NASA plánuje v roce 2028 vyslat k Saturnovu měsíci Titanu ostře sledovanou a velmi ambiciózní jadernou oktoptéru Dragonfly

Na Saturnově měsíci Titanu, který je zahalený hustou atmosférou plnou organických látek, dokázal v roce 2005 přistát evropský modul Huygens, který tam dopravila meziplanetární sonda Cassini. 

Šlo ale o poměrně malé zařízení, které mělo jen omezené možnosti a bohužel i krátkou životnost. Větší přistávací modul by sice fungoval déle, ale stále by zkoumal jen jediné místo. Rover by mohl zjistit víc, ale o povrchu Titanu toho stále víme jen velmi málo. Robot by mohl snadno uvíznout v dunách nebo narazit na jiné překážky, které dnes nedokážeme předvídat.

Rozumnou volbou je proto podle řady odborníků létání, zvlášť vzhledem k atmosféře, která je pro tento způsob pohybu jako dělaná. Atmosféra Titanu je hustší než pozemská a poskytuje větší vztlak a gravitace dosahuje jen zhruba 14 % té pozemské.

Vážka pro průzkum Titanu

Proto vznikl koncept Dragonfly (česky „vážka“) - poměrně velké oktoptéry, jejíž trup měří přibližně čtyři metry na délku a metr na šířku. Na Zemi váží kolem 875 kilogramů, na Titanu bude díky slabší gravitaci pochopitelně mnohem lehčí. Na rozích trupu nese čtyři rotory o průměru 1,35 metru. Každý rotor tvoří dvojice protiběžných vrtulí nad sebou, což zvyšuje vztlak a současně omezuje nežádoucí krouticí moment.

Na palubě bude mít Dragonfly rozsáhlou vědeckou výbavu. Patří do ní přístroj pro mapování minerálů, hmotnostní spektrometr pro analýzy vzorků, vrták pro jejich odběr, meteorologická stanice nebo kamerový systém. Veškerou energii bude dodávat radioizotopový termoelektrický generátor MMRTG, který přeměňuje na elektřinu teplo vznikající při rozpadu plutonia. Stejnou technologii využívají například rovery Curiosity a Perseverance na Marsu.

Start ambiciózní mise Dragonfly je naplánován na červenec 2028 a cesta potrvá přibližně šest let. Po dramatickém průletu atmosférou by oktoptéra měla nejprve přistát v oblasti Shangri-La, na rozsáhlém poli dun poblíž rovníku na jižní polokouli Titanu. Tyto duny přitom netvoří silikátový písek jako na Zemi, ale pravděpodobně zrnka zmrzlých uhlovodíků.

Poté čeká Dragonfly série průzkumných přeletů, mimo jiné do nedalekého impaktního kráteru Selk. Tam bude mít Dragonfly jedinečnou příležitost analyzovat materiál, který by jinak zůstal ukrytý pod ledovým příkrovem tohoto zmrzlého světa kůrou. K obřím metanovým jezerům se sice nevydá, ale i tak tento podivuhodný svět nabízí velké množství cílů, včetně pátrání po možných stavebních kamenech života.