Otisky staré 160 milionů let naznačují, že ptakoještěři nebyli jen vládci oblohy, ale i aktivní lovci na zemi

Na první pohled nenápadná vrstva horniny z Jižní Koreje ukrývala dramatický příběh starý více než 106 milionů let. Paleontologové na ní objevili soustavu fosilizovaných stop, které zachycují krátké, ale intenzivní setkání dvou dávno vyhynulých tvorů.

Pronásledování zachycené v kameni

Stopy naznačují, že menší živočich se zpočátku pohyboval klidným krokem, než náhle změnil směr a dal se na útěk. Důvod tohoto náhlého manévru je podle vědců zřejmý: v těsném závěsu se totiž objevují stopy velkého létajícího plaza, který se po zemi pohyboval překvapivě svižně a zřejmě sledoval svou kořist.

Stopy ukazují, že větší predátor se přibližoval šikmo a následně pokračoval stejným směrem jako menší tvor. Další cesta stop mizí, takže přesný konec příběhu zůstává neznámý. Přesto je ale podle vědců pravděpodobné, že na menšího živočicha nejspíš nečekal šťastný konec.

Samotná kombinace stop sice není přímým důkazem predace, ale souhra několika faktorů – změna směru a rychlosti kořisti, blízkost stop i jejich orientace – silně naznačuje interakci typu lovec–kořist.

Lovec a jeho kořist

Tím, kdo po sobě zanechal větší stopy, byl ptakoještěr (pterosaurus) – létající plaz, který dominoval obloze v době dinosaurů. Detailní analýza však ukázala, že neodpovídá žádnému dosud známému druhu.

Vědci jej proto považují za nový rod a druh s názvem Jinjuichnus procerus. Jméno odkazuje na jihokorejský region Čindžu (Jinju), kde byl nález učiněn, a na slovo „ichnus“, tedy „stopa“. Druhové označení „procerus“ znamená „protáhlý“ a připomíná neobvykle dlouhé prsty, které se otiskly do dávného sedimentu.

Identita menšího tvora je méně jasná. Podle tvaru stop mohlo jít o malého obratlovce – například mloka, ještěra nebo mladého krokodýla. Ať už to ale byl kdokoli, jeho náhlý přechod z klidné chůze do běhu naznačuje, že si byl blížícího se nebezpečí dobře vědom.

Ptakoještěři jako suchozemští lovci

Představa létajícího plaza lovícího na zemi může na první pohled působit překvapivě, ale dobře zapadá do současných vědeckých poznatků. Mnozí ptakoještěři totiž trávili část času na zemi, kde se pohybovali po čtyřech končetinách – podobně jako dnešní velcí primáti.

Tuto strategii vědci označují jako „pozemní stalking“: tiché sledování a lov kořisti na souši. Ptakoještěři tak mohli lovit široké spektrum živočichů – od ještěrů a malých savců až po mláďata dinosaurů. V tehdejším křídovém ekosystému zaujímali roli podobnou dnešním čápům.

Analýza stop naznačuje, že Jinjuichnus procerus se pohyboval rychlostí zhruba 2,9 km/h. To sice není sprint, ale na zvíře primárně uzpůsobené k letu jde o poměrně svižné tempo. Zároveň to potvrzuje, že ptakoještěři nebyli na zemi úplně nemotorní – naopak mohli být efektivními a relativně rychlými lovci.

Způsob pohybu i tvar stop navíc ukazují, že tento ptakoještěr patřil mezi tzv. neoazhdarchiany – pokročilé ptakoještěry z okruhu azhdarchoidů, u nichž se dlouhodobě lov na souši předpokládá.

Objev z jihokorejské oblasti Čindžu ukazuje, jak cenné informace mohou fosilizované stopy poskytovat. Nezachycují jen podobu dávných tvorů, ale i jejich chování – okamžiky života, které by jinak navždy zmizely. V tomto případě jde o vzácný záznam z pravěku: krátkou scénu lovu, která se odehrála před více než sto miliony let a zachovala se až do dnešních dnů.