Moderní analýza DNA pomohla po téměř 180 letech odhalit totožnost dalších členů tragické Franklinovy expedice

Franklinova expedice patří k nejznámějším a zároveň nejtragičtějším polárním výpravám 19. století. Když v roce 1845 vypluly britské lodě HMS Erebus a HMS Terror pod velením zkušeného mořeplavce Johna Franklina do kanadské Arktidy, jejich cílem bylo najít takzvaný Severozápadní průjezd – cestu vedoucí Severním ledovým oceánem podél pobřeží Kanady.

Hledání arktické zkratky

Tou dobou už bylo známo prakticky celé pobřeží Severní Ameriky, stejně jako oblast od Baffinova zálivu na západ až po Melvillův ostrov. Mezi oběma lokalitami zbývalo proplout trasu dlouhou asi 1 700 km a dostat se na sever, do míst předpokládaného polárního moře (dnes už víme, že neexistuje).

Odhalení zmíněné cesty by potenciálnímu objeviteli nezajistilo jen nehynoucí slávu, ale také ohromné bohatství. Jelikož Panamský průplav tou dobou ještě neexistoval, zkratka z Evropy do Asie by představovala víc než výhodnou obchodní trasu.

Expedice byla na svou dobu mimořádně moderně vybavená. Obě lodě měly železnými pláty zesílený trup, parní motory i dodatečné zásoby potravin. Přesto se výprava změnila v katastrofu. Lodě uvízly v ledu poblíž Ostrova krále Viléma a posádky zůstaly uvězněné v extrémních podmínkách arktické zimy.

Samotný John Franklin zemřel už v roce 1847. O rok později se zbývajících 105 mužů rozhodlo opustit lodě a vydat se pěšky přes zamrzlé moře směrem k pevnině. Nikdo z nich nepřežil.

Pochod smrti v arktickém mrazu

Podle archeologa Douglase Stentona z Univerzity Waterloo musely být podmínky putujících námořníků naprosto otřesné. Teploty klesaly hluboko pod bod mrazu, pravděpodobně až k minus 30 stupňům Celsia, a muži byli po několika letech strávených v Arktidě fyzicky vyčerpaní a podvyživení.

Dlouhá desetiletí zůstával osud výpravy obestřen tajemstvím. Archeologové sice postupně nacházeli lidské ostatky i předměty patřící členům posádky, určit konkrétní totožnost mrtvých však bylo téměř nemožné. To nyní mění moderní genetické metody.

DNA odhaluje jména mrtvých

Výzkumníkům se podařilo pomocí analýzy DNA identifikovat kosterní pozůstatky čtyř členů expedice. Výsledky zveřejněné v časopise Journal of Archaeological Science: Reports tak pomohly přiřadit konkrétní jména dalším obětem tragické výpravy.

Mezi identifikovanými je William Orren, řadový námořník z lodi Erebus, sedmnáctiletý David Young, který se k expedici připojil jako začínající námořník, a John Bridgens, sluha nižších důstojníků. Všichni tři sloužili na Erebu a do výpravy nastoupili v Londýně. 

Čtvrtý identifikovaný muž, Harry Peglar z lodi Terror, byl nalezen jižněji od ostatních ostatků. Jeho totožnost má podrobně popsat samostatná studie připravovaná pro časopis Polar Record.

Pátrání po potomcích

Vědci určili totožnost mrtvých porovnáním DNA získané z kosterních pozůstatků s genetickými vzorky žijících příbuzných. Právě díky genealogickému pátrání a moderním metodám sekvenování DNA se podařilo propojit dávno mrtvé námořníky s jejich dnešními příbuznými.

Dosud bylo nalezeno nejméně 23 členů Franklinovy expedice. Jen u šesti z nich se však podařilo potvrdit identitu s vysokou jistotou. Nejnovější objevy proto představují významný posun ve snaze rekonstruovat poslední dny ztracené expedice.

Podle autorů studie přinášejí nové identifikace cenné informace o tom, co se dělo krátce poté, co posádky opustily uvězněné lodě Erebus a Terror. Rozmístění nalezených ostatků naznačuje směr pochodu i postupné rozpadání skupiny vyčerpaných mužů během zoufalého úniku z arktického ledu.

Přesto zůstává mnoho otázek nezodpovězených. Franklinova expedice je dodnes symbolem lidské odvahy, ale také připomínkou toho, jak nemilosrdné mohou být podmínky v polárních oblastech. Moderní archeologie a genetika nyní po téměř 180 letech postupně skládají dohromady poslední kapitoly jednoho z největších tajemství dějin objevování Arktidy.