa. Nachází se v provincii An-chuej na místě, kde dříve stále hornické město. Po ukončení těžby bylo město uzavřeno a zaplaveno.

Plovoucí solární farma je již připojena k síti. Vzhledem ke svému umístění nezabírá místo na souši a spotřebuje méně provozní energie než většina solárních farem, protože může používat ke chlazení vodu.

TIP: Největší solární farmu světa v Číně tvoří 4 miliony solárních panelů

Spuštění rekordně velké plovoucí solární farmy je dalším důkazem, že se Čína rychle stává zelenou supervelmocí světa. Dá se očekávat, že podobné čínské projekty budeme vídat i v budoucnosti.

I když zdaleka ne v celém starověkém světě. Peršané totiž v 6. století př. n. l. objevili kalhoty. Nosily je i barbarské kmeny jako třeba Galové. Zato Římané se kalhotám vysmáli. Vzdělané, vyspělé národy přece nebudou oblékat nějaké divné nohavice!

Horký starověk

V Římě prostě frčely tuniky – obdélné kusy látek omotané kolem těla a na rameni sepnuté zdobenou sponou. Nosily je ženy i muži. Tunika byla pohodlná a jednoduchá.

Ani v horkém Egyptě neměly kalhoty šanci na úspěch. Muži nosili jen krátké sukně nebo bederní roušky, v podstatě takové minisukně. Ty otroků byly jen čistě bílé, zato ty faraonovy zářily barvami a zdobením. Dámy oblékaly jednoduché šaty s úzkou sukní, která sahala nejčastěji do půlky lýtek. Egypťanky byly parádnice, a tak si šaty zdobily barevnými korálky. Čím vyšší bylo jejich společenské postavení, tím pestřejší šaty měly.

Zahalený středověk

Až raný středověk rozhodl, že ženské oblečení bude vypadat jinak než to mužské. Pánové se nasoukali do kalhot nebo punčoch. Přes ně ale stále oblékali tuniky.

A dámy své nožky na mnoho století schovaly pod dlouhé těžké sukně. Křesťanství totiž bylo na vrcholu a odhalování ženských předností se mu nelíbilo. V průběhu středověku se měnil střih dámských sukní. Ty románské v 11. století měly několik vrstev včetně spodniček a byly splývavé. Nezdůrazňovaly ženskou postavu. Gotika v dalším století sukni vepředu kousek zkrátila, takže spodnička vykoukla. A vzadu sukni naopak prodloužila do vlečky.

Krinolínová móda

Velkou módní novinku přinesla renesance v 16. století. Co se skrývalo pod vrchní látkou renesanční sukně? Několik spodniček a pod nimi těžká kovová nebo dřevěná konstrukce, která sukni podpírala - krinolína. Něco podobného dnes nosí třeba nevěsty. Krinolíny se zabydlely i v barokních šatnících a zlatou éru zažily v rokoku v 18. století.

Nadýchané rokoko

Chudák ženy! Do módy přišly krinolíny tak široké, že se dámy ani nevešly do dveří. Musely vcházet bokem. O sukni si na bocích mohly opírat i lokty, jak byla zvednutá. A jak byly krinolíny těžké! Dámy se pořádně nadřely, když se jim krinolína celý den houpala u pasu. A to nebyla jediná svízel. I taková jednoduchá věc jako sezení znamenala v rokokové sukni velký problém. Když už se ale žena posadila, mohla se kochat. Její sukni zdobily krajky, stužky i umělé květiny.

S koncem rokoka se začaly vytrácet i krinolíny. Lidé uznali, že ženy jsou v nich jako v kleci. Ještě jednou se pak vrátily do módy kolem roku 1850. To už ale byly pohyblivější.

Kulhavá sukně

Módní trendy se pak střídaly rychle. K nejzajímavějším módním výstřelkům patřila třeba „kulhavá“ sukně. Do té ženy navlékl módní diktát na začátku 20. století. Proč kulhavá? Byla tak úzká kolem kotníků, že dámy nemohly ani pořádně chodit. Jen cupitat. Jejich tvůrce Francouz Paul Poiret  byl totiž víc umělec než švadlenka. A zřejmě netušil, jak svou sukní ženám zkomplikuje život. Každopádně ženám brzy došla trpělivost a kulhavá sukně skončila v propadlišti módních dějin.

Krátíme!

První velké zkrácení sukní přišlo po první světové válce. Ženy najednou odhalily kotníky i větší část lýtek. Spodní lem se zastavil pod koleny. Dlouhé sukně se ale nosit nepřestaly. Až v roce 1955 řekla anglická švadlena Mary Quant dost. Dlouhé rovné sukně ji nudily, už když byla malá holka. Špatně se v nich utíkalo, a tak vzala do ruky nůžky a krátila a krátila. Otevřela si v Londýně butik a začala prodávat své barevné minisukně s divokými vzory. Za deset let už bylo město plné dívek v sukních sotva pod zadek. Nová móda byla na světě.

Sukně je v současnosti (téměř výhradně) dámskou výsadou. Alespoň v Evropě. V různých asijských a afrických kulturách je ale nosí i muži. Ale i na našem kontinentě se najde výjimka. Kdo by neznal Skoty a jejich kostkované sukně. Říká se jim kilty. Nedají na ně dopustit. Kdo ví, třeba o výhodách sukní přesvědčí i další pány a Evropa bude znovu plná mužů v sukních. 

Nejúspěšnějším vozidlem s výkyvnou věží se stal lehký tank AMX 13 vyvíjený původně jako vozidlo pro výsadkové využití. Byl velmi lehký a kompaktní, a přitom se po něm požadovala palebná síla srovnatelná s ostatními tanky.

Přechozí část: Výkyvné tankové věže: Revoluce v náměru a odměru

Místo na slunci

AMX 13 tyto požadavky splnil, i když za cenu velmi slabého pancéřování – v bitvě měl spoléhat na malou siluetu a vysokou mobilitu. Výkyvná věž zde našla velmi účelné využití – snížila hmotnost i nároky na počet členů osádky. AMX 13 totiž využívá automatického nabíjecího systému, který tvoří dva revolverové zásobníky v zadní části věže. Každý ovšem pojme jen šest nábojů – pokud je tank v bitvě všechny vystřílí, musí opustit bojiště, protože doplnit nové se dají jen z vnějšku.

V případě bojového nasazení se počítalo s operacemi tanků po dvojicích, přičemž se měly při doplňování střeliva střídavě krýt. Tento tank se přitom skutečně dočkal mnoha bojových střetů. Vznikl v počtu celkem 7 700 kusů, přičemž okolo 3 400 jich Francie prodala do dalších zemí. Bojovaly tak na straně Francouzů v Egyptě i Alžíru, stejně tak třeba na straně Izraele v šestidenní válce – tam se ovšem kvůli slabému pancéřování při nasazení přímo proti tankům soupeře příliš neosvědčily.

Naopak jedno z nejslavnějších nasazení zažily AMX 13 v indicko-pákistánské válce (1965), kde indická jednotka s těmito stroji dokázala zničit přibližně 100 pákistánských strojů (blíže neurčených amerických typů) při ztrátě 10 vlastních. Pomohly k tomu právě malé rozměry AMX 13, které dovolily zamaskovat palebné pozice v jinak celkem přehledném terénu. Původní verze se 75mm dělem se v 60. letech dočkala vylepšení mnohem účinnějším 90mm kanonem, který už využíval i explozivní protitankové střely HEAT.

Exportní verze se pak dodávaly i se 105mm zbraní. Vzhledem k neuvěřitelně dlouhé době výroby a požadavkům zákazníků (přes 25 zemí) se AMX 13 dočkal i mnoha dalších vylepšení, od změny odpružení podvozku po instalaci systémů pro řízení palby. Kity pro vylepšení ostatně nabízí výrobce Nexter (dříve GIAT) dodnes. AMX 13 stále využívá několik jihoamerických zemí a Indonésie.

V roli kuriozity

Výkyvné věže vyvíjela rovněž americká armáda, i zde ale brzy projekty dostaly stopku, protože prototypy nevykazovaly dostatečné výhody. Za zmínku stojí střední tank T69 s 90mm samonabíjecím dělem, který vznikl usazením oscilační věže na podvozek experimentálního modelu T42. Stejně neúspěšně skončila rovněž experimentální série tanků T54, kde výkyvná věž posloužila na variantě E1, případně pro těžký tank T57.

Oscilační věže tedy prozatím skončily jen jako výbava lehkých vozidel a nezdá se, že by se to mělo brzy změnit. Šanci pro jejich návrat tak možná představuje jen budoucnost v podobě plně robotizovaných věží v tancích, kde se celá osádka nachází uvnitř trupu, případně v kompletně bezosádkových vozidlech. V takovém případě se ale dá stěží mluvit o návratu, protože věže bez prostoru pro osádku pochopitelně poskytují konstruktérům zcela jiné možnosti.

Slepá ulička?

Z počátku nadějný a logický koncept sice zkoušelo mnoho vývojářů, nakonec se ale neuplatnil. Výkyvné věže sice netrpí žádnou zásadní chybou, další vývoj ovšem ukázal, že každý detail rozhoduje:

• Skloněné homogenní pancéřování bylo extrémně důležité pro souboje „druhoválečného“ typu s převážně klasickým střelivem. S příchodem nových typů munice vznikla potřeba vyvinout jiné typy ochrany a přednost při ochraně věže dostala kombinace s reaktivním pancířem.

• Nevýhodu výkyvné věže představuje obrovská hmota, s níž se musí manipulovat. To značně znesnadňuje použití vertikálního stabilizátoru.

• od další generace tanků se vyžadovala bojeschopnost i při chemickém či jaderném zamoření bojiště. To se u výkyvné věže zajišťuje jen velmi těžko, používaný vnější „límec“ trpí snadnou zranitelností střepinami.

• Výkon samonabíjecích kanonů, se kterými se ve výkyvných věžích automaticky počítá, nevypadal natolik uspokojivě, aby mu většina armád dala přednost. Nejde přitom jen o samotnou rychlost palby, ale také o dobu potřebnou k dobíjení zásobníků střeliva. Dalším argumentem pro zachování pozice nabíječe je jeho pomoc při sledování bojiště (tuto roli hodně zdůrazňuje především americká armáda). Samonabíjecí mechanismy rovněž neumožňují skladovat střelivo mimo vnitřek věže jako u moderních tanků, u nichž v případě zásahu munice dojde k její explozi mimo prostor osádky, která tak má větší šanci přežít. V neposlední řadě samonabíjecí systém „revolverového“ typu neumožňuje změny druhu střeliva v průběhu boje.

Červen je měsícem nejkratších a nejsvětlejších nocí v roce a také měsícem letního slunovratu. Ten letošní nastane 21. června v 6:24 SELČ, kdy Slunce vstoupí do znamení Raka a začne astronomické léto. Čekání na alespoň trochu tmavé hvězdné nebe se v tomto období protáhne až k půlnoci. Mezitím ozdobí oblohu několik nápadných stálic – Spica ze souhvězdí Panny, Arcturus z Pastýře, Antares ze Štíra, Vega z Lyry, Altair z Orla nebo Deneb z Labutě. 

Obří planety

Oči všímavého pozorovatele však objeví i dva jasné objekty navíc: První, žlutobílý, se bude ukrývat v souhvězdí Panny; druhý, nažloutlý, pak v Hadonoši. A na rozdíl od hvězd se nacházejí doslova za rohem – vždyť světlo ze Slunce k nim putuje 43 a 79 minut. Už víte? Samozřejmě jde o planety: Ta první je největší ve Sluneční soustavě, zatímco druhou zdobí výrazný prstenec – Jupiter a Saturn! 

Obě tělesa představují hezký cíl pro dalekohled, nejlépe s objektivem o průměru minimálně 80 mm a alespoň s padesátinásobným zvětšením. V takovém případě na vás čeká čtveřice největších Jupiterových měsíců, dva tmavé oblačné pásy v atmosféře obří planety, Saturnovy prstence i jeho největší měsíc Titan. 

V polovině června nastává opozice Saturnu se Sluncem, takže planetu budeme moct sledovat po celou noc – bohužel jen velmi nízko nad obzorem, skrz nejhustší a značně neklidné vrstvy pozemské atmosféry, což pozorování dalekohledem příliš nenahrává. Poslední očima viditelná planeta, jasná Venuše, bude jako Jitřenka vidět až na ranní obloze nad východem. 

Za jižním klepetem

Kam ale na nebi zamířit za vlahého podvečera, kdy je pohled do vesmíru nejpříjemnější? Nabízí se třeba souhvězdí Vah, v první polovině noci tedy jihozápadní obzor. Nejsnazší je vydat se od nápadné hvězdy Spica z Panny směrem doleva, kde narazíte na druhou nejjasnější stálici Vah s obtížně vyslovitelným jménem Zubenelgenubi. Původ pojmenování je třeba hledat v arabském označení hvězdy, jež znělo „az-zubaná al-janúbí“, tedy „jižní klepeto“. A čí? Jen se rozhlédněte po okolí: Hned vedle Vah najdete souhvězdí Štíra, a právě do něj stálice v minulosti patřila. 

Na nebi se Zubenelgenubi nachází v těsném sousedství ekliptiky, a do její blízkosti tak občas zavítá Měsíc či některá z planet. Někdy ji mohou zmíněná tělesa dokonce zakrýt. Velmi výjimečné jsou zejména planetární zákryty, na ten nejbližší si však budeme muset počkat až do roku 2052, kdy se Zubenelgenubi schová za Merkurem.

A co o stálici prozradí malý dalekohled? Třeba to, že se jedná o hezkou fyzickou dvojhvězdu tvořenou bílou a žlutou složkou – α2 Lib a o něco slabší α1 Lib. Jeden oběh kolem společného těžiště jim přitom trvá úctyhodných 200 tisíc roků. Kdybychom se do této pozoruhodné soustavy vydali, zabrala by nám cesta rychlostí světla „pouhých“ 77 let.

Pokud bychom zakotvili v blízkosti bílé složky, jevil by se nám její nažloutlý souputník jako extrémně nápadná hvězda, jejíž jasnost by stonásobně převyšovala jas Venuše na pozemském nebi. Navíc by hned bylo zřejmé, že bílá α2 Lib sama tvoří dvojhvězdu (její složky však dělí menší vzdálenost než Zemi a Slunce). A nakonec – rozbor spektra nažloutlé α1 Lib naznačuje, že i ona nejspíš představuje těsný dvojčlenný systém. Zubenelgenubi je tedy dobře maskovaná čtyřhvězda!

Východy a západy Slunce

21. června v 6:24 SELČ vstupuje Slunce do znamení Raka; nastává letní slunovrat a začíná astronomické léto

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nízko nad východem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – viditelný po celou noc
• Uran – viditelný ráno nad východem
• Neptun – viditelný ráno nad jihovýchodem

Úkazy na nebi

• 3. června – Venuše v největší západní elongaci (v úhlové vzdálenosti 46° od Slunce)
• 3. a 4. června – setkání Měsíce, Jupitera a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na noční obloze
• 9. června – setkání Měsíce a Saturnu na noční obloze
• 15. června – Saturn v opozici se Sluncem
• 20. a 21. června – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranní obloze nízko nad východem
• 30. června – setkání Měsíce, Jupitera a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny v první polovině noci

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Někdo chce vypadat jako Ken, jiný jako panenka Barbie nebo stvoření z jiné planety. Na světě se najde nespočet podivínů, kteří jsou ochotni za plastické operace utratit miliony dolarů jen proto, aby vypadali jako plastové postavičky nebo se podobali někomu ze svých idolů. Argentinka Marcela Iglesias nyní přišla s nápadem postavit na příbězích plastikami „vylepšených“ lidí reality show. Smyslem pořadu má být příležitost vysvětlit lačnému publiku důvody šokujících proměn.

V pořadu se tak objeví plastiková Barbie Pixee Fox, jež si nechala dokonce vyoperovat 6 žeber, Rodrigo Alves a Justin Jedlica – dva nejslavnější Kenové světa, Jennifer Pamplona coby dvojnice Kim Kardashian nebo Bryan Ray jako dvojník Britney Spears. Třešničkou na tomto bizarním dortu pak bude podivín Vinny Ohh, který chce vypadat jako mimozemšťan, a kromě plastických operací si chce dokonce vyoperovat genitálie.