Za císařovnu až do roztrhání těla: Kdo byli nejdůležitější vojevůdci Marie Terezie?
Habsburská monarchie si za vlády Marie Terezie prošla hned několika válečnými konflikty a v rakousko-lotrinských službách se za tu dobu vystřídala celá řada vojevůdců. Někteří se počítali k těm lepším, jiní naopak prohráli, co se dalo…
Válka v 18. století představovala jistý druh umění. Velitel, který rychlými přesuny vojsk a pohotovými reakcemi uprostřed bitevní vřavy dokázal pro svého panovníka dosáhnout klíčových vítězství, patřil podle dobových měřítek mezi nejváženější osobnosti.
Taktéž Marie Terezie (1740–1780) měla po svém boku vojevůdce, jimž vděčila za mnohé. Je však smutnou pravdou, že skutečně oslnivých vítězství dosahovaly habsburské zbraně po jejím nástupu na trůn spíš výjimečně. Rakouští velitelé zkrátka k naprosté elitě tehdy nepatřili. Na jejich obranu je ale třeba dodat, že jejich protivníkem byl ve většině případů pruský král Fridrich II., který bývá mnohými vojenskými historiky považován za jednoho z největších vojevůdců všech dob.
Oblíbený prohrávač bitev
Princ Karel Lotrinský (1712–1780), mladší bratr císaře Františka I. a manžel Marie Anny (sestra Marie Terezie), představoval pro monarchii skutečnou pohromu, neboť prohrál, co se dalo. On sám se však cítil být stvořený k vojenskému řemeslu, proto v roce 1736 vstoupil do rakouské armády a záhy se zúčastnil neúspěšného tažení proti Turkům (1737–1739).
Přestože jeho vojevůdcovské schopnosti byly nulové, panovnice nedala na svého švagra dopustit. Vrchní velení mu svěřovala ráda a často a podle toho také výsledná bilance vypadala. Přiléhavě se mu říkalo „oblíbený prohrávač bitev Marie Terezie“. V květnu 1742 mu Fridrich Veliký uštědřil první lekci v bitvě u Chotusic. Další porážky od pruského krále pak Karel utrpěl o tři roky později ve střetech u Hohenfriedbergu a u Žďáru.
Princ „nezklamal“ ani za sedmileté války, kdy byl znovu jmenován vrchním velitelem rakouské armády. Nejdříve 6. května 1757 podlehl Prusům u Štěrbohol a definitivně ho Fridrich znemožnil v prosinci téhož roku v bitvě u Leuthenu. Teprve poté došla panovnici trpělivost a svého švagra definitivně zbavila velení. Ten se pak mnohem lépe uplatnil jako státník úředník, když se stal na dlouhá léta guvernérem rakouského Nizozemí.
Strůjce dílčích úspěchů
Mořic Lacy (1725–1801) nepatřil mezi vojenské génie, i když tu a tam dokázal překvapit. Petrohradský rodák vstoupil do habsburské armády v 18 letech jako praporčík a v hodnosti kapitána se zúčastnil bitev u Hohenfriedbergu a u Žďáru. U Lovosic v roce 1756 už měl hodnost generálmajora a velel brigádě, stejně jako při střetu u Štěrbohol, kde utrpěl v boji zranění. Měl značný podíl na vítězství v bitvě u Vratislavy (22. listopadu 1757) a na několika dalších dílčích úspěších rakouské armády v bojích s Pruskem. Po Daunově smrti se stal prezidentem Dvorské válečné rady (1766–1774).
Lacyho neschopnost samostatného velení a nedostatek vojevůdcovské kreativity naplno odhalila až válka s Osmanskou říší, která vypukla roku 1787.
Během jeho vrchního velení zemřelo na následky epidemií a špatné zdravotní služby daleko větší množství vojáků než v bojích. Proto byl Lacy záhy odvolán a poslán zpět do Vídně. Narychlo reaktivovaný Laudon pak musel horko těžko zachraňovat, co se dalo.
Smrt s úsměvem na rtech
Maxmilián Ulysses Browne se narodil 23. října 1705 v Basileji. Již v mládí vstoupil jako důstojník do habsburské armády a v jejích řadách pak válčil na všech bojištích rakouské monarchie, a to až do své smrti v roce 1757. Vynikal osobní statečností, rozvahou a inteligencí. Poprvé na sebe výrazně upozornil během konfliktu o polské dědictví (1734–1735), kdy se vyznamenal v bojích proti francouzsko-sardinským vojskům v Itálii a v Tyrolsku. Na konci 30. let pak válčil také proti Turkům na Balkáně. Roku 1739 získal hodnost generálmajora a stal se členem Dvorské královské rady.
Během válek o rakouské dědictví nejprve asistoval Neippergovi při porážce u Mollwitz a následně Karlu Lotrinskému při nezdaru u Chotusic. Reputaci si napravil až při střetech s Francouzi a Bavory a také v bojích proti Španělům na Apeninském poloostrově.
Tam dobyl Guastallu a Parmu, obsadil Janov a 16. června 1746 si připsal jeden z největších triumfů své kariéry, když rozdrtil francouzsko-španělskou armádu v bitvě u Piacezny. Na podzim se přesunul do severních Čech, kde se střetl s Fridrichem II. u Lovosic. Přestože byl poražen, podařilo se mu zastavit nepřátelský postup a pruský král se musel po bitvě stáhnout zpět do Drážďan.
Roku 1751 byl Browne jmenován zemským vojenským velitelem v Čechách a o tři roky později obdržel hodnost polního maršála. Během bitvy u Štěrbohol (květen 1757) se vyznamenal osobní statečností, když odvrátil pruský pokus o obklíčení. V boji ale utrpěl těžké zranění a s nohou utrženou pod kolenem jej převezli do Prahy. Za ostřelování města Prusy byl na svou výslovnou žádost přenesen do hlavního štábu rakouských vojsk, kde se navzdory těžkému zranění nadále podílel na velení a odmítl požadavek, aby se Praha vzdala. Zemřel ve velkých bolestech 26. června 1757. Krátce před svou smrtí ještě s ohromnou radostí přijal zprávu o vítězství Rakušanů v bitvě u Kolína.
Tlustá excelence
Legendární postavou se stal hrabě Leopold Daun (1705–1766). Jako syn polního maršála Wiericha Filipa Vavřince Dauna vstoupil již ve 13 letech do císařského vojska a v roce 1731 se stal velitelem otcova pluku. Bojoval proti Španělům, Turkům i ve válkách o rakouské dědictví a aktivně se účastnil řady reformních snah o povznesení armády i prostého lidu. Jeho průměrnou kariéru v roce 1745 zásadně ovlivnil sňatek s hraběnkou Fuchsovou (dcera vychovatelky Marie Terezie).
Jako iniciátor řady vojenských reforem a autor nových cvičebních řádů pro pěchotu a kavalerii byl Daun na počátku 50. let jmenován ředitelem Vojenské akademie ve Vídeňském Novém městě a následně obdržel i hodnost polního maršála. Během sedmileté války si vydobyl nehynoucí slávu vítězstvím nad Fridrichem II. v bitvě u Kolína a stal se vrchním velitelem rakouské armády.
Nutno ale říct, že pruského krále v tomto případě zklamala výzvědná služba. Předsunuté hlídky mu podaly chybné hlášení o síle nepřítele, a tak zhruba 35 000 Prusů zaútočilo na asi 54 000 Rakušanů. Proto Daun zvítězil, rozhodně nešlo o žádný oslnivý úspěch. Nepřátelé jej později posměšně přezdívali „tlustá excelence od Kolína“.
S Fridrichem II. se Daun znovu střetl 14. října 1758 u Hochkirchu a i v tomto případě zvítězil, nikoliv však díky vojenskému umu, ale více jak dvojnásobné početní převaze (přibližně 80 000 Rakušanů proti zhruba 35 000 Prusů). Svou váhavostí pak v srpnu 1760 zapříčinil nezdar u Lehnice. Kdyby on a Lacy přispěchali Laudonovi včas na pomoc, mohla Prusy sevřít trojnásobná přesila. Jejich nerozhodnost ale způsobila, že Fridrich z obklíčení vyvázl, a navíc uštědřil Laudonovi těžkou porážku.
Samotného Dauna pak pruský král porazil 3. listopadu 1760 u Torgau, ačkoliv měl rakouský vojevůdce i tentokrát početní převahu. Marie Terezie jej poté zbavila vrchního velení a jmenovala polního maršála státním ministrem a prezidentem Dvorské válečné rady. Za úředním stolem se Daunovi vedlo podstatně lépe než na bitevním poli a svými dílčími reformami přispěl k rozvoji vojenského školství a modernizaci rakouské armády.
Himmel, Laudon!
Za jediného opravdového génia mezi rakouskými vojevůdci tereziánské a josefínské éry lze označit maršála Gideona Laudona (1717–1790). Tento původem livonský šlechtic neměl na rozdíl od svých kolegů u dvora protekci a vypracoval se de facto „od píky“. Důvěru si získal nespornými úspěchy a tvrdou prací. Často musel zachraňovat to, co pokazili jeho kolegové, a kdyby se dostal do vrchních velitelských pozic dříve, patrně by Vídni ušetřil nejednu blamáž. Do rakouských služeb vstoupil Laudon roku 1744 a čest habsburským zbraním dělal téměř půl století. Jeho současníci jej charakterizovali jako muže, který „… miloval samotu a nebyl přítelem velkých šprýmů. Smál se jenom o samotě. Hovořil málo, ale uvážlivě a jadrně“.
K Laudonovým nejvydařenějším kouskům patřilo rozprášení pruské zásobovací kolony u Domašova nad Bystřicí (30. června 1758), které vyprostilo Olomouc z obležení a znemožnilo nepříteli postupovat na jih k Vídni.
Livonský šlechtic jako jediný z rakouských velitelů dokázal svým talentem konkurovat Fridrichovi II. a za příznivých okolností ho i porazit. Pruští vojáci údajně v obavách před jeho vojenským uměním zvolávali „Himmel, Laudon!“
Právě on spolu s carským generálem Saltykovem vedl 12. srpna 1759 rakousko-ruskou armádu v proslulé bitvě u Kunnersdorfu. Nutno ovšem říci, že v tomto střetu měli spojenci nad Fridrichem výraznou početní převahu, čímž lesk jejich vítězství trochu bledne. Na sklonku sedmileté války pak s ruskou pomocí dobyl Svídnici ve Slezsku, ale následný hubertusburský mír z února 1763 přiřkl téměř celé Slezsko a Kladsko opět Prusku.
Významná role pak připadla Laudonovi během takzvané bramborové války (1778–1779). Jako novopečený polní maršál se stal nejbližším spolupracovníkem císaře Josefa II. (jako císař Svaté říše římské vládl 1765–1780) v jeho válečném štábu. Svou jedinečnou kariéru pak završil „vojnou s Turkem“, která vypukla v roce 1787. Mohamedánům v ní uštědřil řadu porážek a svou převahu stvrdil na podzim 1789 dobytím Bělehradu. V té době však již byl generalissimus v hodně pokročilém věku, a byť zdravotní problémy zvládal s obdivuhodnou statečností čas zastavit nedokázal a 14. července 1790 podlehl v Novém Jičíně zápalu plic.
Otec nevýhodného míru
„Čestné“ místo mezi neschopnými vojevůdci si zaslouží i Vilém Reinhard von Neipperg (1684–1774). Příslušník německého šlechtického rodu Neippergů sloužil Habsburkům od roku 1702. V pluku svého otce dosáhl hodnosti plukovníka a roku 1724 převzal regiment pod své velení. Ve 30. letech zastával nejdříve funkci guvernéra Lucemburska a později se stal vojenským velitelem v Temešváru. Jenže v roce 1739 uzavřel Neipperg bez souhlasu Vídně v Bělehradu nevýhodný mír s Osmany, za což putoval do vězení. Marie Terezie ho ale po svém nástupu na trůn omilostnila a počátkem roku 1741 mu svěřila vrchní velení armády ve Slezsku.
Dne 10. dubna 1741 byl ale Neipperg poražen u Mollwitz vojsky pruského krále Fridricha II., a nepřímo tak pomohl Prusům upevnit nadvládu nad nedávno obsazeným Slezskem.
Navzdory tomu získal krátce po bitvě hodnost polního maršála. Svou váhavostí nahrál nepřátelům i v dalších fázích válek o rakouské dědictví. Často napáchal víc škody tím, že se boji vyhýbal, než aby se protivníkovi postavil.
Zatímco Karel Lotrinský se snažil alespoň „slavně prohrát“, Neipperg většinou jen „slavně zahálel“. Po bitvě u Dettingenu (27. června 1743) byl odvelen do Vídně, kde mu svěřili velení tamního armádního sboru. Později se stal i viceprezidentem Dvorské válečné rady a vrchním vojenským velitelem rakouské metropole. Zemřel v hlavním městě monarchie roku 1774 jen den před svými 90. narozeninami.
