Podvodník evropského formátu: Proč Oldřich II. z Rožmberka padělal listiny?
Oldřich II. z Rožmberka neblaze proslul jako dravý a nemilosrdný politik, jenž neváhal pro naplnění svých cílů obětovat cokoliv a kohokoliv. Do dějin se zapsal především vytvořením řady listinných falz, kterými pro rožmberský rod získal nebývalé postavení v Českém království a také nemalý majetek.
Člen jihočeského panského rodu Oldřich II. z Rožmberka (1403–1462) díky své nepřehlédnutelné roli ve veřejném a politickém životě druhé třetiny 15. století poutal pozornost současníků i pozdějších historiků a jeho vrstevníci jej nazývali „sloupem království tohoto a údem nejmocnějším“.
Syn Jindřicha II. z Rožmberka a Alžběty z Kravař a z Plumlova se narodil patrně 13. ledna 1403. Již v devíti letech přišel o otce a jeho poručíky se stali šlechtici Čeněk z Vartemberka, Jan mladší z Hradce a Jindřich z Kravař a z Plumlova. Hlavní slovo měl ale pan Vartenberk, nejvyšší pražský purkrabí (od roku 1414) a rozhodný Husův stoupenec. Mezi zastánce českého reformátora patřila také Oldřichova matka Alžběta, a její syn tak vyznával stejnou víru.
Rozchod s kalichem
Počátkem roku 1418 převzal Oldřich v pouhých 15 letech správu nad rožmberským panstvím. V té době již byl také ženatý, pan Čeněk mu za manželku vybral svoji neteř Kateřinu z Vartenberka, která mu postupně porodila sedm dětí (syny Jindřicha, Jana, Jošta a dcery Anežku, Perchtu, Lidmilu a Kateřinu). Mladému šlechtici patřilo obrovské dominium, které tvořilo 23 purkrabství, množství hradů a tvrzí spolu se šesti městy, 22 městečky a téměř 500 vesnicemi. Jeho majetek zasahoval až do Horních Rakous.
Se smrtí krále Václava IV. v srpnu 1419 se naplno rozhořely doposud doutnající náboženské a politické nepokoje. Oldřich zpočátku neprojevoval vůči kalichu nepřátelství. Nicméně vznik a radikalizace Tábora, který přímo ohrožoval jeho panství, Rožmberka nakonec přiměla k tomu, že přestoupil do katolického tábora a stal se stoupencem uherského krále Zikmunda. Nakolik se stal uvědomělým katolíkem, lze říci jen stěží. Navenek projevovaná zbožnost mu nijak nebránila v tom, aby jednal lstivě a úskočně i s katolickými preláty, když během husitské revoluce pod záminkou ochrany vyvlastňoval jejich majetek.
Protřelý diplomat
Rok 1420 prožil Oldřich ve znamení bojů. V létě na rozkaz krále Zikmunda neúspěšně obléhal Tábor a 12. října pak jeho vojska utrpěla od táboritů porážku u Panského Brodu. Poddaní rožmberských měst a vesnic zažili během roku 1420 nejednu krušnou chvíli. Husitské houfy se poměrně rychle pohybovaly regionem a všude za nimi zůstávala jenom spoušť. Mladý šlechtic proto uzavřel s Janem Žižkou a dalšími táborskými hejtmany 18. listopadu 1420 příměří a zavázal se, že po dobu jeho platnosti (do 4. února 1421) bude na svých panstvích respektovat čtyři artikuly pražské. Oldřichova obratná politika v letech 1420–1434/1437 do jisté míry ušetřila jeho dominium válečného běsnění.
Po porážce polních vojsk v bitvě u Lipan (30. května 1434) jmenoval Zikmund Oldřicha svým zástupcem pro jednání s utrakvistickými stavy o přijetí Lucemburka za českého krále. K tomu došlo v létě 1436 v Jihlavě, kde za přítomnosti zástupců basilejského koncilu proběhlo vyhlášení kompaktát. Jejich nejdůležitější bod představovalo přijímání z kalicha pro všechny příslušníky kališnické církve. Konečná dohoda mezi Zikmundem a Táborem zprostředkovaná Rožmberkem pak následovala na podzim téhož roku.
Královské interregnum
V pohusitské době mohl Oldřich naplno rozehrát své umění diplomacie – jednalo se především o politiku negace, zákulisní intriky a účelová spojenectví. Po smrti císaře Zikmunda v prosinci 1437 spolu se svým společníkem Menhartem z Hradce podpořil volbu Albrechta II. Habsburského (jako český král vládl 1438–1439), který oba šlechtice jmenoval hejtmany českého království.
Když nový panovník v říjnu 1439 náhle zemřel, Oldřich dál ovlivňoval politické dění v Čechách. V otázce nástupnictví na uprázdněný trůn se vyslovoval pro Albrechtova syna Ladislava Pohrobka. Současně však stál v pozadí nabídky české koruny bavorskému vévodovi Albrechtovi (celá záležitost nakonec skončila vévodovým zdvořilým odmítnutím) a zabýval se i možností nástupu císaře Fridricha III. Habsburského (římský král 1440–1493).
Na hlasování zemského sněmu v roce 1443 se ale nakonec připojil k ostatním a uznal dědická práva Ladislava Pohrobka. Do 40. let 15. století spadá i Oldřichova falzátorská činnost. Třeba poznamenat, že prohnaný Rožmberk si nemohl vybrat lepší dobu. Neexistence královské moci a silně pokulhávající fungování zemských úřadů mu zaručovaly, že jeho „nové“ listiny nebudou nikomu podezřelé, pokud by se jimi vůbec někdo zabýval. Všichni pomyslní vydavatelé těchto dokumentů z rodu českých králů již byli dávno po smrti, a tudíž nemohli vyslovit pochybnosti.
Nedělitelnost majetku
Rožmberský aristokrat sáhl po falzátorství z finančních důvodů – potřeboval zmírnit své dluhy a za majetek ztracený v husitských válkách získat jiné zboží. V jeho padělatelské dílně vzniklo nejméně 30 falešných listin, ale s největší pravděpodobností se nejedná o konečný počet. Šest z nich měl údajně vydat Jan Lucemburský, jednu Karel IV., pět Václav IV., 16 císař Zikmund a po jedné vévoda Jan Zhořelecký a vladyka Jan Smil z Křemže. Pro svá falza používal Oldřich starší pergamenové listiny, jejichž původní text dal odstranit a ve třech případech ho pouze upravil a doplnil. Rožmberk však nepadělal pouze texty dokumentů, ale v řadě případů i k nim přivěšené pečeti.
Pro jihočeský rod se stala nejdůležitějším falzem údajná listina Karla IV. z roku 1360, podle níž se měl stát vladařem jednotného a nedělitelného rožmberského dominia vždy nejstarší člen rodu, zatímco ostatní mu byli podřízeni. Toto účinné opatření proti rozpadu rožmberské državy bylo roku 1493 „zlegalizováno“ zápisem do zemských desek a v praxi se uplatňovalo až do smrti posledního představitele rodu, pana Petra Voka z Rožmberka († 6. listopadu 1611).
Stačí jen kopie
Další neméně důležitý dokument představovalo falzum listiny Jana Lucemburského datované do roku 1333, jež potvrzovalo texty dvou údajných dokumentů Přemysla Otakara II. z roku 1264 týkajících se nároků Rožmberků na zlatokorunský klášter. Jeho majetky zabral Oldřich již během husitských válek a rozhodně je nemínil vrátit. O jak velkou smělost či spíše drzost se v tomto případě jednalo, svědčí fakt, že Přemyslovec založil Zlatou Korunu proto, aby se stala oporou královské moci v boji proti rozpínavosti jihočeského rodu Vítkovců, z jehož rozrodu vzešli právě Rožmberkové.
Jako velmi chytré se ukázalo falzum další písemnosti Jana Lucemburského z roku 1334, podle něhož mohli Rožmberkové předkládat na veřejnosti své listiny pouze v ověřených opisech. Aby Oldřich možné odhalení svých padělků eliminoval na minimum, nechal v 50. letech 15. století zhotovit v klášterech ve Vyšším Brodě, ve Zlaté Koruně a v Třeboni ověřené opisy všech svých falz, aby je mohl v souladu se zněním dokumentu z roku 1334 předkládat při případných úředních jednáních.
Oldřichovy padělky „popletly hlavu“ i tak renomovaným odborníkům na historii, jako byli rožmberský archivář a knihovník Václav Březan (1568–1618) či historik František Palacký. Že se jedná o padělky, odhalil až v 90. letech 19. století, tedy více jak 450 let po jejich napsání, historik a archivář František Valentin Schmidt. Zatím posledním objevitelem dalších dvou padělaných listin se stal historik Ivan Hlaváček (1970), nově se pak rožmberskými falzy zabývá například historik a archivář Karel Maráz.
Odchod do ústraní
Poslední léta Oldřichova života poznamenala řada neúspěchů a těžkých životních ran. Konec 40. let 15. století se nesl ve znamení ostrých střetů mezi Poděbradskou jednotou vedenou zemským správcem Jiřím z Poděbrad a straníky Rožmberků a pánů z Hradce (od roku 1449 Strakonickou jednotou). Narůstající zdravotní problémy (dna a močové kameny) Oldřicha donutily, aby na podzim 1451 předal správu nad jihočeskou doménou svým synům, ačkoliv dál zasahoval do jejich vlády.
Roku 1454 podstoupil císař Fridrich III. Oldřichovu úhlavnímu nepříteli Jiřímu z Poděbrad rožmberský dlužní úpis ve výši 16 000 dukátů. Tímto krokem hluboce ponížil muže, který tak často hájil habsburské zájmy v Čechách, a faktickou vládu v zemi tak postupně uchvátil Jiřík. Po smrti svého nejstaršího syna Jindřicha IV. († 25. ledna 1457) se Oldřich definitivně stáhl do ústraní na hrad Dívčí kámen.
Poslední těžkou životní ránu mu 2. března 1458 zasadilo zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem. Oldřich doufal, že královský trůn získá někdo z rožmberského rodu. Jeho syn Jan ale při volbě aktivně podpořil právě Jiříka, za což mu husitský král velkoryse odpustil vysoký dluh. Proslulý falzátor listin zemřel zadlužen, osamocen a unaven těžkým životem 28. dubna 1462.
